V oddíle jsem se ocitnul na jaře roku 1954 ve věku jedenácti let. Dostal jsem se tam přes Muma, jehož strýc byl otcovým společníkem v advokátní kanceláři a velmi blízkým přítelem v občanském životě. Nakonec oba moji rodiče dobře znali i Mumovu matku a od ní snad pocházela informace, že se Vláďa (tedy Mum) angažuje v nějakém přeživším skautském oddíle. Díky této informaci jsem se pak někdy v březnu ocitl na prvním oddílovém výletě do lesů na levém břehu Vltavy v okolí Vranské přehrady.

Oddíl, který byl přímým pokračovatelem 21. oddílu vodních skautů ze střediska Šipka, tehdy procházel výrazně předělovým obdobím. Jeho dosavadní kapitán Radko Trohař odešel na vojnu a vedení přebírali Mum a Sáďa. A protože i Sáďa posléze narukoval, zbylo to hlavně na Muma. Oddíl prodělal i změnu krycí organizace. Po několika letech v Sokole Odívání (kromě tohoto lehce absurdního názvu o této organizaci nic nevím, snad v ní tehdy působil právě Radko) se stal součástí nově vzniklé Městské Stanice Mladých Turistů (společně s oddíly, které tam přivedli Foglar a Stárka, a posléze i s dalšíma dvěma oddíly vybudovanými na základě dalších oddílů z Šipky (22. pěší oddíl a dívčí oddíl), které jsme my vodáci nazývali Hilbertíci a Anduly.

Tyto organizační změny vyvolaly patrně i změny ve složení manšaftu. Na prvních výletech jsem potkával některé starší členy oddílu, jmenovitě si vzpomínám třeba na Johnyho (který byl mým prvním kormidelníkem) a Puzuka. Nicméně většina těch starších během jara jaksi vymizela a na příběnický tábor už nepřijeli, i když se tam naopak dostavil třeba Meďounův starší bratr Jura a nakonec i sám Radko. Když o tom tak zpětně přemítám, napadá mě, že možná jeden z hlavních důvodů odchodu některých starších členů bylo právě začlenění do Městské Stanice Mladých Turistů. Tenkrát jsem to bral jako něco nepodstatného, hlavně že jsem v tom marastu, který panoval všude kolem, našel autentický skautský oddíl, které se očividně odlišoval od všeho, co se tehdy oficielně pro mládež podnikalo. Ale dnes chápu, že ti, kteří poznali legální skauting, byli z té městské stanice trochu zaraženi. Družinové schůzky se odehrávaly ve dvou místnostech, které vypadaly spíš jako kanceláře. Nakonec v jedné z nich neustále vysedával Foglar, který nás tak trochu kontroloval. Například nám poté, co jsme zazpívali oblíbenou oddílovou píseň Onamo namo, přišel vysvětlit, že to je jugoslávská píseň (jako bychom to nevěděli) a že Tito je v současné době náš nepřítel.

Nejvíc podezřele však vypadal šéf toho všeho. Jmenoval se Tybor a byl to velmi dobromyslně vypadající tlouštík s brejličkami, kterému chyběly jen pověstné kamaše, aby vypadal jak dvojče pana Pickwicka. Oblečením i chováním připomínal tehdy všudypřítomné stranické funkcionáře a nebylo pochyb o tom, že je členem strany. Jinak si nedovedu představit, že by mu soudruzi svěřili péči o turistickou mládež. Vzpomínám si, že jsem snad tehdy zaslechl něco o tom, že se jedná o bývalého příslušníka Spartakových skautů práce, což byla taková prvorepubliková levě zaměřená mládežnická organizace, která nicméně pořádala letní tábory a v mnohém napodobovala skauty. Nicméně před jeho odvahou je třeba smeknout. Měl sice patrně dosti vysoké stranické krytí, ale kdyby prasklo, že v jím řízené organizaci tajně přežívají skautské oddíly, asi by mu to krytí moc nepomohlo. A že se jedná o skautské oddíly mu muselo být jasné. Kde by se z čista jasna vzaly tak dobře organizované a hladce fungující party.

