V online “Advokátním deníku” vyšel moc zajímavý rozhovor s Janem a Vladimírem Kloudovými, což jsou kamarádi, kteří prošli oddílem, to je podle Mydlíka důležitá kvalifikace pro život. Nemyslí si to jen on, ale asi většina z nás, jakkoli pyšné se to někomu může zdát. Když pozorujeme některé selhávající jedince vůkol, napadne nás: “Nojo, ten (nebo ta), halt neprošli oddílem.”
Tak tohle se naprosto nedá říci o rodině Kloudových. JUDr. Antonín Klouda se nám bohužel nedostal do knížky, na které jsem měl tu čest spolupracovat. Výběr osobností pro titul “Advokáti proti totalitě” provedla v roce 2017 Advokátní komora a mým úkolem bylo po jejich osudech pátrat, s těmi živými se setkat a natočit rozhovory, které jsme pak s kolegou Petrem Tomanem podle našich nejlepších schopností zpracovali pro knížku. Bývalý prezident Advokátní komory z let 1934-1938 a 1945-1948 tam určitě měl být, neboť to byl nesmírně statečný muž, který se této prestižní funkce dvakrát vzdal, protože nechtěl spolupracovat ani s nacisty ani s komunisty.
Během druhé světové války se společně se svými pěti syny, z nichž čtyři byli rovněž advokáty, významně zapojil do odboje. Mimo jiné spolupracovali se skupinami Steel a Silver A, které zabezpečovaly radiové spojení s Londýnem, a výsadkem Anthropoid, jehož členové Jan Kubiš a Jozef Gabčík úspěšně provedli atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.
V roce 1943 byl Antonín Klouda zatčen a spolu se syny Vratislavem a Jiřím a synovcem Jiřím deportován do koncentračního tábora. Syna Vladimíra zatklo pro jeho odbojovou činnost Gestapo a v říjnu 1944 byl popraven. Syn Ivan byl v koncentračním táboře již od září 1939. Po nástupu komunismu byl navíc jeho syn Jiří odsouzen ve zinscenovaném politickém procesu na 12 let tvrdého žaláře v roce 1951.
Právníkem se nestal jeho syn Vladimír, v oddíle známý jako Mum. V době komunismu nesměl studovat na gymnáziu, a proto šel do učení. Souhrou okolností mu bylo po smrti Josifa Stalina umožněno vystudovat Strojní fakultu ČVUT, po jejím dokončení se zabýval automatizací průmyslové výroby. Po pádu komunismu se pak podílel na obnovení anglického gymnázia – The English College in Prague. Já osobně jsem jeho kapitanát zažil jako začínající maník na prvním Sedmihoří v roce 1964 a vzpomínám na něj s láskou. Asistoval mu tehdy student psychologie Karel Balcar, čili Ryn.
Před pár lety Mum sepsal a vlastním nákladem vydal knihu o historii široké rodiny a uspořádal výbor z vlastního životopisu JUDr. Antonína Kloudy, který v originále čítal více než 360 stran. Už jako student byl radikálním až bouřlivým vlastencem a účastníkem demonstrací. Při známém procesu s Omladinou v roce 1894 byl dokonce v soudní síni zapisovatelem za obžalované. Při studiu na Právnické fakultě byl tři roky redaktorem vlasteneckých časopisů ostře kritických vůči habsburskému absolutismu a objevoval se v předsednictvech radikálně českých politických stran. Byl pracovitý, a tak po studiu rychle vybudoval úspěšnou advokátní kancelář, ale politiku neopustil. Dva roky byl poslancem prvního Národního shromáždění nově vzniklého Československa a potom od roku 1920 až do okupace senátorem. Napevno zakotvil v Národně socialistické straně jako její dlouholetý místopředseda a úzce spolupracoval s dr. Edvardem Benešem. Jako advokát si brzy získal dobrou pověst, takže již po sedmi letech advokátní praxe byl v roce 1912 zvolen do disciplinární rady Pražské advokátní komory. Osvědčil se, a když si pak za první republiky vybudoval také význačné politické postavení, byla funkce prezidenta Advokátní komory v r. 1934 zřejmě přirozeným krokem. Po „Mnichovu“ se této funkce vzdal. Po osvobození nerad podlehl naléhání a v r. 1945 byl do funkce opět zvolen. Setrval v ní ale jen krátce – do likvidace svobodné advokacie po komunistickém převratu v roce 1948.
Zažil obě světové války. Za té první naštěstí nebyl odveden, ale nadále udržoval styky s vězněnými politiky. Za nacistické okupace už mu bylo kolem sedmdesáti. Shromažďoval důležité informace, které se soustřeďovaly v rodinné advokátní kanceláři na Malé Straně a odtud se předávaly k vysílání do Londýna exilové vládě. Své finanční zajištění pro stáří věnoval na financování odboje a pomoc lidem postiženým okupací. V roce 1943 byl spolu se svými syny zatčen a odvezen nejprve do Osvětimi a potom do koncentračního tábora Buchenwald. Především díky péči jeho blízkých se mu podařilo přežít.
Z jeho sedmi synů jich přežilo pět a všichni vystudovali práva. Z rozsáhlé odbojové činnosti rodiny Kloudových zjistilo Gestapo pouze předávání informací z kanceláře protektorátního prezidenta dr. Háchy přes Vladimíra k odbojovým vysílačkám a exilové vládě v Londýně. To stačilo, aby na přímý nátlak komisaře pražského Gestapa soud v Drážďanech odsoudil Vladimíra k trestu smrti za velezradu. Ani přes kruté zacházení Vladimír nic nevyzradil. Když víme, jak výslechy Gestapa probíhaly, ukazuje to Vladimírovou velkou vnitřní sílu a odhodlání. Možná je dobré také připomenout, že před válkou i během ní poskytoval mimořádně rozsáhlé právní služby zdarma potřebným, a to nejen v odboji.
Jak vnímal Mumův syn Jan (Honza) komunistický režim?
“Když se do něčeho narodíte, tak nejdříve nevnímáte, co je špatně. Doma jsme ale o věcech otevřeně mluvili, i když řadu detailů o rodinné historii jsem se dozvídal až jako dospělý. Poměrně brzy jsem ale znal příběh útěku tátovy sestry do USA v roce 1969, věděl jsem, že příbuzní s příjmením Klouda jsou díky emigraci doslova po celém světě od Spojených států přes Anglii až po Austrálii a vnímal jsem zvrhlost komunistického režimu. Hodnoty předků v rodině zůstaly, utvářely moje postoje a ovlivňují také můj současný přístup k životu. Možná i proto jsem si vybral studium práv a mám ve své profesi na starosti vedle právních záležitostí také compliance a vyšetřování podvodů. Nespravedlnost a podvod mi hodně vadí, což je někdy náročné na zdravý rozum. Ale ono to v jiných dobách nebývalo jiné.”
Celý rozhovor najdete na:
