Archiv pro rubriku: Historky

Bájné vyprávění starce Mydlíka

V oddíle jsem se ocitnul na jaře roku 1954 ve věku jedenácti let. Dostal jsem se tam přes Muma, jehož strýc byl otcovým společníkem v advokátní kanceláři a velmi blízkým přítelem v občanském životě. Nakonec oba moji rodiče dobře znali i Mumovu matku a od ní snad pocházela informace, že se Vláďa (tedy Mum) angažuje v nějakém přeživším skautském oddíle. Díky této informaci jsem se pak někdy v březnu ocitl na prvním oddílovém výletě do lesů na levém břehu Vltavy v okolí Vranské přehrady.

Oddíl, který byl přímým pokračovatelem 21. oddílu vodních skautů ze střediska Šipka, tehdy procházel výrazně předělovým obdobím. Jeho dosavadní kapitán Radko Trohař odešel na vojnu a vedení přebírali Mum a Sáďa. A protože i Sáďa posléze narukoval, zbylo to hlavně na Muma. Oddíl prodělal i změnu krycí organizace. Po několika letech v Sokole Odívání (kromě tohoto lehce absurdního názvu o této organizaci nic nevím, snad v ní tehdy působil právě Radko) se stal součástí nově vzniklé Městské Stanice Mladých Turistů (společně s oddíly, které tam přivedli Foglar a Stárka, a posléze i s dalšíma dvěma oddíly vybudovanými na základě dalších oddílů z Šipky (22. pěší oddíl a dívčí oddíl), které jsme my vodáci nazývali Hilbertíci a Anduly.

Tyto organizační změny vyvolaly patrně i změny ve složení manšaftu. Na prvních výletech jsem potkával některé starší členy oddílu, jmenovitě si vzpomínám třeba na Johnyho (který byl mým prvním kormidelníkem) a Puzuka. Nicméně většina těch starších během jara jaksi vymizela a na příběnický tábor už nepřijeli, i když se tam naopak dostavil třeba Meďounův starší bratr Jura a nakonec i sám Radko. Když o tom tak zpětně přemítám, napadá mě, že možná jeden z hlavních důvodů odchodu některých starších členů bylo právě začlenění do Městské Stanice Mladých Turistů. Tenkrát jsem to bral jako něco nepodstatného, hlavně že jsem v tom marastu, který panoval všude kolem, našel autentický skautský oddíl, které se očividně odlišoval od všeho, co se tehdy oficielně pro mládež podnikalo. Ale dnes chápu, že ti, kteří poznali legální skauting, byli z té městské stanice trochu zaraženi. Družinové schůzky se odehrávaly ve dvou místnostech, které vypadaly spíš jako kanceláře. Nakonec v jedné z nich neustále vysedával Foglar, který nás tak trochu kontroloval. Například nám poté, co jsme zazpívali oblíbenou oddílovou píseň Onamo namo, přišel vysvětlit, že to je jugoslávská píseň (jako bychom to nevěděli) a že Tito je v současné době náš nepřítel.

Nejvíc podezřele však vypadal šéf toho všeho. Jmenoval se Tybor a byl to velmi dobromyslně vypadající tlouštík s brejličkami, kterému chyběly jen pověstné kamaše, aby vypadal jak dvojče pana Pickwicka. Oblečením i chováním připomínal tehdy všudypřítomné stranické funkcionáře a nebylo pochyb o tom, že je členem strany. Jinak si nedovedu představit, že by mu soudruzi svěřili péči o turistickou mládež. Vzpomínám si, že jsem snad tehdy zaslechl něco o tom, že se jedná o bývalého příslušníka Spartakových skautů práce, což byla taková prvorepubliková levě zaměřená mládežnická organizace, která nicméně pořádala letní tábory a v mnohém napodobovala skauty. Nicméně před jeho odvahou je třeba smeknout. Měl sice patrně dosti vysoké stranické krytí, ale kdyby prasklo, že v jím řízené organizaci tajně přežívají skautské oddíly, asi by mu to krytí moc nepomohlo. A že se jedná o skautské oddíly mu muselo být jasné. Kde by se z čista jasna vzaly tak dobře organizované a hladce fungující party.

Pokud se vám mé údaje zdají zmatené a kusé, tak vězte, že zvláště ze začátku nebylo tak jednoduché se v tom vyznat. Mnohé údaje byly totiž zatíženy nepřiznaným informačním embargem. Nám nováčkům (současně se mnou se v oddíle ocitli i dva další nově příchozí) nikdo otevřeně neřekl, že jsme vlastně skautská jednadvacítka, ale viselo to ve vzduchu a bylo cítit, že si na této tradici starší členové oddílu velmi zakládají. A tak jsme si svou představu o oddílu vytvářeli z útržků pověstí a historek, které často ani nebyly určeny nám. Například všichni jsme věděli, že mnozí lidé spojení se skautingem jsou ve vězení (zaslechli jsme i jména) a že těm, kteří nás dnes vedou něco takového hrozí také. Byl teprve začátek padesátých let a pokud člověk pocházel z určité společenské vrstvy, nemohl se informacím o politických vězních vyhnout. Pro mě to byl především právě Mumův strýček, kterého jsem si v ranném dětství velmi oblíbil. Když mně bylo šest, dostal dvanáct let více méně za to, že jako advokát před soudem obhajoval majetková práva nějakého Američana. Jezdila k nám do Prahy i jedna tátova sestřenice z venkova za svým patnáctiletým synem, který seděl na Pankráci za to, že se údajně na nějakém vojenském letišti u Rakovníka chystal ukrást vojenské letadlo a uletět na západ. Že neuměl létat už nikoho nezajímalo. A tak dále.

Byla to dost schíza. Návaznost na skauting byla cítit všude. Kapitanát se snažil nás napojit na  skautskou tradici, ovšem pojmenovat kořeny nesměl. Největším embargem byla zatížena skautská lilie. To nám bylo dokonce řečeno explicitně a důrazně v ten moment, kdy jsme si ji namalovali do zápisníku nebo vyřezali na střenku nože. Takže jsem ke své velké lítosti neuplatnil ani předválečný skautský opasek s litinovou přezkou, který jsem zdědil po otci. Ale na druhou stranu družiny nesly tradiční jména Ledňáčci a Roháči (občasné pokusy nahradit tato jména barvami nikdy nepřetrvaly a zelené družině stejně všichni říkali Roháči). Družinám veleli kormidelníci a člunaři, vedení oddílu bylo nazýváno kapitanátem. Mužstvo bylo nazýváno manšaftem, posléze se vžilo spíše označení maníci. K vlajce na táboře v Příběnicich jsme  my vodáci nastupovali v tmavomodrých košilích (modř 21) zvaných nástupovky. Signály polnice také očividně vycházely z nějaké starší tradice a na pádlech jsme měli dva zelené a jeden bílý pruh, což byly barvy jednadvacítky (dokonce jsme měli všichni v zápisnících výrazně zakreslenu předepsanou šířku jednotlivých pruhů a jejich vzdálenost od konce pádla). Tyhle pruhy se datovaly od 1. oddílu vodních skautů, kde se používaly pruhy červenomodré. Podle otcova vyprávění to vše vzniklo rozstříháním stuhy z panamského klobouku. Ty kousky, které takto vznikly, si pak členové 1. oddílu vodních skautů jednak našili na rukávy košil a jednak si podle nich vyrobili vlajku, kterou pak Josef Rossler jr. zvaný Pepka maloval všude do kroniky. Jenom už nevím, jestli byl uprostřed modrý pruh lemovaný dvěma červenými, nebo to bylo naopak (spíš naopak). Ale koho by to zajímalo, může si to najít v těch kronikách, které jsme měli doma a které otec posléze věnoval do nějakého skautského archivu.

Jak už jsem byl pravil, žádné jasné instrukce jsme nedostali a stále jsme se museli sami rozhodovat, co nám projde a co ne. Když jsme si na velikonoční výlet v roce 1958 tajně všichni pořídili modré barety s bílou bambulkou, hned na srazu na Hlavním nádraží nám je Mum s Vosou strhali z hlav a nacpali je do svých báglů. Ale už druhý nebo třetí den nám je postupně vraceli a když velikonoce končily, pochodovali jsme přes vesnice za zvuků polnice s čepičkami na hlavě. No, už se tolik nezavíralo.

