Archiv pro rubriku: Historie

2021 Puťák a tábor Ondřejky XXI

 

Dechberoucí pohledy na Krušnohorskou přírodu se svými ladně zbarvenými loukami a nekonečnými, hlubokými lesy byly na letošním puťáku na denním pořádku. I na těch nejkamenitějších cestách nešlo koukat pod nohy ani vteřinu. Bohužel nám ale v průběhu celého týdne mraky a studené kapky dávaly zakusit pořádného horského počasí. O to více jsme však pocítili návaly euforie, když slunce na chvíli vykouklo a dovolilo nám namočit si znecitlivělé konečky prstů do teplé koupele hřejivých zlatých paprsků. Za temných, mrazivých nocí se nám ale chlad zarýval hluboko pod kůži a promočené ledové spacáky se nám lepily snad přímo na kost. Přístřešky, co jsme skoro každý den po cestě potkali, sice zpříjemnily spánek, ale déšť byl často tak neodbytný, že se do úkrytu vtíral i ze stran. I přes chlad ale nikdy nebyla chladná atmosféra a spokojenost Svišťů byla doprovázena jásotem a výskáním byla doslova ohlušující. Obzvláště, když jsme si velmi významně přivstali a v noci vystoupali nahoru na Klínovec. Mraky se jako kouzlem rozestoupily a odhalily nám pohled na to, co musel být ten nejhezčí východ slunce od počátku časů.

 

Narozdíl od ostatních roků jsme byli hygienickou situací donuceni vynechat společný konečný/zahajovací táborový oheň s Malými Svišti. Letos jsme tedy přišli do opuštěného tábora a za vlezlého odéru dezinfekce jsme se zabydleli ve vyvětraných teepee a po dlouhém puťáku jsme zuli promoklé, zapáchající pohorky a provětrali zubožené nohy pokryté obřími palčivými puchýři.

 

Ještě první den naivní a nic netušící Svišti dobrosrdečně pomohli mladé ruské ženě Katušce vyrobit plakáty propagující neškodnou divadelní hru – Zahradní slavnost Václava Havla. To, že se jednalo jenom o neškodnou hru, se ale ukázalo jako chybný úsudek a důsledek byl takový, že ubozí Svištíci byli v noci zburcováni a v pyžamu položeni na břicha do mokré trávy před stany. Potom co byli za své plakáty propagující zakázaného autora důkladně pokáráni, pevné lano se jim zařízlo do roztřesených zápěstí a byli odvedeni. Po nepříjemném pochodu se konečně dostali do tábora. Nebyl to ale stejný tábor, který před hodinou opouštěli – byl to tábor pracovní. Sibiřský gulag se jim teď stane domovem na pěkných pár let…

 

Byli rozděleni do part (družin) a každému bylo na předloktí vytetováno číslo, které se stalo jeho novou a jedinou identitou po zbytek trestu. Tábor šlapal jako hodinky, ale bez pracovního úboru je šance na přežití v této bílé pustině téměř nulová. Svišti si tedy vlastnoručně za pomoci vězně Feťukova ušili oděvy a lhal bych, kdybych tvrdil, že nevypadali jako parta neupravených paviánů obalených prostěradly (až na pár jedinců, kteří vypadali jako upravení paviáni). To ovšem nebylo všechno. Těžká práce v táboře a dlouhé nepraktické vlasy jdou skloubit jen velmi těžko, a proto jsme byli nuceni přivést dozorce se strojkem a každého, kdo nebyl srab, zbavit mastné, zacuchané hřívy za příslib přízně ostatních dozorců.

 

Všechny prohřešky v gulagu byly samozřejmě přísně a krutě, ale zároveň spravedlivě trestány. Život v táboře není žádná pohádka…

 

První pokus o útěk byl zastaven již na hranici lesa. Ukázalo se totiž, že Feťukov – vězeň, kterého si za dobu pobytu v gulagu spřátelili a který jim pomohl plán na útěk připravit, není nic než jen špinavá krysa a celou akci zorganizoval jen aby prchající vězně mohl udat a vyměnit přátelství za  přízeň dozorců a trochu suchého chleba navíc – Feťukov je krysa. Toto zlé bylo ale i k něčemu dobré. Na útěku potkali totiž Pavla, který jim nabídnul svou pomoc s přípravou a plánováním druhého pokusu, kterou po troše získávání důvěry ochotně přijali.

 

Druhý pokus už byl naštěstí  úspěšný a Svišti se vydali za pokladem z nevlídné Sibiře za moře do Ameriky. Šli dnem a nocí a o několik zoufalých chvil později, v promočeném oblečení potem, slzami a studeným potem, dorazili do Ameriky – konečně freedom. Po šťastném setkání se starým přítelem Pavlem všechny peníze z pokladu utratili na kapitalistické dražbě a hromady proviantu a jiných hodnotných předmětů si do stanů museli odnášet v náručí.

