Archiv pro rubriku: Historky

TAJEMSTVÍ PORRIDGE

Kdo by neznal největší lahůdku z táborové kuchyně? Ovesnou kaši z vody a ovesných vloček, doplněnou lžící řepné marmelády ze zlatého kýblu s uchem? Pokud se chcete dozvědět více, navštivte muzeum Porridge ve Stanfieldu ve Skotsku. Prospekt, který jsme obdrželi díky Žralokově péči je přiložen.KM-H-4-03-20180903132725 KM-H-4-03-20180903132725

Pozvánka na výroční táborák 2018

taborak2018

Šolim a Richard Špaček

 

Milí přátelé,

když jsem Vám před několika dny posílal oznámení o právě vydané knize našeho zesnulého kamaráda Šolima Stará Praha štětcem a objektivem, tak jsem na úplném konci mailu přidal rádobyvtipnou poznámku o Richardu Špačkovi a jeho výroku, který provázel mnohá oddílová konání. Richard Špaček, ta osobitá a záhadná postava, se však nějakým způsobem vryla do naší paměti, a tak v odpovědích na můj mail jste se někteří z Vás Špačkem začali zabývat. Většina mailů šla ke mně, tak se s Vámi rád podělím.

Tyčka

 

Kykolka 6. 5. 2017 píše Tyčkovi:

Šolima si moc dobře pamatuji, byl to vlastně náš oddílový a posléze tlupní fotograf, vždycky se mi vybavuje s foťákem na krku, měl takový zelený aparát zn. Wera z NDR, spoušť se uváděla do chodu otočením celého objektivu. Nasekal stovky fotek z táborů, výletů, puťáků, recesí apod. Sám to  vyvolával a dodával na objednávku. Je ho škoda. Taky hrál na kytaru a vybavuje se mi, že se vyznačoval takovou zvláštní klouzavou modulací hlasu. Tu knihu o Praze si pořídím.

Jenom bych si dovolil poněkud zaostřit tvou, sic stále dobrou, leč mnoha léty zamlženou vzpomínku na naše heslo, které  správně zní: “Chci, mohu, dovedu, vytrvám – cíle dosáhnu!  Richard Špaček”. Dotyčný Špaček byl jakýsi cimrmanovský myslitel-samorost, který vymýšlel podobná “pozitivní” hesla a investoval svůj majetek do jejich šíření v podobě všelijakých visaček, nálepek atd. Jednou z jeho obdivovatelek byla jistá domácí učitelka klavíru, k  níž jsem byl dodán svými rodiči ve svých asi 8 létech. Pamatuji se, že její “salón” byl doslova ověšen zarámovanými cedulkami se Špačkovou  myšlenkovou produkcí.  Ona mi věnovala hromadu takových ozdobných nálepek – a to ještě před tím,  než se po marných pokusech vzkřísit ve mně hudebního génia definitivně zhroutila.  Z toho všeho se zachovala jen ta jediná nálepka.a asi i to jediné heslo, které je však nadčasové a nám všem dodává odvahu a optimismus v těžkých chvílích našich životů.

Meďoun 7.5. píše Tyčkovi + všem:

Richard Špaček, bytem Annenské nám. v tom průchodu do Karlovky, korespondenční přítel Romaina Rollanda a Rabindranatha Thakura, se kterými se navzájem cyklicky navrhovali na Nobelovu cenu, řekl, napsal, a vlastním nákladem vydal  Chci – mohu – dovedu – vytrvám – cíle dosáhnu – Richard Špaček. Ještě ho/jej mám schovanýho. Bohužel nevím kde.

Vosa 7.5. píše Kykolkovi:

Ahoj Kykolko,

z Tvého mailu mě zaujala “jistá domácí učitelka klavíru”,  jejíž salón “byl doslova ověšen zarámovanými cedulkami se Špačkovou  myšlenkovou produkcí” .

Moje matka totiž učila housle, klavír a zpěv u nás doma (proti Karlovým lázním) a s Richardem Špačkem se znala od svých studií v Paříži v 30. letech. Ovšem za jeho obdivovatelku ji považovat nelze. Brala ho spíše s úsměvnou shovívavostí.

R. Špaček, ovlivněný indickou spiritualitou, měl před válkou “Školu vyjádření”, kde učil děti poznat své “jádro”, což ale můj bratr Vladimír vykládal jako “nabiflovat se Špačkovy myšlenky”.

Pan Špaček k nám občas přišel na návštěvu a i my tři bratři jsme ho občas navštívili (bydlel hned vedle na Betlémském náměstí). Proto jsme byli zásobeni jeho myšlenkami na těch pověstných záložkách.

Když jsem vedl vodácký oddíl, tak jsem za všelijaká provinění manšaftu ukládal naučit se zpaměti myšlenku ze záložky, kterou jsem provinilci dal. Byla to docela legrace.

A z toho “Chci, mohu, dovedu, vytrvám, cíle dosáhnu” se skoro stal oddílový pokřik.

Tak se měj príma a napiš mi, ke komu jsi to do klavíru chodil.

