Archiv autora: Plk

2019 Puťák a tábor Ondřejky XIX

Letošní puťák se netradičně odehrál na Slovensku, konkrétně jsme prošli Slovenským rájem a Muráňskou planinou až do Brezna. Tato neočekávaná inovace vyvolala nevšední nadšení všech maníků a děben, doprovázené záchvaty štěstí, a následně, po našem návratu, rozhořčení některých rodičů, plynoucí z jejich neinformovanosti. To však již, z pohledu svrchovaného kapitanátu, nebylo naší starostí.

Idylku, slovy svišťů nejvydařenějšího, puťáku pomalu a nenápadně vystřídala temná atmosféra táborové hry, která byla inspirovaná knihou a filmem Kladivo na čarodějnice.

Hlavním naším záměrem bylo zaujmout především starší sviště a vyvolat v nich intenzivní emoce. Na začátku byli svišti rozděleni do řeholních řádů (Cisterciáni, Panoptikáni, Trapisté a Prokrastiáni) a pod vedením děkana Lauthnera se podíleli na budování dokonalé náboženské obce. Za účelem odstranění drobných prohřešků povolal Lauthner inkvizitora Bobliga z Edelstadtu, který se ochotně chopil moci a začal rozsévat zlo. Lauthner později založil tajný odboj a svišti se museli snažit na obě strany.

Nejefektnějšími scénami bylo inscenované podpálení týpka, drsný proces se Zuzankou, na jehož konci byla pro výstrahu připravena o vlasy, a poněkud méně zinscenované zbičování Mikuláše.

2019 - hoří tee-pee

V noci před pokladem byli svišti za svitu loučí zbuzeni, a byla jim sdělena strašlivá zpráva, Lauthnera taky upálili. Z medailonku nalezeném v ohořelé kostře svišti vyčetli první indícii a vydali se na poklad, na jehož konci zjistili, že všichni upálení byli nevinní a Boblig beztrestně uprchl. Šlo o první tábor v historii obnoveného Oddílu, kdy na konci tábora nebylo zlo poraženo.

Pepa

Zemřel Petr Hilbert

Smutná zpráva nás zaskočila, pár dnů po vydařeném výročním táboráku. Zemřel náš zakladatel – Petr Hilbert. Vzpomínám nejen na osobní setkání, ale i na jeho poslední dopis z Kanady a zvláště na Mumova slova (viz Slovo otců zakladatelů): „Petr (s dalšími) pak zakládal zcela nový oddíl „z čisté vody“, což bylo obdivuhodné. Každý oddíl žije do značné míry z tradic; zformovat kluky nabrané jen tak ze školy a vytvořit tradice, navíc v době, kdy nelze otevřeně stavět na správných hodnotách, to je práce jako hrom na nejeden rok. Podařilo se jim to velmi úspěšně“

4_-_1954_Petr_HilbertZamrazilo mne, když jsem opětovně četl Petrova slova: „Vidím tu malou loučku s dřevěnou lávkou přes rozvodněnou řeku a stále stoupající Lužnici i bez fotek zcela jasně. Zrovna tak tábor i Jirku Marka jak leze na stožár uvolnit zaseknutou vlajku. Dodnes mám péřový spacák, který mi ušila maminka Edy Hromádky (musím přiznat, že už trochu pelichá, ale moje žena a děti vědí, že si přeji být v něm pohřben)“.

 

Petr v době založení Oddílu

 

Těžko něco dodat; snad jen email od Honyho, kterým reaguje na výroční táborák a zároveň nám oznamuje velmi smutnou zprávu.

 

Ahoj, Dášo,
moc Ti děkuji za zprávu o slavnostním táboráku a Tobě i fotografům děkuji velice za fotky, prokazující, že táborák byl vskutku mohutným shromážděním všech generací našeho oddílu. Největší potěšení mi však způsobily radost a nadšení té nejmladší generace, potvrzující, jak jsi citovala, že “je to pořád stejný”. A je velice dobré, že oddíl je od začátku víceméně “stejný” v tom hlavním směru skautské výchovy, navzdory rychle se měnící společnosti, její technické vybavenosti a převládajícímu konzumáctví. To, že to jde bez kroje, odznaků, a pod., se nám potvrdilo už v počátečních dobách. Není proto divu, že i Ty, Tvoji vrstevníci/ce a pokračovatelky/lé tuto formálnost považují za třebas i hezkou, ale nadbytečnou nadstavbu, resp. nadbytečné “učební pomůcky”. Bez nich ovšem vzrůstají nároky na vedení oddílu, pokud jde o správné předávání a výklad skautských idejí a zásad chování. Jsem moc rád, že se to pořád daří. Po této úvaze ještě více lituji, že jsem se letošního táboráku neúčastnil. Děkuji Ti, žes moji nepřítomnost na táboráku kompenzovala rozesláním mého pozdravu s krátkou vzpomínkou na dávné doby.
Teď ovšem moji radost zastiňuje velký smutek z náhlého skonu Petra Hilberta, o němž jsem si včera večer přečetl zprávu od Petrova syna, kněze P. Martina Hilberta z Toronta. Ty i ostatní si můžete níže přečíst e-mail, který mi Martin poslal před svým předčasným odletem z Říma, kde byl na nějaký čas.
Dear Hony:, I tried to phone you from the airport in Rome, but no one picked up.  I have to rush back to Toronto, because my father died on October 2 around noon.  Totally unexpected and sudden.  Some complication of hernia and bowel obstruction.  Funeral will probably be on Saturday.  Now I have to get on the plane and lose wifi.  Let us pray, Martin.