 

Během tábora jsme samozřejmě dodržovali přísné hlídky a díky novému systému hlídání se náš tábor stal téměř nedobytnou pevností. Toto tvrzení nám potvrzuje fakt, že jediný přepad ke kterému došlo byl s přehledem odražen. Dodnes si ale nejsme jisti, zda neúspěch útočníka nebyl spíše způsoben komicky patetickou neschopností bývalého kapitanátu…

 

 

ZÁPIS Z PŘEPADU STRAŠÁKŮ

 

Noc ze soboty 17.7., dne po plápoláku.

 

Kapitanát jde na kutě a probouzí hlídku. Vilda je na svém místě, jen vymítač vypověděl službu. Služba se vše dozvídá z rozpisu hlídek na Táně. V kuchyni na stole spí cpt. dne Viki,  do sítě jde spát Mikuláš. Tuto noc výjimečně hlídají všichni svišti – o plápolákové noci se totiž na polovinu z nich nedostalo.

 

Zatím vše probíhá, jak má, je cca 2:00 a Bárt s Bělou jsou u konce své hlídky. Ve chvíli, kdy Běla budí Huberta v teepee, se táborem rozléhá dlouhý hvizd na píšťalku – Bárt v kuchyni je napaden Pepou vyzbrojeným pepřákem. Bárt se strategicky povalí vzad i s lavičkou, aby unikl zásahu. Tábor je už mezitím na nohou, křičí na poplach a každý si hledí svých předem stanovených úkolů. V tu chvíli se Pepa sápe ozbrojen do sítě k Mikulášovi a nic netušící Viki běží na náměstíčko hlídat sviště. Mikuláš se vrhá dolů ze sítě na Pepu a v zápalu boje oba narážejí do poliček. Mikuláš držící Pepu v pevném sevření dostává přímé zásahy pepřákem do obličeje. Na pokraji sil se snaží Pepu ještě udržet a trochu předčasně se mu uleví, když k němu přibíhá Tonda s Frantou. Franta křičí o pomoc a snaží se Pepu zadržet. Anča přibíhá z ,,protilehlého” prostoru hangáru. Nasadí mu kravatu a pevně drží. Pepa se ocitá v úzkých a volá na Šišiho (ten je zaneprázdněn řezáním provázku na stožáru). To už jsou pod palbou paralyzujícího pepřáku jak Mikuláš, tak i Anča. Jen díky tomu se Pepa zmáhá na poslední kousnutí a kopnutí, načež se sápe ze sevření a zbaběle bere nohy na ramena.

 

Na druhé straně tábora je o dost klidněji – svišti jsou v bezpečí a pod kontrolou Dodo, Viki a Vendy. Marně čekají na čestný boj na náměstíčku. Místo toho se dočkají jen panického křiku Anči a Mikuláše z kuchyně. Přepad je sice u konce, ale řešení jeho následků si vyžádá slušnou řádku krušných chvil (asi hodinu). I když ,,jen” nadávali na dráždivě leptavou bolest způsobenou pepřákem, nejeden se obával horšího. Všichni zasažení sebou hodili do potoka, který alespoň částečně zmířňoval nepředstavitelnou bolest.

 

Za týpka byla vyslána hlídka starších maníků a po stabilizování situace na pokyn kapitánů šli spát.

 

15 minut po začátku přepadu, aneb co dokáže pepřák, svišti netuší co vše se po jejich odebrání se na kutě ještě přihodí. Každý se snaží po svém způsobu zklidnit paniku což se po pár výměnách názorů křiku a nadávek a prvotnímu ošetření zasažených povedlo. Poryčáky se plní vodou, ale zjišťuje se, že se jedná jen o dočasnou úlevu od bolesti. Dodo hledá, co s tím. Prý slaná voda a mléko. To, že možná nezbyde na ranní poryč je v tu chvíli zcela vedlejší. Zasažení lapají po dechu, schází jim žábry a pálí obličej. Panika se uklidňuje, do nemocnice se nejede, zásah a a jeho výsledky se uvádějí na pravou míru.

 

Dodo, Anča a Terka

-        konec zápisu z přepadu

 

 

Není krásného bez trochy zlého, aneb co se nám v průběhu tábora přihodilo….

 

Všechno to začalo jeden večer kdy jsme s kapitány stáli na louce a pozorovali rozzuřenou oblohu daleko daleko od nás. Nikdo z nás ještě nikdy neviděl takovou frekvenci blesků a fascinovaně jsme pozorovali blikající oblohu jako něco, co nás nemusí trápit. Hrozně jsme se ale mýlili….