O něco výše jsem se zmínil o tom, že vstup do Městské stanice mladých turistů zřejmě odradil některé starší členy oddílu tak, že odešli. Ono to na ně bylo asi skutečně trochu moc. Ale my, co jsme šli do školy až po únoru (vítězném), jsme si už uměli přivodit stav totálního nezájmu, který jsme nasazovali vždy, když jsme ve vzduchu ucítili nějakou indoktrinaci. Například krátce po svém zřízení pořádala Městská stanice mladých turistů společný výlet na Okoř, do kterého se jim podařilo vměstnat i vzpomínku na hornické Kladno spojenou s četbou z knihy Vstanou noví bojovníci. Vlastně jsem po celou dobu četby pokukoval po kapitanátu, jak to snášejí oni. Bylo mi jasné, že ne tak lhostejně, jako já.

Ale časem se o nás přestali činovníci stanice starat a ponechali nás samým sobě. Na příběnický tábor přijel Tybor s jednou soudružkou (tak to skutečně někdo zapsal do kroniky a měl pravdu, opravdu to byla soudružka) jen na den. Nicméně i tak vyvolal trapnou situaci. V našem oddíle se tradičně na táborech budovala kamna, ale Tybor pro tábor tehdy koupil kotel, jaký se používá na ohřev teplé vody při zabíjačce. Staří členové se opět ošívali, přišlo jim to paďourské, ale nakonec jsme si zvykli na to, že v kotli se vše uvaří rychleji. No, a po svém propagátorovi dostal kotel jméno Tybor. Nakonec trochu hrála roli i jejich vzájemná podoba, zvláště obvod rovníku. Takže když ten živý Tybor přijel na tábor, byli tam najednou Tyborové dva a tím vzniklo samozřejmě nebezpečí záměny. Ta nastala hned večer, kdy se vedoucí služby velmi nahlas sháněla, zda už někdo zatopil pod Tyborem. Ten sebou škubnul a začal se zmateně rozhlížet. Nakonec mu to nějak vysvětlili, ale trapas to byl dobrej. Kotel se nakonec stal oddílovou tradicí. Když už jsme dávno nebyli v MSMT a skutečný Tybor upadl v zapomnění, začalo se kotli říkat poryčák (podle poryče-porridge, hlavní potraviny, který se v něm připravovala) a posléze kotlina. Dnes už se nepoužívá.

Jak už jsem uvedl výše, v MSMT (tedy Městské stanici mladých turistů) jsme se zdrželi jen dva roky, a pak jsme na dlouhou dobu zkejsli ve Svazarmu, kde Radko dělal nějakého bafuňáře a dále pěstoval moderní pětiboj. Bolševik se mezitím v národě zabydlel a už tolik kolem sebe nekopal. Ani nemusel. Ovládal vše. Dokonce i my, kteří jsme kouzlu společného vlastnictví nikdy nepropadli, jsme si zvykli. A tak v kronice z roku 1957 lze najít dvě fotografie z 1. máje, na kterých několik členů oddílu, kteří jsou převlečeni za svazarmovce, pózuje s prapory před kamerou (montérky s našitými znaky dodal Radko se slovy, někdo tam od nás musí jít, tak to pro nás udělejte). Zde bych rád dodal, že jsme se naučili vnímat podobné akce jako recese a tím si je učinili stravitelnými. A to už se bolševik často zlobil. Když jsem o dva roky později přišel na první máj za náš gympl v motýlku, musel jsem na 2. máje do řiditelny, kde jsem čelil výhružkám, že budu vyhozen. Kromě onoho motýlka zmínila soudružka řiditelka i mé krátké vlasy sčesané do čela (později tak pronásledované dlouhé vlasy si tehdy nikdo nedovolil ani ve snu) a můj třídní původ. „Vy dobře víte, Krůto, že budete mít s přijetím na vysokou školu problémy i bez motýlka!“

O další dva roky později jsme se na 1. máje vypravili s velkou kapelou složenou z členů téměř všech pražských dixielandů a byli jsme pod pohrůžkou zatčení rozehnáni.

No a to je tak zhruba vše, co si pamatuji ze svých prvních let v oddílu v padesátých letech.

Tak jsem řekl. Mydlík

Tak nějak si to pamatuju já, Mydlík

Poté, co jsem si na webu Šipky (Naší Šipky, neboť jak vyplyne z dalšího vyprávění, Šipek je zdánlivě více) přečetl rubriky Slovo otců, Historie a Historky, pojal jsem rozhodnutí, že přidám i to, co zůstalo v hlavě mě a co se v řadě případů od již sepsaného trochu liší. Ale když jsem to začal zpracovávat ve formě poznámek k jednotlivým  záznamům, došlo mi, že bude lépe dát dohromady další ucelený příspěvek. Aby to bylo přehlednější, rozhodl jsem se svůj příspěvek rozdělit na dvě části. Fakta a bájné podání starců. Tedy napřed stručnou a přehlednou historii, a pak teprve pár sentimentálních vzpomínek.

 

Historie

 

Takže, o co se vlastně jedná. Celý příběh je vlastně o tom, jak původně skautské pražské středisko Šipka bolševickým zákazem skautingu nezaniklo, ale naopak se v padesátých letech vynořilo jako Fénix z popela, aby dalo vzniknout třem „turistickým“ oddílům, které se pak v průběhu dalších pětašedesáti let různě rozdělovaly a slučovaly. Těm, kteří tento proces nesledovali od začátku, se může zdát, že jsou to oddíly oddělené, ale já je viděl vyrůstat z jednoho květináče, vzájemně prorůstat a znovu se oddělovat, a tak je všechny vnímám jako jeden. V praxi se to projevuje tak, že když o nich mluvím, všechny označuji zájmenem my. Dnes na tuto tradici navazují už jen oddíly dva, z nichž jeden se stal znovu součástí skautské organizace a druhý se posléze odpoutal od všech zastřešujících protektorů a je v současné době zcela na volné noze.

Začneme tím, že se pokusíme definovat důležité vývojové uzly tohoto pozoruhodného společenství. Zde bych se ještě chtěl omluvit, že v tomto přehledu budu uvádět i fakta, která již v Historii uvedli druzí přispěvatelé, ale je to potřeba pro zachování celistvosti textu.

 

Za první a základní takový uzel lze považovat rok 1935, kdy bylo v Praze ustaveno skautské středisko Šipka,  sestávající se z 21. vodních skautů, 22. oddílu pozemních skautů a dívčího oddílu. Pokud tam byly ještě nějaké další oddíly, do našeho příběhu patrně výrazně nezasáhly.

Druhým uzlem byl protektorátní rok 1940, kdy byl skauting zakázán. Nicméně přinejmenším 21. oddíl vodních skautů zcela nezanikl, ale přežíval pod hlavičkou vodáckého odboru KČT (Klubu českých turistů). Po válce se opět vrátil do skautské organizace a tam setrval do roku 1949, kdy skauting zakázali pro změnu komunisté. Ani tento zákaz ale neznamenal úplný konec Šipky. Přinejmenším vodáci přežili pod hlavičkou TJ Sokol odívání a dál se během roku scházeli a v létě sjížděli řeky, a to pod vedením Radka Trohaře.

Nevím přesně jak si v této době počínaly ostatní oddíly, ale vzhledem k tomu, že Petr Hilbert pro svůj projekt navazující na 22. oddíl musel v roce 1953 shromáždit novou partu, asi se 22. v podobném rozsahu jako vodáci nescházela.  To nevím. Podobně nejsem informován ani o dívčím oddíle, ale mám pocit, že i v tomto případě se na společném táboře na Příběnicích mimo vedení objevily pouze nové Anduly.

A tak jsme se ocitli u třetího uzlu, kterým bylo v roce 1953 založení žluté družiny (Staroch, Hanes, Pápa, Karlos, Tomík, Kája Balík aj.). Dal jí dohromady Petr Hilbert v rámci nějakého rekreačního pobytu pražských advokátů. Přes rok se k němu přidali další členové 22. oddílu (Mery, Hony, Oskar, Pedro a možná i další), kteří mu pomohli doplnit stav mužstva a předat něco z oddílové tradice (např.písničky a signály na polnici). V témže roce u vodáků odešel Radko na vojnu a oddíl zanechal Mumovi a Sáďovi. Sáďa vzápětí odešel na vojnu také a zbylo to na Muma. V této fázi jsem se součástí ságy stal i já.

Čtvrtý uzel potkal naše oddíly v roce 1954, kdy na dva roky svázaly své osudy s nově vytvořenou MSMT (městskou stanicí mladých turistů – ve druhé části mého vyprávění se k této organizaci vrátíme, abychom patřičně rozvedli, o jak absurdní organizaci šlo.) V rámci MSMT se pak uskutečnil tábor pod hradem Příběnice, který vedli Mum s Petrem Hilbertem a kterého se zúčastnili vodáci (21.), Hilbertova žlutá družina posílená o starší hochy z 22. a znovu postavený dívčí oddíl zvaný Anduly, které vedly sestry Sedlákovy. Stále jsme ještě v době, kdy se za udržování skautského hnutí v chodu chodilo na deset let do kriminálu. Byl to proto zázrak, že se našli lidé, kteří si to vzali na zodpovědnost a že se našel šílenec, který dal dohromady MSMT a přijal do ní bývalé skauty (mimo nás i oddíl Jaroslava Foglara zvaného Jestřáb).