Pokud se vám mé údaje zdají zmatené a kusé, tak vězte, že zvláště ze začátku nebylo tak jednoduché se v tom vyznat. Mnohé údaje byly totiž zatíženy nepřiznaným informačním embargem. Nám nováčkům (současně se mnou se v oddíle ocitli i dva další nově příchozí) nikdo otevřeně neřekl, že jsme vlastně skautská jednadvacítka, ale viselo to ve vzduchu a bylo cítit, že si na této tradici starší členové oddílu velmi zakládají. A tak jsme si svou představu o oddílu vytvářeli z útržků pověstí a historek, které často ani nebyly určeny nám. Například všichni jsme věděli, že mnozí lidé spojení se skautingem jsou ve vězení (zaslechli jsme i jména) a že těm, kteří nás dnes vedou něco takového hrozí také. Byl teprve začátek padesátých let a pokud člověk pocházel z určité společenské vrstvy, nemohl se informacím o politických vězních vyhnout. Pro mě to byl především právě Mumův strýček, kterého jsem si v ranném dětství velmi oblíbil. Když mně bylo šest, dostal dvanáct let více méně za to, že jako advokát před soudem obhajoval majetková práva nějakého Američana. Jezdila k nám do Prahy i jedna tátova sestřenice z venkova za svým patnáctiletým synem, který seděl na Pankráci za to, že se údajně na nějakém vojenském letišti u Rakovníka chystal ukrást vojenské letadlo a uletět na západ. Že neuměl létat už nikoho nezajímalo. A tak dále.

Byla to dost schíza. Návaznost na skauting byla cítit všude. Kapitanát se snažil nás napojit na  skautskou tradici, ovšem pojmenovat kořeny nesměl. Největším embargem byla zatížena skautská lilie. To nám bylo dokonce řečeno explicitně a důrazně v ten moment, kdy jsme si ji namalovali do zápisníku nebo vyřezali na střenku nože. Takže jsem ke své velké lítosti neuplatnil ani předválečný skautský opasek s litinovou přezkou, který jsem zdědil po otci. Ale na druhou stranu družiny nesly tradiční jména Ledňáčci a Roháči (občasné pokusy nahradit tato jména barvami nikdy nepřetrvaly a zelené družině stejně všichni říkali Roháči). Družinám veleli kormidelníci a člunaři, vedení oddílu bylo nazýváno kapitanátem. Mužstvo bylo nazýváno manšaftem, posléze se vžilo spíše označení maníci. K vlajce na táboře v Příběnicich jsme  my vodáci nastupovali v tmavomodrých košilích (modř 21) zvaných nástupovky. Signály polnice také očividně vycházely z nějaké starší tradice a na pádlech jsme měli dva zelené a jeden bílý pruh, což byly barvy jednadvacítky (dokonce jsme měli všichni v zápisnících výrazně zakreslenu předepsanou šířku jednotlivých pruhů a jejich vzdálenost od konce pádla). Tyhle pruhy se datovaly od 1. oddílu vodních skautů, kde se používaly pruhy červenomodré. Podle otcova vyprávění to vše vzniklo rozstříháním stuhy z panamského klobouku. Ty kousky, které takto vznikly, si pak členové 1. oddílu vodních skautů jednak našili na rukávy košil a jednak si podle nich vyrobili vlajku, kterou pak Josef Rossler jr. zvaný Pepka maloval všude do kroniky. Jenom už nevím, jestli byl uprostřed modrý pruh lemovaný dvěma červenými, nebo to bylo naopak (spíš naopak). Ale koho by to zajímalo, může si to najít v těch kronikách, které jsme měli doma a které otec posléze věnoval do nějakého skautského archivu.

Jak už jsem byl pravil, žádné jasné instrukce jsme nedostali a stále jsme se museli sami rozhodovat, co nám projde a co ne. Když jsme si na velikonoční výlet v roce 1958 tajně všichni pořídili modré barety s bílou bambulkou, hned na srazu na Hlavním nádraží nám je Mum s Vosou strhali z hlav a nacpali je do svých báglů. Ale už druhý nebo třetí den nám je postupně vraceli a když velikonoce končily, pochodovali jsme přes vesnice za zvuků polnice s čepičkami na hlavě. No, už se tolik nezavíralo.