 

Druhý den k večeru se obloha mračila a bylo jasné, že co nevidět začne i řvát. Celé to začalo několika velkými kroupami, co spadly z oblohy v docela velkých intervalech a poměrně ve velké vzdálenosti od sebe. Tyto velké kroupy za pár sekund ustaly a bylo ticho… – ticho před bouří.

 

Pak se to všechno semlelo tak nějak najednou… Jako první se spustil déšť o takové intenzitě, až jsem měl pocit, že nám někdo na hlavu vylil obrovský kýbl s ledovou vodou. Z kuchyně jsme pozorovali řádící bouři a zanedlouho jsme slyšeli hlasité zapraskání. Byl to strom ve stráni nad táborem… Starý strom podlehl silnému větru a s mohutným žuchnutím se skácel k zemi…

 

Ve strachu o Sviště jsme je všechny zahnali do teepee – do bezpečí… Tedy, bezpečí pro nás teepee celý život znamenalo. Tam jsme se přece už od malička schovávali před bouří a před čímkoliv co nám nahánělo strach… Silné poryvy větru si už braly za oběť další stromy a obrovské kmeny se lámaly jako párátka a jen vystrčit hlavu znamenalo spatřit nemyslitelnou pohromu, která se v našem bezprostředním okolí odehrávala. A pak se stalo nemožné – s děsivým zvukem se zvednul další vítr a opřel se do všech šesti teepee, co nám na louce stály. Ty větší nabraly vítr jako plachty na plachetnici, nadzvedly se nad zem a položily se na jejich obyvatele jako domečky z karet, když někdo neopatrně vrazí do stolu…

 

Poličky byly povaleny na bok a věci z nich se vysypaly na louku do bláta mezi hromady krup. Všechno bylo úplně mokré. Skrz naskrz… Knihy, spacáky, všechno oblečení a vůbec – všechno. Ve snaze zachránit alespoň něco jsme nosili věci po náručích do starého děravého hangáru a tam je házeli na zem do bláta na jednu hromadu. Ale nebyl čas. Další várka poryvů extrémně silného větru mohla přijít každou minutu a vzhledem k počtu polámaných stromů byla evakuace nutná. Svišti byli tedy odvedeni a dočasně se schovali u Svitáků ve stodole. Odtamtud je částečně vozila Venda do Pojbuk autem a částečně se tam dostávali po svých.

 

Kapitanát a pár starších Svišťů zůstalo v táboře a snažili jsme se zabezpečit věci abychom nepřišli o to nejdůležitější. Ale už se schylovalo k další pohromě a nebyl čas…

 

“Pojďte! Jsou to jen věci!” křičeli jsme ze shora z louky na poslední odvážlivce, aby konečně šli a zachránili si život raději než věci. Konečně jsme vyrazili a cestou skrze dva smrtelně nebezpečné lesy jsme doběhli až k autobusové zastávce, kde nás Venda nabrala a dostala do bezpečí Pojbukovské chalupy.

 

Neměli jsme s sebou nic jen než trochu suchého oblečení – všechno zůstalo v táboře. Naprosto vyčerpaní jsme se namáčkli ke spánku a – konečně v bezpečí – usnuli.

 

Za nový velkosviští kapitanát,

 

cpt. MatyášTábor2021.3Tábor 2021.2

Tábor 2021

Opus magnum

 

Vážení a milí členové či příznivci Oddílu, obdržel jsem zamyšlení, možná zpověď neznámého pisatele, kterou s chutí vkládám do našeho WEBu; pro řadu z vás to bude povědomé, bude vám to něco připomínat. Doufám, že vás následující text zaujme …

Ahoj Plk

 

Přestože měl můj plán vyjít na světlo světa až ve chvíli, kdy mé opus magnum bude dokončeno, má ješitnost mě nutí poodhalit vám část svého velkolepého plánu a svých dosavadních úspěchů již nyní.