Jiřík 7.5. píše Kykolkovi a Tyčkovi:

Už před několika lety  jsem se trochu věnoval tomu, kdo to byl Richard Špaček, autor našeho pokřiku. Nezjistil jsem to. Objednal jsem si alespoň  v antikvariátu jeho knihu “Myšlenky”, vydanou vlastním nákladem v létech třicátých. Když ho znali bratři Borečtí, kteří s ním asi bydleli v domě (nebo bydlel za rohem, jak píše Meďoun), musel to to být už kmet. Mám záblesk na mozku, ale vidím přes vzdálenost více než padesáti let následující: Byl jsem u Boreckých doma v té myší díře u Karlova mostu, co nese název “Smetanovo nábřeží” a když jsem vycházel z bytu od Vosy, tak tam byl na chodbě nějaký malý starý pán a Vosa možná řekl: To je Richard Špaček. Ale možná, že je to jen nějaký sen.

Už zemřelý Vladimír Borecký ho uvedl v knize “Zrcadlo obzvláštního” mezi ostatními ještě většími mašíbly (magoři, šílenci, blbi) podobně jako pravzora Járy Cimrmana Jakuba Hrona z Metánova, Jana Lukeše, Františka Kahudu, Zdeňka Nejedlého, Josefa Váchala. Knihu jsem nečetl, přikládám však její recenzi z časopisu Vesmír. Kousek z pasáže o Richardu Špačkovi je uveden v knize “Jak s dobrou náladou překonat nepříjemné situace” nakladatelství Grada 2010. Protože to jde okopírovat blbě neúplně, dostupnou část textu jsem přepsal.

Tedy je náš pokřik hodně Cimrmanovský. Smál se Vosa už tenkrát, když nám ho předhodil, nebo až později? Jeho bratr Vladimír se musel asi smát od samého počátku. Dnes by asi Richard Špaček mohl být hvězdou motivačních seminářů nebo teambuildingů.

Ať to je, jak to je, mně  přijde “Chci- mohu- dovedu-vytrvám-cíle dosáhnu!” jako  pro mne přijatelný slogan a občas se jím dodnes motivuji.

 

Hony 8.5. píše všem:

Je pozoruhodné, jak každého nejvíce zajímají kuriozity, v tomto případě Richard Špaček. Znal jsem ho osobně do té  míry, že jsem on se mnou někde na koncertě prohodil pár slov. Ale jinak jsem ho vídal dost často, někdy ráno z tramvaje při svých cestách z  Hradčan  na fakultu nebo do Průhonic. Odhadem člověk středního věku (asi do 60 let), střední postavy, bělovlasý, kudrnatý, v zimě v létě v košili s rozhalenkou (v zimě přes ni nosil jakési  po malířsku střižené sako), v opánkách bez ponožek, chodil dlouhými kroky buď jen tak, anebo třeba s nákupní taškou. Byl. prý svobodný a žil sám, což ho možná stálo život. O ten totiž přišel pádem ze schodů ve staroměstském činžáku (nejspíše v Karlově ulici), a v těchto činžácích jsou obvykle příkrá schodiště. Tam se prý zřítil a nalezen byl, ale to se přesně nepamatuji, až když mu nebylo pomoci. Hesel měl více než to jedno “naše”, které jsme skandovali před startem každého orienťáku. Ale o tom všem až příště.

Kykolka 8.5. píše Vosovi + všem:

Ahoj Voso,

vidím, že odkaz velkého myslitele R.Š. nás dává opět bezděky dohromady, jsem až ohromen, kolik je nás stále naživu (mnozí i při smyslech). Já jsem úplně zapomněl, že tvůj brácha kdysi vydal tu půvabnou knížku o “mašíblech” a že se tím odborně zabýval. Vzpomínám, že jsme se  tehdy náhodně setkali v hospodě “U žáby” vedle Staromáku a on mi o tom povídal. Dá se ta kniha ještě sehnat?

K té mýtické učitelce klavíru: já si pamatuji, že to byla starší noblesní paní (tedy starší z pohledu osmiletého, možná sedmiletého kluka). Matnou, ale nezaručenou vzpomínkou je, že jsem k ní chodil (v podstatě jen párkrát, protože skutečně brzy poté umřela) kamsi v blízkosti Palackého nám., pravděpodobně do Gorazdovy ulice. Muselo to být v r. 53/54 minulého století – spíš v první polovině r. 53, protože brzo na to zavřeli tátu  a naše rodina měla poněkud jiné starosti. Nezdá se mi, že by to byla vaše máma, ta by musela být o generaci mladší. Ale kdoví….Je ale možné, že R.Š. měl nějakou slabost pro učitelky klavíru a obšťastňoval jich svými cedulkami více. To nabízí četné další hypotézy. Rozhodně by to stálo za seriózní výzkum. Nedal by se na to sehnat nějaký grant, třeba z norských fondů? Doufám, že vznikne nějaká příležitost, abychom toto téma (mezi jinými) náležitě probrali. ¨

P.S. Meďoun mi psal, že mám prd na práci, abych zorganizoval příslušné špačkovské sympozium. Co se toho prdu týče, má pravdu, ale organizačně jsem poněkud vyhaslý a ani ona slavná životní maxima velkého myslitele mě nedokáže vybudit. Takže sázím na nějakou šťastnou náhodu.