Prostě v roce 1954 tábořily u Příběnic oddíly obnovené Šipky. Starší členové to vnímali přímo a my nováčci to spíše jen tušili. Nám se to radši neřeklo. Nicméně nebyli jsme slepí. Neušlo nám, že ta zvláštní šipka z kamenů, kterou Jura s Pedrem vyskládali do ohniště na táborák, vzbuzovala u starších určité pohnutí.

V MSMT jsme zůstali pohromadě zhruba dva roky. V roce 1955 se uskutečnil ještě společný tábor na Želivce, během kterého náš oddíl(tedy vodáci) podlehl generační krizi a na půl roku se odmlčel. Znovu se vzchopil až na velikonoce 1956, které pod vedením Vosy strávil v minimalistickém obsazení v Hradišti u Mydlíků (Vosa, Mates, Mydlík a jako host Tonáš). Nicméně v létě ještě netábořil. V dalším roce už náš oddíl fungoval normálně pod vedením Vosy jako vodácký turistický oddíl Svazarmu, kam nás protlačil Radko. A v témže roce se Hilbertíci přesunuli pod hlavičku AZKG.

Byl jsem tehdy ještě v hierarchii oddílu příliš nízko, a tak opravdu nevím, co se dělo s Andulami a vlastně i s celou Městskou Stanicí Mladých Turistů. Ať už příčina byla jakákoli, v roce 1956 se ony tři oddíly z Příběnic opět rozešly a proto tento rok označím jako pátý uzel. Ale i když jsme se tehdy ocitli pod různými hlavičkami, kontakt jsme zcela neztratili. Jako příklad společného podniku bych uvedl Velikonoce 1958 v Českém ráji.

My jsme v roce 1957 vyrazili pod vedením Vosy a částečně i jeho bratra Vládi na Lužnici.  Lužnici jsme sjeli i v následujícím roce 1958. Po vodě jsem už asi převzal oddíl já. Na následující vodu 1959 se ke mně připojil Mum a společně jsme odvedli Vltavu. Ale už na této vodě nás trápil nedostatek maníků (pamatuji, že jsem měl na pramce čtyři lidi) a hlavně nám nějak chyběli vedoucí družin. Takže na podzim se oddíl opět rozpadl, čímž vznikl již šestý uzel.

V roce 1959 jsem tedy na hodně dlouhou dobu ztratil kontakt s oddílem. Nicméně můj bratr Tonáš ne. Protože stejné generační problémy a nedostatek maníků trápily patrně i Hilbertíky, došlo v roce 1961 k propojení zbytků obou oddílů, takže od této chvíle pod pojem my zahrnuji jak vodáky tak i Hilbertíky. Vedení tábora Žižpachy se ujali Mum s Vosou a Tonáš se zapojil jako kormidelník. Tato fúze se mimo jiné projevila i v tom, že do té doby pěší oddíl začal od této chvíle používat vodáckou terminologii a vlastně dodnes své vedení označuje jako kapitanát a družiny vedou kormidelníci. Někdy v této době došlo i na obnovení dívčího oddílu, který se nicméně nenazýval Anduly, ale nově byl označen jako Děbenky či hruběji Děbeny. Jejich vedení se ujmuly Evička (Oskarova sestra) s Gábinou, která se k tomu dostala tak, že jdouc kolem Lužnice, stopla pramku se staršími hošíky z oddílu a ti ji naverbovali. Někdy v tomto mezidobí začala fungovat i Tlupa, kterou vytvořili odrostlí členové oddílu. Tlupa neměla žádné vedení, bylo to dobrovolné společenství, které nicméně fungovalo ještě těsněji než oddíl. Kromě prázdninových delších akcí a víkendových výletů se členové tlupy scházeli často i během týdne na různých koncertech, chodili spolu do kina a podobně. Výraznou roli při těchto kulturních akcích hrál Prťák, který pečlivě sledoval pražský kulturní program a Tlupu o něm informoval.

V roce 1965 jsme v létě jeli s Tonášem na mé motorce BSA do Hradiště a cestou nás stopla Gábina, která mířila na tábor. Naložili jsme ji do sajdkáry a když se Tonáš po týdnu v Hradišti chystal na výroční táborák, připojil jsem se k němu. Bylo to osudové, neboť jsem nejen po pěti letech znovu navázal vztah s oddílem, ale zcela nově jsem navázal i vztah s Gábinou. Na podzim jsem se připojil k již fungující Tlupě a více méně pravidelně jsem začal navštěvovat i letní táboráky a podzimní zahajováky. V té době se zauzloval i další mezník. To když několik bývalých členů vodáků (vím jen o Matesovi a Mývalovi) v rámci na krátko obnoveného Junáka uvedli znovu do chodu i 21. vodní oddíl. Ten, věren naší tradici, po druhém bolševickém zákazem skautingu neskončil a fungoval samostatně do té doby, než byl Junák znova, tentokrát potřetí, obnoven. A tam funguje dodnes.

Za čas dalšího historického zauzlení bych označil rok 1978. Na táboře na Skalce se pod Plkovým vedením uskutečnil první tábor Svišťů, tj. dětí odrostlých členů oddílu ve věku od 3,5 do 9 let.. Byla to geniální myšlenka, protože řešila dva problémy najednou. Jednak poskytovala možnost vrátit se pomocí svých dětí tak trochu zpátky do oddílu a současně tomu oddílu zajišťovala  přísun nových maníků a děben. Okamžitě jsem se nadchnul a příští léto se s dcerou Nikou přifařil. A tak jsem se zase na sedm let ocitl zpátky v oddíle, neboť jsem se Svišťům věnoval tak dlouho, dokud Nika nepřešla do oddílu. A s námi se znovu vrátila i Gábina. Těšila se zvláštnímu privilegiu. Na samém začátku Svišťů totiž Plk stanovil, že Svišti budou mít výhradně mužský kapitanát. Nicméně Gábina dostala výjimku a až do našeho společného odchodu ze Svišťů do civilu se na jejich výchově výrazně podílela, aniž přitom propadla mateřské změkčilosti.

Je nutné zaznamenat i to, že v období Svišťů jsme uskutečnili i dva společné zahajováky s výše uvedenou obnovenou jednadvacítkou, kterou tehdy vedl budoucí pražský primátor Střívko.

Důležitá událost se přihodila v roce 1981 během tábora na Smolově, kdy Svišti dodali oddílu svůj první kontingent nováčků (Dáša, Šimon). Ale oni vlastně už žádní nováčci nebyli. Znali signály polnice, uzly a morseovku a Dáša měla za sebou i několikaleté vedení sviští družiny. Tím se uskutečnil tajný plán, který jsme s Plkem zosnovali pod kódovým označením Améba. Když nám totiž oddílový kapitanát dával občas znát, že oni jsou tu pány a my jsme více méně pouzí hosté, utěšovali jsme se, že ve Svištích vychováváme budoucí trojské koně, kteří nám umožní, poté co jako améby prorostou tkáně oddílu, znovu se zmocnit moci. Jen jsme nepočítali s tím, že v čase svištího převzetí oddílu už nebudeme tak při síle.

Když v roce 1986 přešla do oddílu i Nika, odpoutal jsem se od Svišťů a nadále už jen navštěvoval některé táboráky a většinu zahajováků. V roce 1988 se už do oddílu přemístila většina svišťů a Svišti jako takoví přestali prakticky existovat. Tedy jako zvláštní jednotka. Jinak se výrazně uplatňovali v oddíle a v roce 1989 první z nich dorazili až do kapitanátu. Tábor na Blanici v roce 1991 už probíhal zcela pod jejich vedením. V roce 1994 pod svištím vedením také oddíl opět zdánlivě zanikl. Do určité míry se o to zasloužily nějaké nové děbeny, jejichž matka v záchvatu porevoluční svobody chtěla po táboře podat na kapitanát žalobu za to, co musely její dcery na táboře jíst, a tak vůbec. Už to vypadalo docela bledě, ale pak tu paní navštívil soudce Kolumbus v roli právního zástupce oddílu a paní vysvětlil, že by také oddíl mohl podat žalobu na ní, a to za pomluvu. Paní uviděla profíka a couvla. Nicméně oddíl se na pět let odmlčel.

Ale v 1999 se na tradičním záplavovém tábořišti v Kunvaldu sešli přeživší Svišti, z nichž mnozí v té době již vychovávali následující generaci. A tak se na tomto táboře dohodli, že pro ně oddíl znovu otevřou.