 

Všechno to začalo na počátku nového milénia, kdy se v oddíle Malých svišťů konečně objevili jedinci, kteří se zdáli být dostatečně vhodnými prostředníky pro realizaci mého Díla. Velké věci však nevznikají přes noc, a tak i já jsem byl trpělivý. Vyčkávaje jejich dostatečné zralosti jsem bedlivě sledoval jejich kroky. V roce 2007 jsem dospěl k závěru, že se mí adepti již mezi Malými svišti nemají čemu naučit, a nastal čas, aby se věci daly do pohybu. V ten okamžik sehrála významnou roli jedna z mých prvních loutek, nebyl jí nikdo jiný než sám Kolumbus. Podnítil jsem jej, aby se mnou vyvolených Svišťů ujal a po následujících několik let je vedl a formoval k mé představě. Na tomto místě by bylo záhodno zmínit, které maníky a děbeny jsem si pro své účely zvolil. Šlo o Kubu, Matyáše, Martina, Pepu a Sebastiána. Z obavy, že by na nelehký úkol nemuseli stačit, jsem později jejich řady rozšířil o Radovana a Háňu. Tím se vytvořil vedle stávajících Malých svišťů paralelní oddíl Velkých svišťů, který se začal rozrůstat o další zdatné jedince, kteří již prošli průpravou Malých svišťů. Kolumbus naplnil své poslání více než obstojně, avšak po nějaké době jeho vedení nebylo potřeba a já mohl působit na Sviště bez prostředníka.

Nechal jsem své následovníky jmenovat plnohodnotnými a suverénními kapitány s neomezenou mocí rozhodovat o osudech přestupivších Svišťů. Ačkoliv si to často ani neuvědomovali, vždy jednali v souladu s mou vůlí. Později se čas od času objevovaly hlasy, které se pokoušely do jejich vedení zasahovat a ovlivňovat jej, k mé radosti ale prokázal Kapitanát potřebnou asertivitu a s baziliščím úsměvem na rtech těmto hlasům nepřikládal žádnou váhu.

V průběhu následujících sedmi let se Kapitanát snažil navázat na dobré tradice Oddílu, jakož i založit tradice nové. Byl obnoven původní účel černé bedny, s nadšením začali přepadat cizí tábory a úspěšně bránili tábor vlastní, fungování služeb bylo dovedeno k dokonalosti, do táborového života zasáhl i falešný král. Závěr tábora byl neodmyslitelně spjat s olympijskými hrami a s hledáním pokladu, jehož délka dosahovala až šedesáti kilometrů. Příkladem nové zvyklosti budiž předtáborový puťák zakončený únosem a obřadným přijetím nových Svišťů. Opomíjeny nebyly ani společenské a zdravotní návyky: děbenky hodnotily chování maníků, maníci hodnotili kvalitu vlastní stolice. Ke každoročnímu vyhlašování Sviště roku přibylo i ocenění pro kapitána roku, kterému se dostalo takové prestiže, že když jej jednoho roku získala Lucka, která kapitánem nebyla, nezbylo Kapitanátu nic jiného než ji do tohoto stavu přijmout. Iniciativu projevili i samotní svišti, když pozdvihli nezbytnou konfiskaci soukromého proviantu na celotáborovou hru, která bavila obě strany. Svišti se rovněž zasloužili o vznik nových táborových písní a časem zcela převzali kontrolu nad hudební stránkou táborového života. Závěrečné ohně byly důstojné a pagody se tyčily do nebývalých výšek. Byl zaveden plápolák.

Během roku se každý měsíc konala jedna akce. S neochvějnou pravidelností se každé září Velcí svišti účastnili zahajováku, následovala tématicky zaměřená jídelní párty, vopravdu drsnej vandr, vánoční hra po městě, Kozákov, únorová kulturní akce, pohodovej jarní vandr, Stezka (ve které Velcí svišti poměřovali své síly s jinými oddíly) a v červnu přípravka. Aby však Svišti zůstávali ve střehu, Kapitanát tuto rutinu čas od času narušil zcela nečekanou akcí, jako byla voda, kolovýlet, separátní večery maníků a děbenek a nebo k překvapení všech zkrátka přenechal vedení akce lodivodům. Vyložený úspěch pak slavily tyto kontroverzní akce: naturalistická hra na Mašíny, říjnová voda, Hunger games (hry o přežití), horský přechod na běžkách nebo vandr se spaním ve dne a chozením v noci, kdy bylo okolo nuly a pořád pršelo.

Těžištěm celého oddílového života ale zůstával dvoutýdenní červencový tábor. To byla také událost, při které se mi nejvíce dařilo projevovat svou vůli a uplatňovat svůj vliv. Abych se přesvědčil o schopnostech Kapitanátu a Svišťů, jakož i o jejich loajalitě vůči mně, přichystal jsem jim každý rok výzvu, se kterou se museli popasovat. První rok se svišti vydali po stopách Marca Pola, pak pomohli Karlu Jaromíru Erbenovi s psaním Kytice, připletli se do šarvátky tří mušketýrů, asistovali Limonádovému Joemu a Hogofogovi se stavbou železnice, svedli lítý boj s Boromorem a zachránili Čarostán před zlou mocí. Některé roky jsem do života svišťů zasáhl více než jindy. Tak tomu například bylo, když se mi podařilo zamotat jim hlavy intrikami zlovolné psycholožky a svést veškerou vinu na Jokera, anebo když jsem v táboře skrze Bobliga z Edelstadtu rozpoutal inkviziční teror. Společným rysem těchto zkoušek bylo, že se mi podařilo zasít mezi sviště nedůvěru a někdy je poštvat i proti sobě navzájem. Nutno však dodat, že všechny obtíže společným úsilím překonali, což mi jen potvrzuje, že jsem si pro realizaci svého velkého plánu nemohl vybrat lépe.