 

Jiřík 8.5. posílá Tyčkovi:

Milý Tyčko,

přikládám ty dvě přílohy. — VIZ–Recenze z Vesmíru se zrovna Richardu Špačkovi nevěnuje, ale ta druhá příloha z Grady něco o Richardu Špačkovi uvádí citací ze stejné knihy: Zrcadlo obzvláštního (z našich mašíblů). Když člověk tuto knihu zadá do vyhledávače, objeví se i další knihy Vládi Boreckého, všechny jsou vyprodané, chtělo by to pátrat v knihovnách, kdyby člověk chtěl použít nějakou obsáhlejší citaci.

————

Tyčka 8.5. doplňuje:

Ideální by bylo, kdyby někdo z nás vyštrachal a naskenoval nějaké ty cedulky, které Špaček rozdával, či jeho knížečku. Sám něco z toho mám, ale kde? Protože skoro nic nevyhazuji, tak taky nemohu v tom nashromážděném bordelu nic najít!

 

Se srdečným pozdravem Zdeněk Thoma

R.Š.

Ryn nás učí Osotogari

 

Beta poslal email z Kanady. Vzpomíná na Jihlávku 1963.

Milý Plku,

o tvorbě tohoto příspěvku přemýšlím a docela se s tím bavím již zhruba několik let.

Při mé silné lemrovitosti nenahlížím, že se mi to podaří najednou a dnes, tedy o Velikonoční Neděli 16. dubna, kdy si mimo zmrtvýchvstání Ježíše Krista, připomínáme 19. výročí definitivního příjezdu mé životní družky Janičky do Yellowknife a převrácení mého dosavadního života, jak se tady říká Right side up. Přeji Vám všem hezké Velikonoce.

Tak tedy.

V červenci si my pamětníci připomeneme padesáté čtvrté výročí epochálního tábora na Jihlávce. To je tam, kde je teď vlhko.

A ten byl dějištěm událostí, o jejíž mou interpretaci bych se chtěl s Vámi podělit.

Jednoho dne, myslím v první polovině tábora, se Ryn rozhodl nás naučit Jiu Jitsu, tedy konkrétně chvat zvaný “Osotogari”. Shromaždil si nás zájemce, a myslím, že nás bylo hodně, do (tuším) kruhu, sám zaujal střední postavení a započal s výkladem a demonstrací. A právě tu bych tu chtěl zdůraznit.

Vám Japanologům, pro které je “Osotogari “, notoricky známou týdenní, možná v nynějším těžkém světe denní záležitostí, nemusím chvat vysvětlovat, ale pro těch pár neználků, to zkusím. Snad si to budu pamatovat i s mou sloní pamětí je to přece jen těch, jak jsem předeslal, let, takže si to opravte podle libosti. Chvat slouží k zneškodnění agresivního oponenta, kterému vzdorujete z anfasu. Když vyčerpáte pokusy zdeptat oponenta argumenty a případně tento se na Vás sápe, uchopíte ho za paže, či ramena a pevné ho držíce, učiníte v podstatě kotoul na zad a pomocí pokrčeného kolena kontrolujete situaci oponentova solarového plexu. A právě instruktorovo koleno, při následné demonstraci hrálo jednu z hlavních roli v popisované události. V ideálním případě šokovaný oponent narazí hyperextendovanou hlavou do země, buď si zlomí krk nebo omdli a obyčejně přestane být agresivní. Po skončení úvodního podrobného teoretického popisu chvatu a jeho ideologicko historických ramifikaci přikročil Ryn k praktické demonstraci. Jako oponenta si na neštěstí vybral mě, asi mě měl rad a domníval se správně, že já budu ze znalosti chvatu nejvíce benefitovat.

Při pokusu o kontrolu mého solaroveho plexu Rynovým přikrčeným kolenem naneštěstí došlo k předčasnému kontaktu tohoto tam, kde my chlapci přebýváme a bolíme. Naštěstí úraz po několika  dnech v horizontále přebolel, i když jsem se snažil správně podezřívajícímu Rynovi modifikovat skutečnost tvrzením, že stále bolím a neměl trvalé důsledky. Toho důkazem jsou naše berušky, které jste viděli na obrázcích z Havaje a s pomocí boží uvidíte v reálu, neboť právě v červenci plánujeme návštěvu historických zemí. Letenky už máme, holky přilítávají 30. června a já jako tradičně po čtrnácti dnech 14.cervence.

Tak se mi to podařilo dokončit pouze s obědovou (mňam,mňam) pauzou.

Beta

Tradiční zimní vandr

P1130126Již po desáté jsme 6. února 2016 pořádali pohodové zimní setkání u ohně; tentokrát pod převisem Jeřmanská skála [N 50°43’23,3“; E14°57’18,2“ – 556m] 2,4 km JZ od Ještědu. Bylo nás přes 30, Velmi příjemné posezení všech generací.

 

P1130231

Lucka k tomu napsala:

Ahoj Plku, díky za fotky. Hrajeme si k nim skladby Martina Kratochvíla.  Až teď vím, kdo to je :-) . Ani jednou jsem 

neslyšela jeho příjmení. A také po dnešní rozpravě s tátou vím, že jsme se do oddílu dostali díky Jiříkovi a Petříkovi. Mějte se pěkně i s Plčicí. Lucka a spol

.

