Archiv pro rubriku: Zprávy

Opus magnum

 

Vážení a milí členové či příznivci Oddílu, obdržel jsem zamyšlení, možná zpověď neznámého pisatele, kterou s chutí vkládám do našeho WEBu; pro řadu z vás to bude povědomé, bude vám to něco připomínat. Doufám, že vás následující text zaujme …

Ahoj Plk

 

Přestože měl můj plán vyjít na světlo světa až ve chvíli, kdy mé opus magnum bude dokončeno, má ješitnost mě nutí poodhalit vám část svého velkolepého plánu a svých dosavadních úspěchů již nyní.

 

Všechno to začalo na počátku nového milénia, kdy se v oddíle Malých svišťů konečně objevili jedinci, kteří se zdáli být dostatečně vhodnými prostředníky pro realizaci mého Díla. Velké věci však nevznikají přes noc, a tak i já jsem byl trpělivý. Vyčkávaje jejich dostatečné zralosti jsem bedlivě sledoval jejich kroky. V roce 2007 jsem dospěl k závěru, že se mí adepti již mezi Malými svišti nemají čemu naučit, a nastal čas, aby se věci daly do pohybu. V ten okamžik sehrála významnou roli jedna z mých prvních loutek, nebyl jí nikdo jiný než sám Kolumbus. Podnítil jsem jej, aby se mnou vyvolených Svišťů ujal a po následujících několik let je vedl a formoval k mé představě. Na tomto místě by bylo záhodno zmínit, které maníky a děbeny jsem si pro své účely zvolil. Šlo o Kubu, Matyáše, Martina, Pepu a Sebastiána. Z obavy, že by na nelehký úkol nemuseli stačit, jsem později jejich řady rozšířil o Radovana a Háňu. Tím se vytvořil vedle stávajících Malých svišťů paralelní oddíl Velkých svišťů, který se začal rozrůstat o další zdatné jedince, kteří již prošli průpravou Malých svišťů. Kolumbus naplnil své poslání více než obstojně, avšak po nějaké době jeho vedení nebylo potřeba a já mohl působit na Sviště bez prostředníka.

Nechal jsem své následovníky jmenovat plnohodnotnými a suverénními kapitány s neomezenou mocí rozhodovat o osudech přestupivších Svišťů. Ačkoliv si to často ani neuvědomovali, vždy jednali v souladu s mou vůlí. Později se čas od času objevovaly hlasy, které se pokoušely do jejich vedení zasahovat a ovlivňovat jej, k mé radosti ale prokázal Kapitanát potřebnou asertivitu a s baziliščím úsměvem na rtech těmto hlasům nepřikládal žádnou váhu.

V průběhu následujících sedmi let se Kapitanát snažil navázat na dobré tradice Oddílu, jakož i založit tradice nové. Byl obnoven původní účel černé bedny, s nadšením začali přepadat cizí tábory a úspěšně bránili tábor vlastní, fungování služeb bylo dovedeno k dokonalosti, do táborového života zasáhl i falešný král. Závěr tábora byl neodmyslitelně spjat s olympijskými hrami a s hledáním pokladu, jehož délka dosahovala až šedesáti kilometrů. Příkladem nové zvyklosti budiž předtáborový puťák zakončený únosem a obřadným přijetím nových Svišťů. Opomíjeny nebyly ani společenské a zdravotní návyky: děbenky hodnotily chování maníků, maníci hodnotili kvalitu vlastní stolice. Ke každoročnímu vyhlašování Sviště roku přibylo i ocenění pro kapitána roku, kterému se dostalo takové prestiže, že když jej jednoho roku získala Lucka, která kapitánem nebyla, nezbylo Kapitanátu nic jiného než ji do tohoto stavu přijmout. Iniciativu projevili i samotní svišti, když pozdvihli nezbytnou konfiskaci soukromého proviantu na celotáborovou hru, která bavila obě strany. Svišti se rovněž zasloužili o vznik nových táborových písní a časem zcela převzali kontrolu nad hudební stránkou táborového života. Závěrečné ohně byly důstojné a pagody se tyčily do nebývalých výšek. Byl zaveden plápolák.

Během roku se každý měsíc konala jedna akce. S neochvějnou pravidelností se každé září Velcí svišti účastnili zahajováku, následovala tématicky zaměřená jídelní párty, vopravdu drsnej vandr, vánoční hra po městě, Kozákov, únorová kulturní akce, pohodovej jarní vandr, Stezka (ve které Velcí svišti poměřovali své síly s jinými oddíly) a v červnu přípravka. Aby však Svišti zůstávali ve střehu, Kapitanát tuto rutinu čas od času narušil zcela nečekanou akcí, jako byla voda, kolovýlet, separátní večery maníků a děbenek a nebo k překvapení všech zkrátka přenechal vedení akce lodivodům. Vyložený úspěch pak slavily tyto kontroverzní akce: naturalistická hra na Mašíny, říjnová voda, Hunger games (hry o přežití), horský přechod na běžkách nebo vandr se spaním ve dne a chozením v noci, kdy bylo okolo nuly a pořád pršelo.