Po dlouhých osmi letech opět nastal čas, aby se figurky na šachovnici pohnuly a v září roku 2020 jsem se rozhodl odvolat kapitanát a na jeho místo jsem povolal dosavadní lodivody Velkých Svišťů. Věřím, že ti budou při naplňování mé vůle stejně oddaní. Vzhledem k tomu, že mé Dílo ještě není zcela dokončeno, služba původního kapitanátu tímto ještě zdaleka nekončí.

P

2020 Puťák a tábor Ondřejky XX

 

I přes těžké časy koronaviru se oddíl nevzdal. Nemohli jsme se nechat porazit něčím tak titěrným a tak jsme se navzdory všem varováním opět vydali do ciziny. Respektive, vydali jsme se na východní Slovensko, kde jsme bojovali s vlastními silami, s viry všemožných povah i s byrokracií ajznboňaček. Vždy uspěla alespoň většina oddílu, takže jsme mohli procestovat postupně Slovenský kras, Vihorlát a Poloniny. Měli jsme na to poměrně dost času, protože díky přízni datumů byl puťák, při započtení přípravky, dvoutýdenní.

 

Následující dva týdny samotného tábora se odehrávaly v tajuplném Čarostánu. Jednalo se svým způsobem o návrat ke kořenům, kdy Svišti každý den potkávají kouzelné bytosti. Oproti dřívějším letům měla i letošní táborová hra jednu zvláštnost – tentokrát úplně chyběly záporné postavy. Jako smutná peripetie bohatě stačilo, že lidé přestávají věřit v různé bludičky, upíry, enty a podobné. Svišti proto museli magickým bytostem všemožně pomáhat, aby získali jejich důvěru a pomohli Spisovateli sepsat velkou knihu o Čarostánu.

 

Asi nejoceňovanější částí hry byla mapa, kde se měřily výkony jednotlivých družin, respektive cechů. Mapa byla zprvu kompletně černá a po večerech se odkrývaly její části, podle výkonů družin, podobně jako v RPG hrách. Cílem družin bylo nalézat bytosti na mapě a získat je do svých bestiářů.

 

Všichni Svišti projevili houževnatost při hrách, a hlavně při šedesátikilometrovém závěrečném pokladu, který vedl až na Blaník. Své schopnosti předvedli i Lodivodi, kteří s naprostou samozřejmostí zajistili chod tábora, když jednoho slunného rána záhadně zmizel celý kapitanát, i s dronem. Ještě téhož večera se ale nalezl, když po šesti letech proběhla stará dobrá bojovka.

 

Celý dvacátý tábor v Ondřejkách se vlastně nesl v duchu jisté výjimečnosti. Ale byl snad vůbec nějaký tábor všední?

 

Za cpt.42 Kuba

???????

2019 Puťák a tábor Ondřejky XIX

Letošní puťák se netradičně odehrál na Slovensku, konkrétně jsme prošli Slovenským rájem a Muráňskou planinou až do Brezna. Tato neočekávaná inovace vyvolala nevšední nadšení všech maníků a děben, doprovázené záchvaty štěstí, a následně, po našem návratu, rozhořčení některých rodičů, plynoucí z jejich neinformovanosti. To však již, z pohledu svrchovaného kapitanátu, nebylo naší starostí.

Idylku, slovy svišťů nejvydařenějšího, puťáku pomalu a nenápadně vystřídala temná atmosféra táborové hry, která byla inspirovaná knihou a filmem Kladivo na čarodějnice.

Hlavním naším záměrem bylo zaujmout především starší sviště a vyvolat v nich intenzivní emoce. Na začátku byli svišti rozděleni do řeholních řádů (Cisterciáni, Panoptikáni, Trapisté a Prokrastiáni) a pod vedením děkana Lauthnera se podíleli na budování dokonalé náboženské obce. Za účelem odstranění drobných prohřešků povolal Lauthner inkvizitora Bobliga z Edelstadtu, který se ochotně chopil moci a začal rozsévat zlo. Lauthner později založil tajný odboj a svišti se museli snažit na obě strany.