Zelené bludičky

Na nedávném setkání pamětníků se vedla řeč o Zelených bludičkách, strašící akci Černé družiny na Jihlávce v roce 1963. Našel jsem zápis v soukromé kronice z 15. 7. 1963, který končí slovy:

 „byl vyhlášen poplach, byli jsme pochytáni a veřejně odhaleni zradou Pumpy; Černá se mu totiž svěřila se svými plány… ráno jsme všichni dostali černou bednu“ …

Zelené bludičky

Beta v Praze

BetaLetos v srpnu (2015), po čtyřech letech, opět přijel Beta do Prahy. Je gynekologem v Kanadě a vypadá stále stejně. V hospodě U parašutistů v Resslově ulici bylo nás, pamětníků 60. a 70. let, více jak deset. Strávili jsme pěkný podvečer obecným tlacháním a vzpomínáním na léta prožitá v Oddíle.

Posléze Beta poslal následující příspěvek.

 

Ahoj Plku,

jsem též rád, že jsme se po letech sešli.

Díky za informace o oddílovém Webu. Prošel jsem to a narazil jsem na zajímavou informaci o “rysčionech”. Shodou okolností, též trochu smutných, o původu tohoto slova, vím spolu s Petrzem něco víc. Pokud vím, slovo bylo uvedeno do oddílového slovníku Petrem Závadou, který měl, spolu později se mnou, spolužáka jménem Vít Ryška, který se měl na nějaký školní výlet dostavit se zavazadlem, které se spíše rozvazovalo. Já jsem s ním později studoval medicínu a jezdil autobusem Královského Hlavního Města Prahy FOK, číslo 147 z Moráně na Bořislavku, kde on někde bydlel, a při tom reformovali anatomii vytvoříce výrazy, jako Sphaira Superior pro hlavu a Sphaira Inferior pro prdel a zbytek byl Ramus Communicans Intersphairae a jiné hovadiny v mladistvém optimismu. On se specializoval v urologii, vzal si moc šikovnou dívku, která mu ovšem po několika letech zemřela na Grosmannovu chorobu, tedy Hodgkin Lymphoma, která je dnes léčitelná. On to velice těžko nesl a snad z únavy tragicky zemřel při autonehodě při návratu z Bedřichova, kde měli chalupu. S Petrem Závadou jsem asi před dvěma lety mluvil, myslím, že se zabývá matematikou a jeho věrný přítel Kýbl nebolí Karel Ybl vzal rohofila do říše, kam snad etnolinguistickým původem patři.

Náhodou jsem při výletu do středního Povltaví překvapil Hynka a dopadlo to stejně jako před dvaceti či kolika lety. Bydlí v Oubenicích, na zavolání vyšel ven velmi vyhublý Hynek, pozorován ze dveří svou 93 letou tchýní. Viditelně nebyl rád, tvař se mu všelijak pitvořila signifikantními tiky, o pozváni nemůže být ani řeči a po výměně bezobsažných verbalizací jsme se urychleně rozloučili a on rychle a s viditelnou úlevou pečlivě zavřel, před tím otevřenou bránu do své zahrady. Nevím, ale kontakt bude obtížný, stal se z něho a už asi delší čas je v podstatě hermit (poustevník – pozn. redakce).

Zdravím kluci a holky kabrňáci. Opatrujte se a zase někdy na viděnou či slyšenou.

Michal Beta

Matesův exkurs do historie

Počátkem 80. let Mates popsal historii obou oddílů. Po mnohaletém pátrání se Petříkovi podařilo objevit následující fragment.

tábory Šipka+AZKG-2

Příběnice 1954

Vybráno z materiálu, který zpracoval, podle kronik a zachovalé paměti, Meďoun.

 

Již v první prázdninový den 1. července 1954 odjely na svůj první společný tábor vzorové oddíly Městské stanice mladých turistů, nadále zvané Vodáci, Hilbertíci a Anduly na líbezné tábořiště pod zříceninou hradu Příběnice. Před jejich příjezdem tam rejdila přípravka, nejspíše od Jacka a pár přidružených siláků, protože po příchodu na tábořiště již stál hangár, ve kterém probíhaly první dny táborového života, latriny, odpadovka a kuchyně. Chlapecký tábor, přímo pod zříceninou, střídali pak asi 17. července Jackovci. Anduly pak vybudovaly své hnízdo asi 300 m proti vodě, v blízkosti Adamitského ostrova.

Chlapecký tábor byl urbanisticky řešen do véčka, kde ve vrcholu véčka byl erár, pak souměrně velké jehlany kapitanátů a podél řeky asi sedm stanů  Hibertíků  a  jim naproti rovněž asi sedm stanů vodáků. Kapitanát:  Petr Hilbert, Mum, Pedro, Jack, Jura, Alena. Hosté: Mery, Oskar, Hony, Radko

Z Hilbertíků se zúčastnili Petr Pac., Jirka Froelich, Mirek Kraus, Jirka Marek, Ivo Vlček, Míšek Pštross, Jan Papež/Papa, Tomáš Chmel, Jan Husák, Karel Balík, Eda Hromádka, Karel Pacák/Karlos/Škleble.