Sviští tábor svištích dětí se uskutečnil v Kunvaldu o rok později. A pak už to šlo zase normálně rok za rokem. Protože bylo stále obtížnější sehnat povolení k táboření, jezdilo se každoročně na stejné místo zvané Ondřejky. Louka byla nastálo zamluvena a táborová výbava se skladovala na chalupě v Pojbukách, která patřila Vendině rodině.

Na táboře v roce 2007 došlo k další historické události. Kolumbus dal dohromady již odrostlé sviště druhé generace (Pepa, Kuba, Sebastián, Martin a Matyáš) a od podzimu pro ně připravoval zvláštní program. Oddíl začal opět fungovat.

V roce 2013 pak vedení tohoto oddílu přešlo do rukou jím odchovaného kapitanátu (co pamatuji, vedl náš oddíl vždy velmi mladý kapitanát, který byl po třech až čtyřech letech vystřídán a nikdy se u nás nestalo, že by se vedení na delší dobu zmocnil dominantní jedinec). A tak jsme se ocitli tváří v tvář zatím poslednímu uzlu. Po dobu jednačtyřiceti let jsem sledoval, jak dcera Nika postupovala od svišťů přes oddíl až do kapitanátu a jak společně s dalšími svišti, mezi něž patřil i její manžel Intoš, znovu obnovují sviští tradici se svými dětmi. Vzpomínám, jak jsem spolu se svými vnuky zapaloval zahajovací táborák v roce 2008 (oni byli ze všech přítomných nejmladší a já ten nejstarší). Po několika letech přešli oba vnuci  do oddílu a dneska už jsou kormidelníci. Rychle to uteklo.

Kvůli úplnosti dodám ještě jednu skutečnost. Při skautské Šipce vznikla skupina oldskautů, do které se vedle skautů Matesa a Mývala, zařadili i mě dobře známí staří členové oddílu jako Radko, Meďoun, Ota, Tonáš, Johny a další. Scházejí se dvakrát ročně v klubovně na Bubenečské ulici. Občas tam zajdu i já. Při jedné z návštěv klubovny jsem zjistil, že uchovávají tři staré kroniky vodáků z let 1954 až 1958 a jednu kroniku spojeného oddílu z let1961/62. Vše jsem naskenoval a předal redakční radě našeho webu. Takže kromě mého vyprávění je možné se na stránkách Šipky pohrabat i v těchto starých kronikách. V kronice z jara 1954 lze na stránce 22. dohledat zápis o tom, jak jsem přišel ke jménu Mydlík. Tu stránku jsem si naskenoval i pro své osobní použití a budu ji nadále používat místo svého křestního listu.

 

TAJEMSTVÍ PORRIDGE

Kdo by neznal největší lahůdku z táborové kuchyně? Ovesnou kaši z vody a ovesných vloček, doplněnou lžící řepné marmelády ze zlatého kýblu s uchem? Pokud se chcete dozvědět více, navštivte muzeum Porridge ve Stanfieldu ve Skotsku. Prospekt, který jsme obdrželi díky Žralokově péči je přiložen.KM-H-4-03-20180903132725 KM-H-4-03-20180903132725

Pozvánka na výroční táborák 2018

taborak2018

Šolim a Richard Špaček

 

Milí přátelé,

když jsem Vám před několika dny posílal oznámení o právě vydané knize našeho zesnulého kamaráda Šolima Stará Praha štětcem a objektivem, tak jsem na úplném konci mailu přidal rádobyvtipnou poznámku o Richardu Špačkovi a jeho výroku, který provázel mnohá oddílová konání. Richard Špaček, ta osobitá a záhadná postava, se však nějakým způsobem vryla do naší paměti, a tak v odpovědích na můj mail jste se někteří z Vás Špačkem začali zabývat. Většina mailů šla ke mně, tak se s Vámi rád podělím.

Tyčka

 

Kykolka 6. 5. 2017 píše Tyčkovi:

Šolima si moc dobře pamatuji, byl to vlastně náš oddílový a posléze tlupní fotograf, vždycky se mi vybavuje s foťákem na krku, měl takový zelený aparát zn. Wera z NDR, spoušť se uváděla do chodu otočením celého objektivu. Nasekal stovky fotek z táborů, výletů, puťáků, recesí apod. Sám to  vyvolával a dodával na objednávku. Je ho škoda. Taky hrál na kytaru a vybavuje se mi, že se vyznačoval takovou zvláštní klouzavou modulací hlasu. Tu knihu o Praze si pořídím.

Jenom bych si dovolil poněkud zaostřit tvou, sic stále dobrou, leč mnoha léty zamlženou vzpomínku na naše heslo, které  správně zní: “Chci, mohu, dovedu, vytrvám – cíle dosáhnu!  Richard Špaček”. Dotyčný Špaček byl jakýsi cimrmanovský myslitel-samorost, který vymýšlel podobná “pozitivní” hesla a investoval svůj majetek do jejich šíření v podobě všelijakých visaček, nálepek atd. Jednou z jeho obdivovatelek byla jistá domácí učitelka klavíru, k  níž jsem byl dodán svými rodiči ve svých asi 8 létech. Pamatuji se, že její “salón” byl doslova ověšen zarámovanými cedulkami se Špačkovou  myšlenkovou produkcí.  Ona mi věnovala hromadu takových ozdobných nálepek – a to ještě před tím,  než se po marných pokusech vzkřísit ve mně hudebního génia definitivně zhroutila.  Z toho všeho se zachovala jen ta jediná nálepka.a asi i to jediné heslo, které je však nadčasové a nám všem dodává odvahu a optimismus v těžkých chvílích našich životů.

Meďoun 7.5. píše Tyčkovi + všem:

Richard Špaček, bytem Annenské nám. v tom průchodu do Karlovky, korespondenční přítel Romaina Rollanda a Rabindranatha Thakura, se kterými se navzájem cyklicky navrhovali na Nobelovu cenu, řekl, napsal, a vlastním nákladem vydal  Chci – mohu – dovedu – vytrvám – cíle dosáhnu – Richard Špaček. Ještě ho/jej mám schovanýho. Bohužel nevím kde.

Vosa 7.5. píše Kykolkovi:

Ahoj Kykolko,

z Tvého mailu mě zaujala “jistá domácí učitelka klavíru”,  jejíž salón “byl doslova ověšen zarámovanými cedulkami se Špačkovou  myšlenkovou produkcí” .

Moje matka totiž učila housle, klavír a zpěv u nás doma (proti Karlovým lázním) a s Richardem Špačkem se znala od svých studií v Paříži v 30. letech. Ovšem za jeho obdivovatelku ji považovat nelze. Brala ho spíše s úsměvnou shovívavostí.

R. Špaček, ovlivněný indickou spiritualitou, měl před válkou “Školu vyjádření”, kde učil děti poznat své “jádro”, což ale můj bratr Vladimír vykládal jako “nabiflovat se Špačkovy myšlenky”.

Pan Špaček k nám občas přišel na návštěvu a i my tři bratři jsme ho občas navštívili (bydlel hned vedle na Betlémském náměstí). Proto jsme byli zásobeni jeho myšlenkami na těch pověstných záložkách.

Když jsem vedl vodácký oddíl, tak jsem za všelijaká provinění manšaftu ukládal naučit se zpaměti myšlenku ze záložky, kterou jsem provinilci dal. Byla to docela legrace.

A z toho “Chci, mohu, dovedu, vytrvám, cíle dosáhnu” se skoro stal oddílový pokřik.

Tak se měj príma a napiš mi, ke komu jsi to do klavíru chodil.

Jiřík 7.5. píše Kykolkovi a Tyčkovi:

Už před několika lety  jsem se trochu věnoval tomu, kdo to byl Richard Špaček, autor našeho pokřiku. Nezjistil jsem to. Objednal jsem si alespoň  v antikvariátu jeho knihu “Myšlenky”, vydanou vlastním nákladem v létech třicátých. Když ho znali bratři Borečtí, kteří s ním asi bydleli v domě (nebo bydlel za rohem, jak píše Meďoun), musel to to být už kmet. Mám záblesk na mozku, ale vidím přes vzdálenost více než padesáti let následující: Byl jsem u Boreckých doma v té myší díře u Karlova mostu, co nese název “Smetanovo nábřeží” a když jsem vycházel z bytu od Vosy, tak tam byl na chodbě nějaký malý starý pán a Vosa možná řekl: To je Richard Špaček. Ale možná, že je to jen nějaký sen.