O něco výše jsem se zmínil o tom, že vstup do Městské stanice mladých turistů zřejmě odradil některé starší členy oddílu tak, že odešli. Ono to na ně bylo asi skutečně trochu moc. Ale my, co jsme šli do školy až po únoru (vítězném), jsme si už uměli přivodit stav totálního nezájmu, který jsme nasazovali vždy, když jsme ve vzduchu ucítili nějakou indoktrinaci. Například krátce po svém zřízení pořádala Městská stanice mladých turistů společný výlet na Okoř, do kterého se jim podařilo vměstnat i vzpomínku na hornické Kladno spojenou s četbou z knihy Vstanou noví bojovníci. Vlastně jsem po celou dobu četby pokukoval po kapitanátu, jak to snášejí oni. Bylo mi jasné, že ne tak lhostejně, jako já.

Ale časem se o nás přestali činovníci stanice starat a ponechali nás samým sobě. Na příběnický tábor přijel Tybor s jednou soudružkou (tak to skutečně někdo zapsal do kroniky a měl pravdu, opravdu to byla soudružka) jen na den. Nicméně i tak vyvolal trapnou situaci. V našem oddíle se tradičně na táborech budovala kamna, ale Tybor pro tábor tehdy koupil kotel, jaký se používá na ohřev teplé vody při zabíjačce. Staří členové se opět ošívali, přišlo jim to paďourské, ale nakonec jsme si zvykli na to, že v kotli se vše uvaří rychleji. No, a po svém propagátorovi dostal kotel jméno Tybor. Nakonec trochu hrála roli i jejich vzájemná podoba, zvláště obvod rovníku. Takže když ten živý Tybor přijel na tábor, byli tam najednou Tyborové dva a tím vzniklo samozřejmě nebezpečí záměny. Ta nastala hned večer, kdy se vedoucí služby velmi nahlas sháněla, zda už někdo zatopil pod Tyborem. Ten sebou škubnul a začal se zmateně rozhlížet. Nakonec mu to nějak vysvětlili, ale trapas to byl dobrej. Kotel se nakonec stal oddílovou tradicí. Když už jsme dávno nebyli v MSMT a skutečný Tybor upadl v zapomnění, začalo se kotli říkat poryčák (podle poryče-porridge, hlavní potraviny, který se v něm připravovala) a posléze kotlina. Dnes už se nepoužívá.

Jak už jsem uvedl výše, v MSMT (tedy Městské stanici mladých turistů) jsme se zdrželi jen dva roky, a pak jsme na dlouhou dobu zkejsli ve Svazarmu, kde Radko dělal nějakého bafuňáře a dále pěstoval moderní pětiboj. Bolševik se mezitím v národě zabydlel a už tolik kolem sebe nekopal. Ani nemusel. Ovládal vše. Dokonce i my, kteří jsme kouzlu společného vlastnictví nikdy nepropadli, jsme si zvykli. A tak v kronice z roku 1957 lze najít dvě fotografie z 1. máje, na kterých několik členů oddílu, kteří jsou převlečeni za svazarmovce, pózuje s prapory před kamerou (montérky s našitými znaky dodal Radko se slovy, někdo tam od nás musí jít, tak to pro nás udělejte). Zde bych rád dodal, že jsme se naučili vnímat podobné akce jako recese a tím si je učinili stravitelnými. A to už se bolševik často zlobil. Když jsem o dva roky později přišel na první máj za náš gympl v motýlku, musel jsem na 2. máje do řiditelny, kde jsem čelil výhružkám, že budu vyhozen. Kromě onoho motýlka zmínila soudružka řiditelka i mé krátké vlasy sčesané do čela (později tak pronásledované dlouhé vlasy si tehdy nikdo nedovolil ani ve snu) a můj třídní původ. „Vy dobře víte, Krůto, že budete mít s přijetím na vysokou školu problémy i bez motýlka!“

O další dva roky později jsme se na 1. máje vypravili s velkou kapelou složenou z členů téměř všech pražských dixielandů a byli jsme pod pohrůžkou zatčení rozehnáni.

No a to je tak zhruba vše, co si pamatuji ze svých prvních let v oddílu v padesátých letech.

Tak jsem řekl. Mydlík