Z Vodáků pak Ota, Vláďa, Krůťa, Vosa, Tonda, Kája, Honza, Mydlík, Zebra, Bukvice, Meďoun, Buřt

 

Dopisy ze Švýcar

Z korespondence s Emmou vybrali Ondráš s Jiříkem.

 

EmaDíky Jiříkovi máme spojení na Emmu Havlovou, která od konce šedesátých let žije ve Švýcarsku. Ve svých dopisech psaných krásnou češtinou, kde musí ručně doplňovat háčky a čárky, vzpomíná na Oddíl i Tlupu a pamatuje si řadu oddíláků z doby před svou emigrací. Vybrali jsme z naší korespondence některé zajímavé pasáže.

Mám radost, že ten turistický oddíl, kde jsem jako dvacetiletá prožila nejkrásnější chvíle mého života, dál existuje a vy dokonce sepisujete jeho kroniku.

Byl to jedinečný nápad mladým lidem dát takové výtečné životní zkušenosti. Jsem všem těm „pořadatelům“, co měli tak skvělé nápady dodnes velmi vděčná a postrádám něco podobného ZDE i všude jinde –  to asi nikdo tak neumí.

Je toho hodně na co vzpomínám, jako jak mi poslední den před odjezdem z tábora přivedli Lojzu (snad to je on) co vytahoval hřebíky druhou stranou sekyrky ( tam co bývá žlábek), ale jak hřebík povolil, tak i ta sekyrka se ostřím „dotkla“ jeho hlavy. Na hlavě stejně vše dost krvácí, no zavázala jsem mu to důkladně, ale druhý den vidím obvaz je pryč! On řekl, že to rodině nemůže udělat přijet s rozseknutou hlavou. Zda-li se mu to podařilo zapřít? Na jednom z táborů Honšt udělal kamna s pecí a tak se pekly třešňové koláče. Koupili jsme dva stromy plné.

Jednou si Mum upekl bedlu jedlou a zezelenal, lehl si do takové jeskyně ve skále, kam jsme se spresovali pak všichni, že strašně pršelo. Měli jsme o něj všichni starost. Taky jsem byla u toho přepadu vlaku, kde jsme skrytí trávou leželi u kolejí – někdo s vlajkou vyběhl na koleje a vlak zpomalil a my měli zatknout důležitou osobu – asi hosta tábora, co pravděpodobně toho průvodčího vlaku na to upozornil, že to vůbec bylo možné?

V koutku duše jsem moc vděčná, že se našlo pár dobrých, hodných lidí, jako byl Hony, co mně „úplně neprokádrovanému živlu“ vystavil tak pozitivní posudek. Jsem dojmutá zcela upřímně k slzám. Byl to asi taky Hony, co mi věnoval Honštův zápisník s básněmi. Myslím, že si matně vzpomínám, že to bylo před obřadní budovou u příležitosti Honštova pohřbu. Taky jedna moc srdcervoucí vzpomínka. Jak oba rodiče plakali a myslím, že déle než rok ho nepřežili. Měl asi strašné bolesti hlavy (ale z čeho?) – byl napůl Němec. Kolik nenávisti mnozí v sobě drží – tady to cítíme každý den – ten odpor k cizincům – asi se to nastávající bídou bude jen zhoršovat. Někdo musí být na všem vinen a toho tlučte! Jen když to nejsem já. Když se ale zjistí, že JÁ TO JSEM TAKY, tak pak každý hloupě kouká! To vím sama ze své zkušenosti. Najít smír a důvěru v každého člověka, co JE DOBRÝ, ať je kdo chce?

 

CHECHOT

Honšt 10.5.1961

 

Že dívčí úsměv okouzluje

Rád kdekdo znovu dosvědčí,

Že je to důkaz největší

O tom, že život k něčemu je.

 

Tak pozor! Moc to nepřeháněj!

Já totiž psát chci v sonetu

O jednom dívčím chechotu

A nevím jakým veršem na něj.

 

Čtete to dobře chechotu!

Takovém, že tě přesvědčí,

Že to jde všechno světově

Všechno pěkné je přímo tu

V téhle chvilce: raz, dav, tři…

Záleží jen na tobě!

 

Předpokládám, že ten CHECHOT asi určitě náleží spíš k Evičce, než ke mně, mně do smíchu nikdy moc nebylo. Já byla a asi i zůstala „tichá velmi umírněná“ povaha. A také si myslím, že i básničky od Honšta by Honšta mohly jen poctít tím, že by si je někdo přečetl? I když už tu není mezi námi.

posudek na Emu

Ema pozvánka

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Musím říct, že když se na to tak dívám, tak jsem SKUTEČNĚ MOC RÁDA, že jsem z toho prolhaného SYSTÉMU pryč. I když to netrvalo věčně, že nás tady to „špehování domovních důvěrníků“ dostihlo také. Myslím, že je to tou demokracií, že vše trvá desetiletí a nic se nedá změnit z hodiny na hodinu (jak to „umí“ revoluce). Škoda, že se nepodařilo udělat TEN SVĚT MOUDŘEJŠÍ, či lepší.

Podpis

Oddílové signály

na trubku nás provázely celým táborem. Od rána do večera. A je tomu tak dodnes. Zkuste si znovu vybavit vaše dřívější asociace, dnes již při poklidném a nestresujícím poslechu jednotlivých signálů.

Nedočkaví nováčci se probouzeli již na zvuk, který vydávala polnice při poklepu trubače o náhubek; ještě dříve než začal troubit budíček. Ti starší, déle sloužící, se obraceli ve spacáku na druhou stranu; vždyť než kapitanát napočítá do třinácti je času dost.

Několikrát denně se troubilo nádobíčko, které nás zvalo do kuchyně na něco kalorického, výživného, občas připečeného a často i méně chutného. To se týkalo zvláště poridge, když ho připravovala nezkušená družina. Čas od času se stávalo, že služba nestíhala a jídlo nebylo včas připraveno, pak byl tento signál očekáván maníky již velmi netrpělivě.

nástupů, kterých bylo během dne více, stojí za zvláštní zmínku ranní nástup k prohlídkám a k vlajce. To se zase budou rozdávat černé bedny a možná i trestná prohlídka padne.

Signály k poplachu byly zvláště vítány v noci, kdy maníci nabírali síly k přežití dalšího dne.

Kanadská jízdní nás zvala k táborové hře a většinou nás zbavovala nudy a nic nedělání         o poledním klidu.

Večerka korunovala dílo celého dne, jen spát se nechtělo.

 

 

 

Dopis Pabla Rancana ze Španělska

Ahoj Jiříku!

Díky za tvůj dlouhej e-mail. Moc mě potěšil – hrozně rád bych s váma na tom srazu byl taky. Jsem rád, že oddíl furt žije. A ještě radši, že žije mimo Junáka, pokud se Junák podobá tomu originálnímu skautu. Časem jsem si vlastně uvědomil (až po osmašedesátým) že Šipka byl skaut. Že mně na tom originálním skautu vadí právě ta uniforma a ta para-vojenská struktura a disciplína,včetně toho pochodování, atd. Prostě jsem hrozně rád, že jsem si užil právě toho nejlepšího ze skautingu, protože na uniformy a pochodování, atd. mi stačil pionýr a potom vojna. Byl jsem na ní sice jen rok, ale měl jsem uniforem, disciplíny, atd. až až. Naopak vzpomínám na oddíl jako organizaci hrozně svobodnou, lidskou a strašně veselou, bez tý vážnosti a jednomyslnosti, o kterou se ta uniforma a vojenská disciplína snaží. Prostě jak vidíš nemám vůbec rád vojáky a nic tomu podobnýho.

Taky jak jsem se díval na ty fotky, co jste byli na těch Plkových narozeninách a na těch různejch výročích, tak jsem si znovu uvědomil, ale tentokrát snad mnohem jasnějc, jak ten čas utíká a jak jsme všichni zestárli. A to ne proto, že byste vypadali nějak zvlášť staře, ale proto, že moje vzpomínky na vás utkvěly v roce 68 a najednou jsem byl nucen přeskočit dohromady 45 roků. A navíc je tu i ta kvantitativní záležitost – tolik “známejch” který jsou najednou skoro a nebo úplně, neznámý. Tebe bych určitě nepoznal – snad bez vousů. Plka možná, bez kníru. Ryna taky ne. Jena už vůbec, atd. Ještě jsem se z toho úplně nedostal. Furt se ve mně perou ty starý obrazy s novejma. Ale čuměl jsem (to mi psal Ondráš, toho bych taky nepoznal), že je Rynovi 75. No ten se pěkně udržuje! Hodně mě rozesmutnělo, když jsem zjistil z adresáře, že Bloody zemřel. Vzpomínám, že jsem ho tehdy za mlada hodně obdivoval. Ještě mám takovej malej totem, co na táboře v Miřkově vyřezal a co mi dal.