Už zemřelý Vladimír Borecký ho uvedl v knize “Zrcadlo obzvláštního” mezi ostatními ještě většími mašíbly (magoři, šílenci, blbi) podobně jako pravzora Járy Cimrmana Jakuba Hrona z Metánova, Jana Lukeše, Františka Kahudu, Zdeňka Nejedlého, Josefa Váchala. Knihu jsem nečetl, přikládám však její recenzi z časopisu Vesmír. Kousek z pasáže o Richardu Špačkovi je uveden v knize “Jak s dobrou náladou překonat nepříjemné situace” nakladatelství Grada 2010. Protože to jde okopírovat blbě neúplně, dostupnou část textu jsem přepsal.

Tedy je náš pokřik hodně Cimrmanovský. Smál se Vosa už tenkrát, když nám ho předhodil, nebo až později? Jeho bratr Vladimír se musel asi smát od samého počátku. Dnes by asi Richard Špaček mohl být hvězdou motivačních seminářů nebo teambuildingů.

Ať to je, jak to je, mně  přijde “Chci- mohu- dovedu-vytrvám-cíle dosáhnu!” jako  pro mne přijatelný slogan a občas se jím dodnes motivuji.

 

Hony 8.5. píše všem:

Je pozoruhodné, jak každého nejvíce zajímají kuriozity, v tomto případě Richard Špaček. Znal jsem ho osobně do té  míry, že jsem on se mnou někde na koncertě prohodil pár slov. Ale jinak jsem ho vídal dost často, někdy ráno z tramvaje při svých cestách z  Hradčan  na fakultu nebo do Průhonic. Odhadem člověk středního věku (asi do 60 let), střední postavy, bělovlasý, kudrnatý, v zimě v létě v košili s rozhalenkou (v zimě přes ni nosil jakési  po malířsku střižené sako), v opánkách bez ponožek, chodil dlouhými kroky buď jen tak, anebo třeba s nákupní taškou. Byl. prý svobodný a žil sám, což ho možná stálo život. O ten totiž přišel pádem ze schodů ve staroměstském činžáku (nejspíše v Karlově ulici), a v těchto činžácích jsou obvykle příkrá schodiště. Tam se prý zřítil a nalezen byl, ale to se přesně nepamatuji, až když mu nebylo pomoci. Hesel měl více než to jedno “naše”, které jsme skandovali před startem každého orienťáku. Ale o tom všem až příště.

Kykolka 8.5. píše Vosovi + všem:

Ahoj Voso,

vidím, že odkaz velkého myslitele R.Š. nás dává opět bezděky dohromady, jsem až ohromen, kolik je nás stále naživu (mnozí i při smyslech). Já jsem úplně zapomněl, že tvůj brácha kdysi vydal tu půvabnou knížku o “mašíblech” a že se tím odborně zabýval. Vzpomínám, že jsme se  tehdy náhodně setkali v hospodě “U žáby” vedle Staromáku a on mi o tom povídal. Dá se ta kniha ještě sehnat?

K té mýtické učitelce klavíru: já si pamatuji, že to byla starší noblesní paní (tedy starší z pohledu osmiletého, možná sedmiletého kluka). Matnou, ale nezaručenou vzpomínkou je, že jsem k ní chodil (v podstatě jen párkrát, protože skutečně brzy poté umřela) kamsi v blízkosti Palackého nám., pravděpodobně do Gorazdovy ulice. Muselo to být v r. 53/54 minulého století – spíš v první polovině r. 53, protože brzo na to zavřeli tátu  a naše rodina měla poněkud jiné starosti. Nezdá se mi, že by to byla vaše máma, ta by musela být o generaci mladší. Ale kdoví….Je ale možné, že R.Š. měl nějakou slabost pro učitelky klavíru a obšťastňoval jich svými cedulkami více. To nabízí četné další hypotézy. Rozhodně by to stálo za seriózní výzkum. Nedal by se na to sehnat nějaký grant, třeba z norských fondů? Doufám, že vznikne nějaká příležitost, abychom toto téma (mezi jinými) náležitě probrali. ¨

P.S. Meďoun mi psal, že mám prd na práci, abych zorganizoval příslušné špačkovské sympozium. Co se toho prdu týče, má pravdu, ale organizačně jsem poněkud vyhaslý a ani ona slavná životní maxima velkého myslitele mě nedokáže vybudit. Takže sázím na nějakou šťastnou náhodu.

 

Jiřík 8.5. posílá Tyčkovi:

Milý Tyčko,

přikládám ty dvě přílohy. — VIZ–Recenze z Vesmíru se zrovna Richardu Špačkovi nevěnuje, ale ta druhá příloha z Grady něco o Richardu Špačkovi uvádí citací ze stejné knihy: Zrcadlo obzvláštního (z našich mašíblů). Když člověk tuto knihu zadá do vyhledávače, objeví se i další knihy Vládi Boreckého, všechny jsou vyprodané, chtělo by to pátrat v knihovnách, kdyby člověk chtěl použít nějakou obsáhlejší citaci.

————

Tyčka 8.5. doplňuje:

Ideální by bylo, kdyby někdo z nás vyštrachal a naskenoval nějaké ty cedulky, které Špaček rozdával, či jeho knížečku. Sám něco z toho mám, ale kde? Protože skoro nic nevyhazuji, tak taky nemohu v tom nashromážděném bordelu nic najít!

 

Se srdečným pozdravem Zdeněk Thoma

R.Š.

Ryn nás učí Osotogari

 

Beta poslal email z Kanady. Vzpomíná na Jihlávku 1963.

Milý Plku,

o tvorbě tohoto příspěvku přemýšlím a docela se s tím bavím již zhruba několik let.

Při mé silné lemrovitosti nenahlížím, že se mi to podaří najednou a dnes, tedy o Velikonoční Neděli 16. dubna, kdy si mimo zmrtvýchvstání Ježíše Krista, připomínáme 19. výročí definitivního příjezdu mé životní družky Janičky do Yellowknife a převrácení mého dosavadního života, jak se tady říká Right side up. Přeji Vám všem hezké Velikonoce.

Tak tedy.

V červenci si my pamětníci připomeneme padesáté čtvrté výročí epochálního tábora na Jihlávce. To je tam, kde je teď vlhko.

A ten byl dějištěm událostí, o jejíž mou interpretaci bych se chtěl s Vámi podělit.

Jednoho dne, myslím v první polovině tábora, se Ryn rozhodl nás naučit Jiu Jitsu, tedy konkrétně chvat zvaný “Osotogari”. Shromaždil si nás zájemce, a myslím, že nás bylo hodně, do (tuším) kruhu, sám zaujal střední postavení a započal s výkladem a demonstrací. A právě tu bych tu chtěl zdůraznit.

Vám Japanologům, pro které je “Osotogari “, notoricky známou týdenní, možná v nynějším těžkém světe denní záležitostí, nemusím chvat vysvětlovat, ale pro těch pár neználků, to zkusím. Snad si to budu pamatovat i s mou sloní pamětí je to přece jen těch, jak jsem předeslal, let, takže si to opravte podle libosti. Chvat slouží k zneškodnění agresivního oponenta, kterému vzdorujete z anfasu. Když vyčerpáte pokusy zdeptat oponenta argumenty a případně tento se na Vás sápe, uchopíte ho za paže, či ramena a pevné ho držíce, učiníte v podstatě kotoul na zad a pomocí pokrčeného kolena kontrolujete situaci oponentova solarového plexu. A právě instruktorovo koleno, při následné demonstraci hrálo jednu z hlavních roli v popisované události. V ideálním případě šokovaný oponent narazí hyperextendovanou hlavou do země, buď si zlomí krk nebo omdli a obyčejně přestane být agresivní. Po skončení úvodního podrobného teoretického popisu chvatu a jeho ideologicko historických ramifikaci přikročil Ryn k praktické demonstraci. Jako oponenta si na neštěstí vybral mě, asi mě měl rad a domníval se správně, že já budu ze znalosti chvatu nejvíce benefitovat.

Při pokusu o kontrolu mého solaroveho plexu Rynovým přikrčeným kolenem naneštěstí došlo k předčasnému kontaktu tohoto tam, kde my chlapci přebýváme a bolíme. Naštěstí úraz po několika  dnech v horizontále přebolel, i když jsem se snažil správně podezřívajícímu Rynovi modifikovat skutečnost tvrzením, že stále bolím a neměl trvalé důsledky. Toho důkazem jsou naše berušky, které jste viděli na obrázcích z Havaje a s pomocí boží uvidíte v reálu, neboť právě v červenci plánujeme návštěvu historických zemí. Letenky už máme, holky přilítávají 30. června a já jako tradičně po čtrnácti dnech 14.cervence.

Tak se mi to podařilo dokončit pouze s obědovou (mňam,mňam) pauzou.