 

Měj se krásně! Hony

Tradiční zimní vandr

P1130126Již po desáté jsme 6. února 2016 pořádali pohodové zimní setkání u ohně; tentokrát pod převisem Jeřmanská skála [N 50°43’23,3“; E14°57’18,2“ – 556m] 2,4 km JZ od Ještědu. Bylo nás přes 30, Velmi příjemné posezení všech generací.

 

P1130231

Lucka k tomu napsala:

Ahoj Plku, díky za fotky. Hrajeme si k nim skladby Martina Kratochvíla.  Až teď vím, kdo to je :-) . Ani jednou jsem 

neslyšela jeho příjmení. A také po dnešní rozpravě s tátou vím, že jsme se do oddílu dostali díky Jiříkovi a Petříkovi. Mějte se pěkně i s Plčicí. Lucka a spol

.

Zelené bludičky

Na nedávném setkání pamětníků se vedla řeč o Zelených bludičkách, strašící akci Černé družiny na Jihlávce v roce 1963. Našel jsem zápis v soukromé kronice z 15. 7. 1963, který končí slovy:

 „byl vyhlášen poplach, byli jsme pochytáni a veřejně odhaleni zradou Pumpy; Černá se mu totiž svěřila se svými plány… ráno jsme všichni dostali černou bednu“ …

Zelené bludičky

Beta v Praze

BetaLetos v srpnu (2015), po čtyřech letech, opět přijel Beta do Prahy. Je gynekologem v Kanadě a vypadá stále stejně. V hospodě U parašutistů v Resslově ulici bylo nás, pamětníků 60. a 70. let, více jak deset. Strávili jsme pěkný podvečer obecným tlacháním a vzpomínáním na léta prožitá v Oddíle.

Posléze Beta poslal následující příspěvek.

 

Ahoj Plku,

jsem též rád, že jsme se po letech sešli.

Díky za informace o oddílovém Webu. Prošel jsem to a narazil jsem na zajímavou informaci o “rysčionech”. Shodou okolností, též trochu smutných, o původu tohoto slova, vím spolu s Petrzem něco víc. Pokud vím, slovo bylo uvedeno do oddílového slovníku Petrem Závadou, který měl, spolu později se mnou, spolužáka jménem Vít Ryška, který se měl na nějaký školní výlet dostavit se zavazadlem, které se spíše rozvazovalo. Já jsem s ním později studoval medicínu a jezdil autobusem Královského Hlavního Města Prahy FOK, číslo 147 z Moráně na Bořislavku, kde on někde bydlel, a při tom reformovali anatomii vytvoříce výrazy, jako Sphaira Superior pro hlavu a Sphaira Inferior pro prdel a zbytek byl Ramus Communicans Intersphairae a jiné hovadiny v mladistvém optimismu. On se specializoval v urologii, vzal si moc šikovnou dívku, která mu ovšem po několika letech zemřela na Grosmannovu chorobu, tedy Hodgkin Lymphoma, která je dnes léčitelná. On to velice těžko nesl a snad z únavy tragicky zemřel při autonehodě při návratu z Bedřichova, kde měli chalupu. S Petrem Závadou jsem asi před dvěma lety mluvil, myslím, že se zabývá matematikou a jeho věrný přítel Kýbl nebolí Karel Ybl vzal rohofila do říše, kam snad etnolinguistickým původem patři.

Náhodou jsem při výletu do středního Povltaví překvapil Hynka a dopadlo to stejně jako před dvaceti či kolika lety. Bydlí v Oubenicích, na zavolání vyšel ven velmi vyhublý Hynek, pozorován ze dveří svou 93 letou tchýní. Viditelně nebyl rád, tvař se mu všelijak pitvořila signifikantními tiky, o pozváni nemůže být ani řeči a po výměně bezobsažných verbalizací jsme se urychleně rozloučili a on rychle a s viditelnou úlevou pečlivě zavřel, před tím otevřenou bránu do své zahrady. Nevím, ale kontakt bude obtížný, stal se z něho a už asi delší čas je v podstatě hermit (poustevník – pozn. redakce).

Zdravím kluci a holky kabrňáci. Opatrujte se a zase někdy na viděnou či slyšenou.

Michal Beta

Oddílové signály

na trubku nás provázely celým táborem. Od rána do večera. A je tomu tak dodnes. Zkuste si znovu vybavit vaše dřívější asociace, dnes již při poklidném a nestresujícím poslechu jednotlivých signálů.

Nedočkaví nováčci se probouzeli již na zvuk, který vydávala polnice při poklepu trubače o náhubek; ještě dříve než začal troubit budíček. Ti starší, déle sloužící, se obraceli ve spacáku na druhou stranu; vždyť než kapitanát napočítá do třinácti je času dost.

Několikrát denně se troubilo nádobíčko, které nás zvalo do kuchyně na něco kalorického, výživného, občas připečeného a často i méně chutného. To se týkalo zvláště poridge, když ho připravovala nezkušená družina. Čas od času se stávalo, že služba nestíhala a jídlo nebylo včas připraveno, pak byl tento signál očekáván maníky již velmi netrpělivě.

nástupů, kterých bylo během dne více, stojí za zvláštní zmínku ranní nástup k prohlídkám a k vlajce. To se zase budou rozdávat černé bedny a možná i trestná prohlídka padne.

Signály k poplachu byly zvláště vítány v noci, kdy maníci nabírali síly k přežití dalšího dne.

Kanadská jízdní nás zvala k táborové hře a většinou nás zbavovala nudy a nic nedělání         o poledním klidu.

Večerka korunovala dílo celého dne, jen spát se nechtělo.