Uvědomil jsem si, do jaké míry pro mě oddíl představuje ty šťastný roky mládí, ten “ztracenej ráj”, kam by se člověk hrozně rád vrátil, ale už to nejde. Jen si můžu uvědomit, co všechno jsem si odtud do života vzal – mohu říci, že toho nebylo málo – a kolik toho je furt ve mně živýho. Jsem přesvědčen, že moc. Samozřejmě ta láska k přírodě. Jistá nevnucená a dokonce nevyřčená duchovnost o to hlubší, že byla zbavená jakékoliv poslušnosti a tradice, což jí dodávalo na tajuplnosti (mystérium), což je základ jakékoliv duchovnosti. Ta byla prostě přítomna ve vztahu vůči přírodě a lidem kolem a po letech jsem si to uvědomil v některých písničkách. (vzpomínám například na: Pane, jaké jitro) Jedna z nejutkvělejších vzpomínek z oddílových akcích pro mě je hra po Praze. Nenašel jsem o ní skoro žádné zmínky. Vzpomínám, že začínala kdesi v nějaké hájovně či co, na mýtině uprostřed lesa. O dvanácté jste nás probudili a po dvojicích jsme museli lesem na první stopu. Byla černá noc a poprchávalo a jak ty kapky ze stromů padaly na zem, ten zvuk mi připadal jak zvuk korků za náma. No měl jsem namále. A teď si nepamatuji kdo šel se mnou, ale určitě měl v kalhotách jako já. Ale šli jsme a došli jsme k dřevěný hlídkový věži. Tam jsme chvíli hledali, ale nic nenašli. A když jsme slyšeli vrznutí (jako když ve filmu k vyvrcholení napětí vrznou dveře) samozřejmě stromy se třely jeden o druhej – tak jsme tam dýl nevydrželi a mazali jsme zpět. Ještě se k tomu mezi stromy míhaly bílý strašidla. Pokud mi paměť neselhává, nikdo tu první stopu nenašel, takže bylo nutno opět začít od začátku v Praze a to ve sklepě baráku na Malý Straně, pokud se nemýlím dole, na levý straně pod mostem, anebo tam někde blízko. Tam nás ve tmě, osvícena pouze několika svícemi, čekala lidská kostra, která v rukách držela lejstro, na kterém byla sepsána historka hry. Honili jsme se po stopách po celým Starým Městě a Malý Straně a sem tam zděšeně utíkali před jistým černě oblečeným individuem s holí, který tě nesmělo tou holí udeřit, jestli jsi nechtěl byt ze hry vyřazen. Ale nakonec padla 12. hodina – lhůta, do které bylo nutno poklad najít a žádná dvojice maníků, poklad nenašla, načež poklad sežrali organizátoři. Neměli jste žádný slitování s maníkama. Pro mě to neskončilo! Až když jsem kolem půl jedný(!) dorazil domů, kde mě čekali rodiče, který mě pořádně sprdli, že jsem jim neřekl, že přijdu tak pozdě. A že už chtěli volat na policii.

Tak pro dnešek už toho je dost, doufám, že to vyluštíš bez těch háčků a asi spousty chyb.

Měj se moc fajn

Pablo

 

Pár poznámek k (pre)historii

Autor: Mates

Po usilovném pátrání, Jiřík získal spojení na Hraboše. Toho však zajímalo, jaký byl vztah Oddílu na Pětku. Jiřík se tedy obrátil na pamětníka Matese, z jehož vzpomínek vybíráme.

Potkal jsem Mydlíka před pár dny a probrali jsme naše oddílové dětství od A do Z. Já byl kormidelník Roháčů, on Ledňáčků, jeho brácha Tonáš můj člunař, můj (Honza) zas jeho. Honza zemřel na podzim.

Ale k věci. Za války se Šipka v časech tzv. “Káčat” nejvíc kamarádila s vodní “Třináctkou”. Její kapitán Hugo Sedláček – Minda padl Na Příkopech za povstání. Tak vlastně vznikly vodní oddíly.

Ale původně Šipka skutečně vznikla tak, že v roce 1935 kluci, kteří nechtěli dělat vodu v Pětce/klubovna ve věži/z ní odešli, vznikl 8. oddíl, na lodi Skaut se spojil s 22. oddílem, který vznikl na tenisu v LTC (byli v ní i bří Zábrodští), a tak vzniklo středisko. Po zrušení Junáka se pořád stýkaly oddíly, které přežily. Po vstupu do MSMT (Radko tam byl totiž zaměstnán), proto se tam dostal jak jeho (můj) vodácký oddíl, tak Hilbertíci s Petrem i Anduly s původní vedoucí Alenou S. , dál oddíl Foglara a Stárky.

MSMT trvala jen dva roky, pak vodáky s Vosou vzal Radko do Svazarmu a Hilbertíci se uchytili časem v AZKG. Pokud se oddíly stýkaly s jinými, tak při hrách po městě. Svého času jsme měli od “Pětky” půjčenou klubovnu dole v Havírně (Rudolfova štola), ještě tam byly ty úžasné židle po Braťkovi – jejich historickém vedoucím Novákovi. Ale že by se nějak víc osudy obou oddílů po roce 1968 propletly, se mi nezdá. Víc se v dobách před spojením v AZKG stýkali na akcích vodáci a Hilbertíci. Včera jsem byl pozván do Semaforu na 10. výročí od smrti Kobry (nějak to rychle uteklo), vzpomínali jsme s Tyčkou na možná 1. divadelní pokus Slávka, na který nás HIlbertíci pozvali do Železnejch vrat. A byly i další společné akce – Velikonoce v Českým ráji, návštěvy na táborech atd.

Některé kapitány “Pětky”jsem dobře znal, nejvíc Yšara, léta jsme se přátelili. Dnes o “Pětce” moc nevím, určitě jsou napůl Slavojáci, napůl z tradice skauti. Ale on to byl kdysi strašně protekční oddíl složenej z kluků z “lepších “rodin. Jo, taky jsme vedle nich tábořili v roce 1970 na Lipně, ale to je jiná kapitola.

 

Vzpomínky na Tlupu a Oddíl

Autor: Emma

Napsala nám Emma Havlová ze Švýcarska; email nepoužívá.  Do Tlupy a Oddílu ji přivedl Hony, s kterým pracovala V Průhonicích. Mimo jiné uvádí na pravou míru Meďounovu poznámku o Honyho chlípnictví a jeho odložených milenkách v Tlupě.

Emma IIIa

Emma IIIb

Tři příběhy z oddílového života

kam jsem chodila od roku 1962 do roku 1975, tedy 13 let mého života. Po odchodu na mateřskou mne oddíl provázel celý život. Naposledy v loňském roce, tj. 2013, což popisuji ve svém třetím příběhu.

Autor: Magda

Příběh první: Dvanáctiletá děbenka –  rok 1963

Po konci tábora na Jihlávce, jsem jela na další prázdninový pobyt, a tak jsem věci nenechala na odpravce a nesla jsem si vše na zádech. Cesta na nádraží byla dost dlouhá, já nevím cca 10 km a já jsem byla i z táborového pobytu dost unavená. Po dvou hodinách pochodu na nádraží jsem už moc nemohla a táhla jsem se vzadu. Nevím, kdo z kapitanátu nás doprovázel, ale slíbil nám, že na kopci nám řekne radu, a že nám zbylá cesta rychle uteče. Když jsem se vyškrábala na kopec, čekala jsem vše, jen ne větu: Víš co udělali indiáni když už nemohli chodit: DALI SE DO BĚHU. To bylo pro mne dost zdrcující. Faktem, že jsme pak šli 10 kroků a 10 běhů a cesta nám uběhla.

Až po mnoha letech později mně došlo, že při běhu namáháš jinou svalovou skupinu a že to opravdu pomáhá.

Příběh druhý: Třiceti sedmiletá maminka  –  rok 1988

Bylo krásné léto, děti byly na táboře na Svištích, chtěla jsem se jít koupat. Zazvonil pošťák a přinesl doporučený dopis. Byl z okresní nemocnice v Kutné Hoře a stál v něm dotaz:

Váš syn Vilém, nar. 1977 byl postřelen. Uveďte druh a vlastníka zbraně:

a)      Mysliveckou organizací

b)      Zájmovým sdružením

c)      Soukromou osobou.

Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Šla jsem do baru a dala si panáka. Jediné co jsme doma měli, byla vodka a asi za tři hodiny jsem jí vypila celou. Musím podotknout, že jsem vůbec nebyla opilá. Telefonovala jsem všem, ale všichni byli na dovolené, nebo se byli koupat. Až jsem narazila na spolupracovníka, který se vrátil ze služební cesty a ten mne do KH dovezl. Našla jsem Viléma v nemocnici a ten se divil, co tam dělám, protože byl úplně v pořádku. Na tábořiště jsem prý přiletěla jako lítá saň a když jsem se dozvěděla, že Kolumbus omylem strefil synka do břicha (broky nenašli), tak to už jsem byla v klidu.

O pár dní později jsem se dozvěděla, že to byl povinný dotaz nemocnice rodině pro prokurátora, protože kdyby byl v nemocnici déle, než stanovuje zákon, bylo by zahájeno trestní řízení.

Protože synek byl pojištěný, za rok jsme šli uplatňovat trvalé následky. Pan doktor vzal pravítko a změřil jizvu. Byla dlouhá 3cm. Dostali jsme odškodné a to byl základ financí nákupu našeho psa Bena, kterého jsme měli 14,5 roku.

Dodávám, že další peníze dodal bratr Daniel, kterému lámali špatně srostlou ruku po zlomenině, ale to už je zase jiná historka.

Příběh třetí: Šedesáti dvouletá seniorka  –  rok 2013

Do pracovního procesu jsem zapojena více než třicet let. V současné době pracuji jako technický úředník a mimo jiné jsem interní auditor. Jako auditor jsem povinna účastnit se různých manažerských  aktivit  a tak to bylo i v loňském roce.  Jedním z úkolů bylo, aby jedna skupina předala zprávu druhé skupině, která byla vzdálena cca 300 m. Nejprve jsme různě dumali a pak jsem si vzpomněla na  SEMAFOR.  Napsala jsem příjemci znaky jednotlivých písmenek a odvysílala  zprávu. Bylo to za chvilku a hotovo.

Naše oddílové heslo mne provázelo celý život. Asi nejvíce jsem si to uvědomovala, když  jsem  zajišťovala privatizační projekt pro naši obchodní  společnost a v půl druhé ráno jsem měla na chodbě Ministerstva privatizace rozložený privatizační projekt na zemi po chodbě  a rozpočítávala  jsem akcie tak, aby zahrnuly celé základní jmění. Dnes mně samotné přijde toto vyprávění úsměvné, jak jsem byla naivní. Ale asi bych se dnes zachovala stejně, protože naivita, že věci se mají dělat slušně, ve mně zůstala.

Turistice jsem zůstala věrná. Původně jsem chtěla být tulákem, ale stala jsem se turistou. Svato Jakubská cesta do Santiaga de Compostela v roce 2009 mně splnila můj sen a možná ji jako stařešina vykonám znova. Chodím do TAKu (turistického akademického klubu) kde jsem do prosince 2013 vedla trasu 12.

To vše díky tomu, že moje máma pracovala v AZKG ( Automobilové závody Klementa Gottwalda) a tam na nástěnce v roce 1962  visela cedulka, že turistický oddíl přijme nové členy, hlavně děvčata.