Nejefektnějšími scénami bylo inscenované podpálení týpka, drsný proces se Zuzankou, na jehož konci byla pro výstrahu připravena o vlasy, a poněkud méně zinscenované zbičování Mikuláše.

2019 - hoří tee-pee

V noci před pokladem byli svišti za svitu loučí zbuzeni, a byla jim sdělena strašlivá zpráva, Lauthnera taky upálili. Z medailonku nalezeném v ohořelé kostře svišti vyčetli první indícii a vydali se na poklad, na jehož konci zjistili, že všichni upálení byli nevinní a Boblig beztrestně uprchl. Šlo o první tábor v historii obnoveného Oddílu, kdy na konci tábora nebylo zlo poraženo.

Pepa

Zemřel Petr Hilbert

Smutná zpráva nás zaskočila, pár dnů po vydařeném výročním táboráku. Zemřel náš zakladatel – Petr Hilbert. Vzpomínám nejen na osobní setkání, ale i na jeho poslední dopis z Kanady a zvláště na Mumova slova (viz Slovo otců zakladatelů): „Petr (s dalšími) pak zakládal zcela nový oddíl „z čisté vody“, což bylo obdivuhodné. Každý oddíl žije do značné míry z tradic; zformovat kluky nabrané jen tak ze školy a vytvořit tradice, navíc v době, kdy nelze otevřeně stavět na správných hodnotách, to je práce jako hrom na nejeden rok. Podařilo se jim to velmi úspěšně“

4_-_1954_Petr_HilbertZamrazilo mne, když jsem opětovně četl Petrova slova: „Vidím tu malou loučku s dřevěnou lávkou přes rozvodněnou řeku a stále stoupající Lužnici i bez fotek zcela jasně. Zrovna tak tábor i Jirku Marka jak leze na stožár uvolnit zaseknutou vlajku. Dodnes mám péřový spacák, který mi ušila maminka Edy Hromádky (musím přiznat, že už trochu pelichá, ale moje žena a děti vědí, že si přeji být v něm pohřben)“.

 

Petr v době založení Oddílu

 

Těžko něco dodat; snad jen email od Honyho, kterým reaguje na výroční táborák a zároveň nám oznamuje velmi smutnou zprávu.

 

Ahoj, Dášo,
moc Ti děkuji za zprávu o slavnostním táboráku a Tobě i fotografům děkuji velice za fotky, prokazující, že táborák byl vskutku mohutným shromážděním všech generací našeho oddílu. Největší potěšení mi však způsobily radost a nadšení té nejmladší generace, potvrzující, jak jsi citovala, že “je to pořád stejný”. A je velice dobré, že oddíl je od začátku víceméně “stejný” v tom hlavním směru skautské výchovy, navzdory rychle se měnící společnosti, její technické vybavenosti a převládajícímu konzumáctví. To, že to jde bez kroje, odznaků, a pod., se nám potvrdilo už v počátečních dobách. Není proto divu, že i Ty, Tvoji vrstevníci/ce a pokračovatelky/lé tuto formálnost považují za třebas i hezkou, ale nadbytečnou nadstavbu, resp. nadbytečné “učební pomůcky”. Bez nich ovšem vzrůstají nároky na vedení oddílu, pokud jde o správné předávání a výklad skautských idejí a zásad chování. Jsem moc rád, že se to pořád daří. Po této úvaze ještě více lituji, že jsem se letošního táboráku neúčastnil. Děkuji Ti, žes moji nepřítomnost na táboráku kompenzovala rozesláním mého pozdravu s krátkou vzpomínkou na dávné doby.
Teď ovšem moji radost zastiňuje velký smutek z náhlého skonu Petra Hilberta, o němž jsem si včera večer přečetl zprávu od Petrova syna, kněze P. Martina Hilberta z Toronta. Ty i ostatní si můžete níže přečíst e-mail, který mi Martin poslal před svým předčasným odletem z Říma, kde byl na nějaký čas.
Dear Hony:, I tried to phone you from the airport in Rome, but no one picked up.  I have to rush back to Toronto, because my father died on October 2 around noon.  Totally unexpected and sudden.  Some complication of hernia and bowel obstruction.  Funeral will probably be on Saturday.  Now I have to get on the plane and lose wifi.  Let us pray, Martin.

 

Měj se krásně! Hony

2018 Puťák + Ondřejky XVIII

V tomto roce se tábor konal v malebném městečku Stetson City, kde kulky bzučí a krávy kliduplyně bučí. Taktéž v tomto městečku bydlí bratři Limonádový Joe & Horác Badman alias Hogo Fogo, kteří spolu podnikají v železničním byznysu.