Beta

Tradiční zimní vandr

P1130126Již po desáté jsme 6. února 2016 pořádali pohodové zimní setkání u ohně; tentokrát pod převisem Jeřmanská skála [N 50°43’23,3“; E14°57’18,2“ – 556m] 2,4 km JZ od Ještědu. Bylo nás přes 30, Velmi příjemné posezení všech generací.

 

P1130231

Lucka k tomu napsala:

Ahoj Plku, díky za fotky. Hrajeme si k nim skladby Martina Kratochvíla.  Až teď vím, kdo to je :-) . Ani jednou jsem 

neslyšela jeho příjmení. A také po dnešní rozpravě s tátou vím, že jsme se do oddílu dostali díky Jiříkovi a Petříkovi. Mějte se pěkně i s Plčicí. Lucka a spol

.

Zelené bludičky

Na nedávném setkání pamětníků se vedla řeč o Zelených bludičkách, strašící akci Černé družiny na Jihlávce v roce 1963. Našel jsem zápis v soukromé kronice z 15. 7. 1963, který končí slovy:

 „byl vyhlášen poplach, byli jsme pochytáni a veřejně odhaleni zradou Pumpy; Černá se mu totiž svěřila se svými plány… ráno jsme všichni dostali černou bednu“ …

Zelené bludičky

Beta v Praze

BetaLetos v srpnu (2015), po čtyřech letech, opět přijel Beta do Prahy. Je gynekologem v Kanadě a vypadá stále stejně. V hospodě U parašutistů v Resslově ulici bylo nás, pamětníků 60. a 70. let, více jak deset. Strávili jsme pěkný podvečer obecným tlacháním a vzpomínáním na léta prožitá v Oddíle.

Posléze Beta poslal následující příspěvek.

 

Ahoj Plku,

jsem též rád, že jsme se po letech sešli.

Díky za informace o oddílovém Webu. Prošel jsem to a narazil jsem na zajímavou informaci o “rysčionech”. Shodou okolností, též trochu smutných, o původu tohoto slova, vím spolu s Petrzem něco víc. Pokud vím, slovo bylo uvedeno do oddílového slovníku Petrem Závadou, který měl, spolu později se mnou, spolužáka jménem Vít Ryška, který se měl na nějaký školní výlet dostavit se zavazadlem, které se spíše rozvazovalo. Já jsem s ním později studoval medicínu a jezdil autobusem Královského Hlavního Města Prahy FOK, číslo 147 z Moráně na Bořislavku, kde on někde bydlel, a při tom reformovali anatomii vytvoříce výrazy, jako Sphaira Superior pro hlavu a Sphaira Inferior pro prdel a zbytek byl Ramus Communicans Intersphairae a jiné hovadiny v mladistvém optimismu. On se specializoval v urologii, vzal si moc šikovnou dívku, která mu ovšem po několika letech zemřela na Grosmannovu chorobu, tedy Hodgkin Lymphoma, která je dnes léčitelná. On to velice těžko nesl a snad z únavy tragicky zemřel při autonehodě při návratu z Bedřichova, kde měli chalupu. S Petrem Závadou jsem asi před dvěma lety mluvil, myslím, že se zabývá matematikou a jeho věrný přítel Kýbl nebolí Karel Ybl vzal rohofila do říše, kam snad etnolinguistickým původem patři.

Náhodou jsem při výletu do středního Povltaví překvapil Hynka a dopadlo to stejně jako před dvaceti či kolika lety. Bydlí v Oubenicích, na zavolání vyšel ven velmi vyhublý Hynek, pozorován ze dveří svou 93 letou tchýní. Viditelně nebyl rád, tvař se mu všelijak pitvořila signifikantními tiky, o pozváni nemůže být ani řeči a po výměně bezobsažných verbalizací jsme se urychleně rozloučili a on rychle a s viditelnou úlevou pečlivě zavřel, před tím otevřenou bránu do své zahrady. Nevím, ale kontakt bude obtížný, stal se z něho a už asi delší čas je v podstatě hermit (poustevník – pozn. redakce).

Zdravím kluci a holky kabrňáci. Opatrujte se a zase někdy na viděnou či slyšenou.

Michal Beta

Matesův exkurs do historie

Počátkem 80. let Mates popsal historii obou oddílů. Po mnohaletém pátrání se Petříkovi podařilo objevit následující fragment.

tábory Šipka+AZKG-2

Příběnice 1954

Vybráno z materiálu, který zpracoval, podle kronik a zachovalé paměti, Meďoun.

 

Již v první prázdninový den 1. července 1954 odjely na svůj první společný tábor vzorové oddíly Městské stanice mladých turistů, nadále zvané Vodáci, Hilbertíci a Anduly na líbezné tábořiště pod zříceninou hradu Příběnice. Před jejich příjezdem tam rejdila přípravka, nejspíše od Jacka a pár přidružených siláků, protože po příchodu na tábořiště již stál hangár, ve kterém probíhaly první dny táborového života, latriny, odpadovka a kuchyně. Chlapecký tábor, přímo pod zříceninou, střídali pak asi 17. července Jackovci. Anduly pak vybudovaly své hnízdo asi 300 m proti vodě, v blízkosti Adamitského ostrova.

Chlapecký tábor byl urbanisticky řešen do véčka, kde ve vrcholu véčka byl erár, pak souměrně velké jehlany kapitanátů a podél řeky asi sedm stanů  Hibertíků  a  jim naproti rovněž asi sedm stanů vodáků. Kapitanát:  Petr Hilbert, Mum, Pedro, Jack, Jura, Alena. Hosté: Mery, Oskar, Hony, Radko

Z Hilbertíků se zúčastnili Petr Pac., Jirka Froelich, Mirek Kraus, Jirka Marek, Ivo Vlček, Míšek Pštross, Jan Papež/Papa, Tomáš Chmel, Jan Husák, Karel Balík, Eda Hromádka, Karel Pacák/Karlos/Škleble.

Z Vodáků pak Ota, Vláďa, Krůťa, Vosa, Tonda, Kája, Honza, Mydlík, Zebra, Bukvice, Meďoun, Buřt

 

Dopisy ze Švýcar

Z korespondence s Emmou vybrali Ondráš s Jiříkem.

 

EmaDíky Jiříkovi máme spojení na Emmu Havlovou, která od konce šedesátých let žije ve Švýcarsku. Ve svých dopisech psaných krásnou češtinou, kde musí ručně doplňovat háčky a čárky, vzpomíná na Oddíl i Tlupu a pamatuje si řadu oddíláků z doby před svou emigrací. Vybrali jsme z naší korespondence některé zajímavé pasáže.

Mám radost, že ten turistický oddíl, kde jsem jako dvacetiletá prožila nejkrásnější chvíle mého života, dál existuje a vy dokonce sepisujete jeho kroniku.

Byl to jedinečný nápad mladým lidem dát takové výtečné životní zkušenosti. Jsem všem těm „pořadatelům“, co měli tak skvělé nápady dodnes velmi vděčná a postrádám něco podobného ZDE i všude jinde –  to asi nikdo tak neumí.

Je toho hodně na co vzpomínám, jako jak mi poslední den před odjezdem z tábora přivedli Lojzu (snad to je on) co vytahoval hřebíky druhou stranou sekyrky ( tam co bývá žlábek), ale jak hřebík povolil, tak i ta sekyrka se ostřím „dotkla“ jeho hlavy. Na hlavě stejně vše dost krvácí, no zavázala jsem mu to důkladně, ale druhý den vidím obvaz je pryč! On řekl, že to rodině nemůže udělat přijet s rozseknutou hlavou. Zda-li se mu to podařilo zapřít? Na jednom z táborů Honšt udělal kamna s pecí a tak se pekly třešňové koláče. Koupili jsme dva stromy plné.

Jednou si Mum upekl bedlu jedlou a zezelenal, lehl si do takové jeskyně ve skále, kam jsme se spresovali pak všichni, že strašně pršelo. Měli jsme o něj všichni starost. Taky jsem byla u toho přepadu vlaku, kde jsme skrytí trávou leželi u kolejí – někdo s vlajkou vyběhl na koleje a vlak zpomalil a my měli zatknout důležitou osobu – asi hosta tábora, co pravděpodobně toho průvodčího vlaku na to upozornil, že to vůbec bylo možné?