Těžištěm celého oddílového života ale zůstával dvoutýdenní červencový tábor. To byla také událost, při které se mi nejvíce dařilo projevovat svou vůli a uplatňovat svůj vliv. Abych se přesvědčil o schopnostech Kapitanátu a Svišťů, jakož i o jejich loajalitě vůči mně, přichystal jsem jim každý rok výzvu, se kterou se museli popasovat. První rok se svišti vydali po stopách Marca Pola, pak pomohli Karlu Jaromíru Erbenovi s psaním Kytice, připletli se do šarvátky tří mušketýrů, asistovali Limonádovému Joemu a Hogofogovi se stavbou železnice, svedli lítý boj s Boromorem a zachránili Čarostán před zlou mocí. Některé roky jsem do života svišťů zasáhl více než jindy. Tak tomu například bylo, když se mi podařilo zamotat jim hlavy intrikami zlovolné psycholožky a svést veškerou vinu na Jokera, anebo když jsem v táboře skrze Bobliga z Edelstadtu rozpoutal inkviziční teror. Společným rysem těchto zkoušek bylo, že se mi podařilo zasít mezi sviště nedůvěru a někdy je poštvat i proti sobě navzájem. Nutno však dodat, že všechny obtíže společným úsilím překonali, což mi jen potvrzuje, že jsem si pro realizaci svého velkého plánu nemohl vybrat lépe.

Po dlouhých osmi letech opět nastal čas, aby se figurky na šachovnici pohnuly a v září roku 2020 jsem se rozhodl odvolat kapitanát a na jeho místo jsem povolal dosavadní lodivody Velkých Svišťů. Věřím, že ti budou při naplňování mé vůle stejně oddaní. Vzhledem k tomu, že mé Dílo ještě není zcela dokončeno, služba původního kapitanátu tímto ještě zdaleka nekončí.

P

Zemřel Petr Hilbert

Smutná zpráva nás zaskočila, pár dnů po vydařeném výročním táboráku. Zemřel náš zakladatel – Petr Hilbert. Vzpomínám nejen na osobní setkání, ale i na jeho poslední dopis z Kanady a zvláště na Mumova slova (viz Slovo otců zakladatelů): „Petr (s dalšími) pak zakládal zcela nový oddíl „z čisté vody“, což bylo obdivuhodné. Každý oddíl žije do značné míry z tradic; zformovat kluky nabrané jen tak ze školy a vytvořit tradice, navíc v době, kdy nelze otevřeně stavět na správných hodnotách, to je práce jako hrom na nejeden rok. Podařilo se jim to velmi úspěšně“

4_-_1954_Petr_HilbertZamrazilo mne, když jsem opětovně četl Petrova slova: „Vidím tu malou loučku s dřevěnou lávkou přes rozvodněnou řeku a stále stoupající Lužnici i bez fotek zcela jasně. Zrovna tak tábor i Jirku Marka jak leze na stožár uvolnit zaseknutou vlajku. Dodnes mám péřový spacák, který mi ušila maminka Edy Hromádky (musím přiznat, že už trochu pelichá, ale moje žena a děti vědí, že si přeji být v něm pohřben)“.

 

Petr v době založení Oddílu

 

Těžko něco dodat; snad jen email od Honyho, kterým reaguje na výroční táborák a zároveň nám oznamuje velmi smutnou zprávu.

 

Ahoj, Dášo,
moc Ti děkuji za zprávu o slavnostním táboráku a Tobě i fotografům děkuji velice za fotky, prokazující, že táborák byl vskutku mohutným shromážděním všech generací našeho oddílu. Největší potěšení mi však způsobily radost a nadšení té nejmladší generace, potvrzující, jak jsi citovala, že “je to pořád stejný”. A je velice dobré, že oddíl je od začátku víceméně “stejný” v tom hlavním směru skautské výchovy, navzdory rychle se měnící společnosti, její technické vybavenosti a převládajícímu konzumáctví. To, že to jde bez kroje, odznaků, a pod., se nám potvrdilo už v počátečních dobách. Není proto divu, že i Ty, Tvoji vrstevníci/ce a pokračovatelky/lé tuto formálnost považují za třebas i hezkou, ale nadbytečnou nadstavbu, resp. nadbytečné “učební pomůcky”. Bez nich ovšem vzrůstají nároky na vedení oddílu, pokud jde o správné předávání a výklad skautských idejí a zásad chování. Jsem moc rád, že se to pořád daří. Po této úvaze ještě více lituji, že jsem se letošního táboráku neúčastnil. Děkuji Ti, žes moji nepřítomnost na táboráku kompenzovala rozesláním mého pozdravu s krátkou vzpomínkou na dávné doby.
Teď ovšem moji radost zastiňuje velký smutek z náhlého skonu Petra Hilberta, o němž jsem si včera večer přečetl zprávu od Petrova syna, kněze P. Martina Hilberta z Toronta. Ty i ostatní si můžete níže přečíst e-mail, který mi Martin poslal před svým předčasným odletem z Říma, kde byl na nějaký čas.
Dear Hony:, I tried to phone you from the airport in Rome, but no one picked up.  I have to rush back to Toronto, because my father died on October 2 around noon.  Totally unexpected and sudden.  Some complication of hernia and bowel obstruction.  Funeral will probably be on Saturday.  Now I have to get on the plane and lose wifi.  Let us pray, Martin.

 

Měj se krásně! Hony