Puťák do tábora vedl opět z jihu a stejně jako minulý rok se začínalo v Kaplice City. Jelikož však je cesta trnitá, oddíl se nalodil na kánoí děravých jak ústa staré ženy, kterýmiž splul Rio Lužnice a významně se tak přiblížil svému cíli v Ondřejkách alias Stetson City.

Samotný tábor probíhal v příjemném duchu, jak tomu již je pravidlem. Došlo na přepad nedalekého tábora i na zažívací problémy. Kromě hlavní dějové linie probíhala i neoficiální táborová hra kapitanátu, který důsledně konfiskoval soukromý proviant mužstva, jenž k tomu kapitanát ostentativně vyzývalo.

Vše tedy nakonec dopadlo nejlépe jak jen mohlo a při táborovém ohni jsme jen smutněli, že máme opět na rok utrum.

Kuba

2017 Puťák + Ondřejky XVII

Letošní tábor byl především pro kapitanát obrovskou výzvou. Šlo již o pátý ročník a tak jsme již s velkým předstihem plánovali jeho velkolepý průběh. Po týdenním puťáku, který vedl Pepa sám, jsme se sešli na tradiční táborové louce v Ondřejkách, kde se uskutečnil náš první vlastní výroční táborák. Pagoda, kterou jsme při té příležitosti postavili, měřila úctyhodné čtyři metry!

V následujících dnech jsme se plně ponořili do táborového života, který obnášel tradiční činnosti udržování tábora a také propracovanou táborovou hru z pohádkového světa. Kraj tábora byl totiž sužován zlým Boromorem, což byl kouzelný noční tvor o výšce asi tří metrů, o podobné délce, o čtyřech nohách a s planoucí lebkou. Jako vždy však maníci a děbenky zvládli zlo porazit a celý Bájný kraj zachránit.

Morálka mužstva byla dokonce tak dobrá, že jsme si mohli dovolit uskutečnit několik přepadů táborů, které se staly rychle naší oblíbenou činností. Během puťáku byly za jedinou noc přepadeny dva tábory, jež mají s naším oddílem společnou minulost v oddílu Šipka. Ani jeden tábor neobstál proti obratnosti maníků a děbenek. Třetí přepad pak směřoval již během tábora, stejně jako loni, do nedalekého ležení paintballistů. I v tomto případě jsme uspěli zostudivše protivníkovu hlídku.

Můžeme tedy shrnout, že letošní tábor se opět vydařil a že se nám opět nechtělo zpět do civilizace. A jak by jen mohlo, když nám je společně tak skvěle!

Kuba

Byla provedena kontrola tábora (komisePlk, Jezevec, Kolumbus, Iva a pes Dan); jako obvykle bez závad.

Robert, Šimon & spol. se pokusili přepadnout tábor. Akce skončila přátelskou debatou s hlídkou.

Závěrečný táborák navštil Beta a spolu s ním několik staroušů.

2016 Puťák + Ondřejky XVI

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Puťák vedli: Pepa, Matyáš, Háňa; na táboře se pak přidali Kuba, Martin, Radovan, Seba

 

 

 

 

Čtvrtý tábor znovuobnoveného oddílu (velkých maníků a děben) se nesl tentokrát v tuchu Tří mušketýrů.

 

Po týdenním putování téměř od Českých Budějovic a po tradičním únosu nových členů se tábor proměnil na Paříž, respektive Londýn, sedmnáctého století. Například stařičká kuchyně dostala novou tvář pod vývěsními štíty „La Putique“ a „The Big Ben Bar“. Celou proměnu dokonali maníci a děbenky, kteří se převlékli do role noblesních gentlemanů či dam, případně do role pochybných individuí jako kněz či hospodský. Z hlediska příběhové linie jsme se ocitli krátce po skončení první knihy. Popravdě řečeno, Dumas by na náš příběh těžko navazoval, jelikož většina hlavních postav byla zavražděna zrádným Planchetem, a to včetně jeho pána d’Artagnana, po jehož stopě jsme se celý tábor pídili.

Možná že změn bylo dost. Třeba i to, že samotný tábor trval další dva týdny. Nicméně nic se nezměnilo na tradičním faktu, že se nám nechtělo zpět domů. Opět jsme si užili plno zábavy, letos umocněné i tím, že jsme zase o rok starší a že se o rok déle známe. Tak jsme dokázali překonat i drobné neshody jako třeba tradiční sváry v kuchyni. Tak jsme dokázali stát pevně při sobě na rozcvičce, na hlídce i na náměstíčku paintballového tábora přepadajíce ho.

Kuba

Letos se nám nevyšel čas na tradiční očekávanou kontrolu tábora. Tak jsme požádali Kolumba, kterého jsme vybavili příslušným pověřením. Zde je výsledek dohlídky, včetně korespondence:

 

Vážená kontrolní komise,

hlásím, že v době od 19. 7. 2016, 18:42,  do  20.7. 2016, 10:42, jsem provedl kontrolu tábora Ondřejky 2016. Zprávu o výsledku připojuji.

Kolumbus

 

Zápis z kontroly 2016

 

 

 

 

 

 

 

 

Milý Kolumbe,

díky, moc pěkný zápis z kontroly; doufám, že nebyli až tak moc překvapeni nebo vyvedení z míry.

Měj se. Ahoj Plk

Milý Plku,

řekl bych, že byli především rádi. Mrzelo je, že se kontrola neuskuteční. Mám z nich radost, řekl bych, že to dělají dobře.

K.

2015 Puťák + Ondřejky XV

P1120060Vedli: Pepa, Kuba, Radovan, Sebastián, Matyáš

Na puťáku nás bylo 15; na táboře, po příchodu nováčků – přestárlých malých svišťů – celkem 19. Puťák trval 9 dní a navazující tábor 8 dní.

Stejně jako předchozí rok jsme dva společné týdny započali vandrem. Nechali jsme se dovézt do Slavonic, odkud jsme se vydali za putováním po České Kanadě. Měli jsme obrovské štěstí, že až na předposlední den nepršelo, avšak i to bylo draze vykoupeno. Trmáceli jsme se v úmorných vedrech a při vaření jsme byli nuceni dbát extrémní pozornosti kvůli vysokému riziku požárů. V průběhu cesty jsme strávili jeden den v Albeři u Johančiny sestry Františky, jež se o nás s manželem velice laskavě starala. My odpočívali u lezení po skalách a na břehu rybníka Osiky. Dále jsme pokračovali přes Landštejn, Markův kámen, Ratmírov do Jindřichova Hradce a dále podél Nežárky k Třeboni a zpět směrem k táboru. Nicméně po týdnu chůze a vydařených sportovních výkonů jsme konečně dorazili do našeho cíle, jenž do té doby náležel malým Svišťům. Ve dnech relaxace jsme přijali nové členy, pomohli se závěrem malosviští táborové hry či připravili táborák, abychom nakonec sami přebrali vládu v táboře.

Tématem naší táborové hry byl Joker, tajemná postava známá z filmů o Batmanovi. Jelikož se však jeho aktivita projevovala především v noci, byl přes den čas na klasický táborový život, i když jej provázela značná únava a chaos (rozesetý právě Jokerem a jeho posluhovači). Zloduch byl nakonec, jako obvykle, poražen a tak i tento tábor skončil v klidu, míru a v olympijském duchu. Víc než kdy dřív zněly hlasy, že jeden týden tábora je málo a že příští rok musí být tábor delší. Uvidíme.

Kuba

K táboru je třeba dodat, že spolu s Ivou jsme provedli (poslední dva dny tábora) důkladnou inspekci. Neshledali jsme podstatných nedostatků. Ba naopak. Tábor byl přímo vzorový; všude pořádek, výborná strava, pěkný program a nadšení maníci i kapitanát. Řekl bych, že byl veden s daleko větší péčí než za našich dob.

Plk

 

2014 Puťák + Ondřejky XIV

Vedli: Pepa, Kuba, Sebastian, Martin, Radovan, Matyáš

Kuba píše:

“Tentokrát tábor znamenal další krok ve stopách směrem zpět, za oddílovými tradicemi; společně jsme totiž strávili dva týdny, tedy o týden více než loňský rok.

Naše putování začalo v Benešově, odkud jsme se během několika dnů zdárně dostali až k cíli cesty, táboru, jenž byl do té doby domovem malých Svišťů. Tři z nich jsme měli přijmout do našich řad, což byl dostatečný důvod k přepadení tábora, které nakonec dopadlo úspěšně.

Následující týden byl ve znamení drsného táborového života a také poezie, neboť táborová hra volně adaptovala Kytici od K. J. Erbena.  Pochopitelně vše nakonec dopadlo dobře. Poutník poslal zlého obra Zhoře do pekla, Erben se stal králem sjezdu bardů, Vodník s Polednicí založili rodinu a žádný Svišť se neztratil při pokladu.

Celý ten příjemný druhý týden v Ondřejkách doplňovaly různé drobnosti jako pomoc panu Svitákovi, který měl zraněnou ruku, dále pak noční záhada vykopané jámy či olympiáda a babička, jež i letos přijela”.

Po táboře jeli Pepa, Kuba, Sebastian a Martin na 10 dní do hor ve Slovinsku.