V koutku duše jsem moc vděčná, že se našlo pár dobrých, hodných lidí, jako byl Hony, co mně „úplně neprokádrovanému živlu“ vystavil tak pozitivní posudek. Jsem dojmutá zcela upřímně k slzám. Byl to asi taky Hony, co mi věnoval Honštův zápisník s básněmi. Myslím, že si matně vzpomínám, že to bylo před obřadní budovou u příležitosti Honštova pohřbu. Taky jedna moc srdcervoucí vzpomínka. Jak oba rodiče plakali a myslím, že déle než rok ho nepřežili. Měl asi strašné bolesti hlavy (ale z čeho?) – byl napůl Němec. Kolik nenávisti mnozí v sobě drží – tady to cítíme každý den – ten odpor k cizincům – asi se to nastávající bídou bude jen zhoršovat. Někdo musí být na všem vinen a toho tlučte! Jen když to nejsem já. Když se ale zjistí, že JÁ TO JSEM TAKY, tak pak každý hloupě kouká! To vím sama ze své zkušenosti. Najít smír a důvěru v každého člověka, co JE DOBRÝ, ať je kdo chce?

 

CHECHOT

Honšt 10.5.1961

 

Že dívčí úsměv okouzluje

Rád kdekdo znovu dosvědčí,

Že je to důkaz největší

O tom, že život k něčemu je.

 

Tak pozor! Moc to nepřeháněj!

Já totiž psát chci v sonetu

O jednom dívčím chechotu

A nevím jakým veršem na něj.

 

Čtete to dobře chechotu!

Takovém, že tě přesvědčí,

Že to jde všechno světově

Všechno pěkné je přímo tu

V téhle chvilce: raz, dav, tři…

Záleží jen na tobě!

 

Předpokládám, že ten CHECHOT asi určitě náleží spíš k Evičce, než ke mně, mně do smíchu nikdy moc nebylo. Já byla a asi i zůstala „tichá velmi umírněná“ povaha. A také si myslím, že i básničky od Honšta by Honšta mohly jen poctít tím, že by si je někdo přečetl? I když už tu není mezi námi.

posudek na Emu

Ema pozvánka

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Musím říct, že když se na to tak dívám, tak jsem SKUTEČNĚ MOC RÁDA, že jsem z toho prolhaného SYSTÉMU pryč. I když to netrvalo věčně, že nás tady to „špehování domovních důvěrníků“ dostihlo také. Myslím, že je to tou demokracií, že vše trvá desetiletí a nic se nedá změnit z hodiny na hodinu (jak to „umí“ revoluce). Škoda, že se nepodařilo udělat TEN SVĚT MOUDŘEJŠÍ, či lepší.

Podpis

Oddílové signály

na trubku nás provázely celým táborem. Od rána do večera. A je tomu tak dodnes. Zkuste si znovu vybavit vaše dřívější asociace, dnes již při poklidném a nestresujícím poslechu jednotlivých signálů.

Nedočkaví nováčci se probouzeli již na zvuk, který vydávala polnice při poklepu trubače o náhubek; ještě dříve než začal troubit budíček. Ti starší, déle sloužící, se obraceli ve spacáku na druhou stranu; vždyť než kapitanát napočítá do třinácti je času dost.

Několikrát denně se troubilo nádobíčko, které nás zvalo do kuchyně na něco kalorického, výživného, občas připečeného a často i méně chutného. To se týkalo zvláště poridge, když ho připravovala nezkušená družina. Čas od času se stávalo, že služba nestíhala a jídlo nebylo včas připraveno, pak byl tento signál očekáván maníky již velmi netrpělivě.

nástupů, kterých bylo během dne více, stojí za zvláštní zmínku ranní nástup k prohlídkám a k vlajce. To se zase budou rozdávat černé bedny a možná i trestná prohlídka padne.

Signály k poplachu byly zvláště vítány v noci, kdy maníci nabírali síly k přežití dalšího dne.

Kanadská jízdní nás zvala k táborové hře a většinou nás zbavovala nudy a nic nedělání         o poledním klidu.

Večerka korunovala dílo celého dne, jen spát se nechtělo.

 

 

 

Dopis Pabla Rancana ze Španělska

Ahoj Jiříku!

Díky za tvůj dlouhej e-mail. Moc mě potěšil – hrozně rád bych s váma na tom srazu byl taky. Jsem rád, že oddíl furt žije. A ještě radši, že žije mimo Junáka, pokud se Junák podobá tomu originálnímu skautu. Časem jsem si vlastně uvědomil (až po osmašedesátým) že Šipka byl skaut. Že mně na tom originálním skautu vadí právě ta uniforma a ta para-vojenská struktura a disciplína,včetně toho pochodování, atd. Prostě jsem hrozně rád, že jsem si užil právě toho nejlepšího ze skautingu, protože na uniformy a pochodování, atd. mi stačil pionýr a potom vojna. Byl jsem na ní sice jen rok, ale měl jsem uniforem, disciplíny, atd. až až. Naopak vzpomínám na oddíl jako organizaci hrozně svobodnou, lidskou a strašně veselou, bez tý vážnosti a jednomyslnosti, o kterou se ta uniforma a vojenská disciplína snaží. Prostě jak vidíš nemám vůbec rád vojáky a nic tomu podobnýho.

Taky jak jsem se díval na ty fotky, co jste byli na těch Plkových narozeninách a na těch různejch výročích, tak jsem si znovu uvědomil, ale tentokrát snad mnohem jasnějc, jak ten čas utíká a jak jsme všichni zestárli. A to ne proto, že byste vypadali nějak zvlášť staře, ale proto, že moje vzpomínky na vás utkvěly v roce 68 a najednou jsem byl nucen přeskočit dohromady 45 roků. A navíc je tu i ta kvantitativní záležitost – tolik “známejch” který jsou najednou skoro a nebo úplně, neznámý. Tebe bych určitě nepoznal – snad bez vousů. Plka možná, bez kníru. Ryna taky ne. Jena už vůbec, atd. Ještě jsem se z toho úplně nedostal. Furt se ve mně perou ty starý obrazy s novejma. Ale čuměl jsem (to mi psal Ondráš, toho bych taky nepoznal), že je Rynovi 75. No ten se pěkně udržuje! Hodně mě rozesmutnělo, když jsem zjistil z adresáře, že Bloody zemřel. Vzpomínám, že jsem ho tehdy za mlada hodně obdivoval. Ještě mám takovej malej totem, co na táboře v Miřkově vyřezal a co mi dal.

Uvědomil jsem si, do jaké míry pro mě oddíl představuje ty šťastný roky mládí, ten “ztracenej ráj”, kam by se člověk hrozně rád vrátil, ale už to nejde. Jen si můžu uvědomit, co všechno jsem si odtud do života vzal – mohu říci, že toho nebylo málo – a kolik toho je furt ve mně živýho. Jsem přesvědčen, že moc. Samozřejmě ta láska k přírodě. Jistá nevnucená a dokonce nevyřčená duchovnost o to hlubší, že byla zbavená jakékoliv poslušnosti a tradice, což jí dodávalo na tajuplnosti (mystérium), což je základ jakékoliv duchovnosti. Ta byla prostě přítomna ve vztahu vůči přírodě a lidem kolem a po letech jsem si to uvědomil v některých písničkách. (vzpomínám například na: Pane, jaké jitro) Jedna z nejutkvělejších vzpomínek z oddílových akcích pro mě je hra po Praze. Nenašel jsem o ní skoro žádné zmínky. Vzpomínám, že začínala kdesi v nějaké hájovně či co, na mýtině uprostřed lesa. O dvanácté jste nás probudili a po dvojicích jsme museli lesem na první stopu. Byla černá noc a poprchávalo a jak ty kapky ze stromů padaly na zem, ten zvuk mi připadal jak zvuk korků za náma. No měl jsem namále. A teď si nepamatuji kdo šel se mnou, ale určitě měl v kalhotách jako já. Ale šli jsme a došli jsme k dřevěný hlídkový věži. Tam jsme chvíli hledali, ale nic nenašli. A když jsme slyšeli vrznutí (jako když ve filmu k vyvrcholení napětí vrznou dveře) samozřejmě stromy se třely jeden o druhej – tak jsme tam dýl nevydrželi a mazali jsme zpět. Ještě se k tomu mezi stromy míhaly bílý strašidla. Pokud mi paměť neselhává, nikdo tu první stopu nenašel, takže bylo nutno opět začít od začátku v Praze a to ve sklepě baráku na Malý Straně, pokud se nemýlím dole, na levý straně pod mostem, anebo tam někde blízko. Tam nás ve tmě, osvícena pouze několika svícemi, čekala lidská kostra, která v rukách držela lejstro, na kterém byla sepsána historka hry. Honili jsme se po stopách po celým Starým Městě a Malý Straně a sem tam zděšeně utíkali před jistým černě oblečeným individuem s holí, který tě nesmělo tou holí udeřit, jestli jsi nechtěl byt ze hry vyřazen. Ale nakonec padla 12. hodina – lhůta, do které bylo nutno poklad najít a žádná dvojice maníků, poklad nenašla, načež poklad sežrali organizátoři. Neměli jste žádný slitování s maníkama. Pro mě to neskončilo! Až když jsem kolem půl jedný(!) dorazil domů, kde mě čekali rodiče, který mě pořádně sprdli, že jsem jim neřekl, že přijdu tak pozdě. A že už chtěli volat na policii.

Tak pro dnešek už toho je dost, doufám, že to vyluštíš bez těch háčků a asi spousty chyb.

Měj se moc fajn

Pablo

 

Pár poznámek k (pre)historii

Autor: Mates

Po usilovném pátrání, Jiřík získal spojení na Hraboše. Toho však zajímalo, jaký byl vztah Oddílu na Pětku. Jiřík se tedy obrátil na pamětníka Matese, z jehož vzpomínek vybíráme.

Potkal jsem Mydlíka před pár dny a probrali jsme naše oddílové dětství od A do Z. Já byl kormidelník Roháčů, on Ledňáčků, jeho brácha Tonáš můj člunař, můj (Honza) zas jeho. Honza zemřel na podzim.

Ale k věci. Za války se Šipka v časech tzv. “Káčat” nejvíc kamarádila s vodní “Třináctkou”. Její kapitán Hugo Sedláček – Minda padl Na Příkopech za povstání. Tak vlastně vznikly vodní oddíly.

Ale původně Šipka skutečně vznikla tak, že v roce 1935 kluci, kteří nechtěli dělat vodu v Pětce/klubovna ve věži/z ní odešli, vznikl 8. oddíl, na lodi Skaut se spojil s 22. oddílem, který vznikl na tenisu v LTC (byli v ní i bří Zábrodští), a tak vzniklo středisko. Po zrušení Junáka se pořád stýkaly oddíly, které přežily. Po vstupu do MSMT (Radko tam byl totiž zaměstnán), proto se tam dostal jak jeho (můj) vodácký oddíl, tak Hilbertíci s Petrem i Anduly s původní vedoucí Alenou S. , dál oddíl Foglara a Stárky.

MSMT trvala jen dva roky, pak vodáky s Vosou vzal Radko do Svazarmu a Hilbertíci se uchytili časem v AZKG. Pokud se oddíly stýkaly s jinými, tak při hrách po městě. Svého času jsme měli od “Pětky” půjčenou klubovnu dole v Havírně (Rudolfova štola), ještě tam byly ty úžasné židle po Braťkovi – jejich historickém vedoucím Novákovi. Ale že by se nějak víc osudy obou oddílů po roce 1968 propletly, se mi nezdá. Víc se v dobách před spojením v AZKG stýkali na akcích vodáci a Hilbertíci. Včera jsem byl pozván do Semaforu na 10. výročí od smrti Kobry (nějak to rychle uteklo), vzpomínali jsme s Tyčkou na možná 1. divadelní pokus Slávka, na který nás HIlbertíci pozvali do Železnejch vrat. A byly i další společné akce – Velikonoce v Českým ráji, návštěvy na táborech atd.

Některé kapitány “Pětky”jsem dobře znal, nejvíc Yšara, léta jsme se přátelili. Dnes o “Pětce” moc nevím, určitě jsou napůl Slavojáci, napůl z tradice skauti. Ale on to byl kdysi strašně protekční oddíl složenej z kluků z “lepších “rodin. Jo, taky jsme vedle nich tábořili v roce 1970 na Lipně, ale to je jiná kapitola.

 

Vzpomínky na Tlupu a Oddíl

Autor: Emma

Napsala nám Emma Havlová ze Švýcarska; email nepoužívá.  Do Tlupy a Oddílu ji přivedl Hony, s kterým pracovala V Průhonicích. Mimo jiné uvádí na pravou míru Meďounovu poznámku o Honyho chlípnictví a jeho odložených milenkách v Tlupě.

Emma IIIa

Emma IIIb

Tři příběhy z oddílového života

kam jsem chodila od roku 1962 do roku 1975, tedy 13 let mého života. Po odchodu na mateřskou mne oddíl provázel celý život. Naposledy v loňském roce, tj. 2013, což popisuji ve svém třetím příběhu.

Autor: Magda

Příběh první: Dvanáctiletá děbenka –  rok 1963

Po konci tábora na Jihlávce, jsem jela na další prázdninový pobyt, a tak jsem věci nenechala na odpravce a nesla jsem si vše na zádech. Cesta na nádraží byla dost dlouhá, já nevím cca 10 km a já jsem byla i z táborového pobytu dost unavená. Po dvou hodinách pochodu na nádraží jsem už moc nemohla a táhla jsem se vzadu. Nevím, kdo z kapitanátu nás doprovázel, ale slíbil nám, že na kopci nám řekne radu, a že nám zbylá cesta rychle uteče. Když jsem se vyškrábala na kopec, čekala jsem vše, jen ne větu: Víš co udělali indiáni když už nemohli chodit: DALI SE DO BĚHU. To bylo pro mne dost zdrcující. Faktem, že jsme pak šli 10 kroků a 10 běhů a cesta nám uběhla.

Až po mnoha letech později mně došlo, že při běhu namáháš jinou svalovou skupinu a že to opravdu pomáhá.

Příběh druhý: Třiceti sedmiletá maminka  –  rok 1988

Bylo krásné léto, děti byly na táboře na Svištích, chtěla jsem se jít koupat. Zazvonil pošťák a přinesl doporučený dopis. Byl z okresní nemocnice v Kutné Hoře a stál v něm dotaz:

Váš syn Vilém, nar. 1977 byl postřelen. Uveďte druh a vlastníka zbraně:

a)      Mysliveckou organizací

b)      Zájmovým sdružením

c)      Soukromou osobou.

Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Šla jsem do baru a dala si panáka. Jediné co jsme doma měli, byla vodka a asi za tři hodiny jsem jí vypila celou. Musím podotknout, že jsem vůbec nebyla opilá. Telefonovala jsem všem, ale všichni byli na dovolené, nebo se byli koupat. Až jsem narazila na spolupracovníka, který se vrátil ze služební cesty a ten mne do KH dovezl. Našla jsem Viléma v nemocnici a ten se divil, co tam dělám, protože byl úplně v pořádku. Na tábořiště jsem prý přiletěla jako lítá saň a když jsem se dozvěděla, že Kolumbus omylem strefil synka do břicha (broky nenašli), tak to už jsem byla v klidu.

O pár dní později jsem se dozvěděla, že to byl povinný dotaz nemocnice rodině pro prokurátora, protože kdyby byl v nemocnici déle, než stanovuje zákon, bylo by zahájeno trestní řízení.

Protože synek byl pojištěný, za rok jsme šli uplatňovat trvalé následky. Pan doktor vzal pravítko a změřil jizvu. Byla dlouhá 3cm. Dostali jsme odškodné a to byl základ financí nákupu našeho psa Bena, kterého jsme měli 14,5 roku.

Dodávám, že další peníze dodal bratr Daniel, kterému lámali špatně srostlou ruku po zlomenině, ale to už je zase jiná historka.

Příběh třetí: Šedesáti dvouletá seniorka  –  rok 2013

Do pracovního procesu jsem zapojena více než třicet let. V současné době pracuji jako technický úředník a mimo jiné jsem interní auditor. Jako auditor jsem povinna účastnit se různých manažerských  aktivit  a tak to bylo i v loňském roce.  Jedním z úkolů bylo, aby jedna skupina předala zprávu druhé skupině, která byla vzdálena cca 300 m. Nejprve jsme různě dumali a pak jsem si vzpomněla na  SEMAFOR.  Napsala jsem příjemci znaky jednotlivých písmenek a odvysílala  zprávu. Bylo to za chvilku a hotovo.

Naše oddílové heslo mne provázelo celý život. Asi nejvíce jsem si to uvědomovala, když  jsem  zajišťovala privatizační projekt pro naši obchodní  společnost a v půl druhé ráno jsem měla na chodbě Ministerstva privatizace rozložený privatizační projekt na zemi po chodbě  a rozpočítávala  jsem akcie tak, aby zahrnuly celé základní jmění. Dnes mně samotné přijde toto vyprávění úsměvné, jak jsem byla naivní. Ale asi bych se dnes zachovala stejně, protože naivita, že věci se mají dělat slušně, ve mně zůstala.

Turistice jsem zůstala věrná. Původně jsem chtěla být tulákem, ale stala jsem se turistou. Svato Jakubská cesta do Santiaga de Compostela v roce 2009 mně splnila můj sen a možná ji jako stařešina vykonám znova. Chodím do TAKu (turistického akademického klubu) kde jsem do prosince 2013 vedla trasu 12.

To vše díky tomu, že moje máma pracovala v AZKG ( Automobilové závody Klementa Gottwalda) a tam na nástěnce v roce 1962  visela cedulka, že turistický oddíl přijme nové členy, hlavně děvčata.