Archiv autora: Plk

Opus magnum

 

Vážení a milí členové či příznivci Oddílu, obdržel jsem zamyšlení, možná zpověď neznámého pisatele, kterou s chutí vkládám do našeho WEBu; pro řadu z vás to bude povědomé, bude vám to něco připomínat. Doufám, že vás následující text zaujme …

Ahoj Plk

 

Přestože měl můj plán vyjít na světlo světa až ve chvíli, kdy mé opus magnum bude dokončeno, má ješitnost mě nutí poodhalit vám část svého velkolepého plánu a svých dosavadních úspěchů již nyní.

 

Všechno to začalo na počátku nového milénia, kdy se v oddíle Malých svišťů konečně objevili jedinci, kteří se zdáli být dostatečně vhodnými prostředníky pro realizaci mého Díla. Velké věci však nevznikají přes noc, a tak i já jsem byl trpělivý. Vyčkávaje jejich dostatečné zralosti jsem bedlivě sledoval jejich kroky. V roce 2007 jsem dospěl k závěru, že se mí adepti již mezi Malými svišti nemají čemu naučit, a nastal čas, aby se věci daly do pohybu. V ten okamžik sehrála významnou roli jedna z mých prvních loutek, nebyl jí nikdo jiný než sám Kolumbus. Podnítil jsem jej, aby se mnou vyvolených Svišťů ujal a po následujících několik let je vedl a formoval k mé představě. Na tomto místě by bylo záhodno zmínit, které maníky a děbeny jsem si pro své účely zvolil. Šlo o Kubu, Matyáše, Martina, Pepu a Sebastiána. Z obavy, že by na nelehký úkol nemuseli stačit, jsem později jejich řady rozšířil o Radovana a Háňu. Tím se vytvořil vedle stávajících Malých svišťů paralelní oddíl Velkých svišťů, který se začal rozrůstat o další zdatné jedince, kteří již prošli průpravou Malých svišťů. Kolumbus naplnil své poslání více než obstojně, avšak po nějaké době jeho vedení nebylo potřeba a já mohl působit na Sviště bez prostředníka.

Nechal jsem své následovníky jmenovat plnohodnotnými a suverénními kapitány s neomezenou mocí rozhodovat o osudech přestupivších Svišťů. Ačkoliv si to často ani neuvědomovali, vždy jednali v souladu s mou vůlí. Později se čas od času objevovaly hlasy, které se pokoušely do jejich vedení zasahovat a ovlivňovat jej, k mé radosti ale prokázal Kapitanát potřebnou asertivitu a s baziliščím úsměvem na rtech těmto hlasům nepřikládal žádnou váhu.

V průběhu následujících sedmi let se Kapitanát snažil navázat na dobré tradice Oddílu, jakož i založit tradice nové. Byl obnoven původní účel černé bedny, s nadšením začali přepadat cizí tábory a úspěšně bránili tábor vlastní, fungování služeb bylo dovedeno k dokonalosti, do táborového života zasáhl i falešný král. Závěr tábora byl neodmyslitelně spjat s olympijskými hrami a s hledáním pokladu, jehož délka dosahovala až šedesáti kilometrů. Příkladem nové zvyklosti budiž předtáborový puťák zakončený únosem a obřadným přijetím nových Svišťů. Opomíjeny nebyly ani společenské a zdravotní návyky: děbenky hodnotily chování maníků, maníci hodnotili kvalitu vlastní stolice. Ke každoročnímu vyhlašování Sviště roku přibylo i ocenění pro kapitána roku, kterému se dostalo takové prestiže, že když jej jednoho roku získala Lucka, která kapitánem nebyla, nezbylo Kapitanátu nic jiného než ji do tohoto stavu přijmout. Iniciativu projevili i samotní svišti, když pozdvihli nezbytnou konfiskaci soukromého proviantu na celotáborovou hru, která bavila obě strany. Svišti se rovněž zasloužili o vznik nových táborových písní a časem zcela převzali kontrolu nad hudební stránkou táborového života. Závěrečné ohně byly důstojné a pagody se tyčily do nebývalých výšek. Byl zaveden plápolák.

Během roku se každý měsíc konala jedna akce. S neochvějnou pravidelností se každé září Velcí svišti účastnili zahajováku, následovala tématicky zaměřená jídelní párty, vopravdu drsnej vandr, vánoční hra po městě, Kozákov, únorová kulturní akce, pohodovej jarní vandr, Stezka (ve které Velcí svišti poměřovali své síly s jinými oddíly) a v červnu přípravka. Aby však Svišti zůstávali ve střehu, Kapitanát tuto rutinu čas od času narušil zcela nečekanou akcí, jako byla voda, kolovýlet, separátní večery maníků a děbenek a nebo k překvapení všech zkrátka přenechal vedení akce lodivodům. Vyložený úspěch pak slavily tyto kontroverzní akce: naturalistická hra na Mašíny, říjnová voda, Hunger games (hry o přežití), horský přechod na běžkách nebo vandr se spaním ve dne a chozením v noci, kdy bylo okolo nuly a pořád pršelo.

Těžištěm celého oddílového života ale zůstával dvoutýdenní červencový tábor. To byla také událost, při které se mi nejvíce dařilo projevovat svou vůli a uplatňovat svůj vliv. Abych se přesvědčil o schopnostech Kapitanátu a Svišťů, jakož i o jejich loajalitě vůči mně, přichystal jsem jim každý rok výzvu, se kterou se museli popasovat. První rok se svišti vydali po stopách Marca Pola, pak pomohli Karlu Jaromíru Erbenovi s psaním Kytice, připletli se do šarvátky tří mušketýrů, asistovali Limonádovému Joemu a Hogofogovi se stavbou železnice, svedli lítý boj s Boromorem a zachránili Čarostán před zlou mocí. Některé roky jsem do života svišťů zasáhl více než jindy. Tak tomu například bylo, když se mi podařilo zamotat jim hlavy intrikami zlovolné psycholožky a svést veškerou vinu na Jokera, anebo když jsem v táboře skrze Bobliga z Edelstadtu rozpoutal inkviziční teror. Společným rysem těchto zkoušek bylo, že se mi podařilo zasít mezi sviště nedůvěru a někdy je poštvat i proti sobě navzájem. Nutno však dodat, že všechny obtíže společným úsilím překonali, což mi jen potvrzuje, že jsem si pro realizaci svého velkého plánu nemohl vybrat lépe.

Po dlouhých osmi letech opět nastal čas, aby se figurky na šachovnici pohnuly a v září roku 2020 jsem se rozhodl odvolat kapitanát a na jeho místo jsem povolal dosavadní lodivody Velkých Svišťů. Věřím, že ti budou při naplňování mé vůle stejně oddaní. Vzhledem k tomu, že mé Dílo ještě není zcela dokončeno, služba původního kapitanátu tímto ještě zdaleka nekončí.

P

2020 Puťák a tábor Ondřejky XX

 

I přes těžké časy koronaviru se oddíl nevzdal. Nemohli jsme se nechat porazit něčím tak titěrným a tak jsme se navzdory všem varováním opět vydali do ciziny. Respektive, vydali jsme se na východní Slovensko, kde jsme bojovali s vlastními silami, s viry všemožných povah i s byrokracií ajznboňaček. Vždy uspěla alespoň většina oddílu, takže jsme mohli procestovat postupně Slovenský kras, Vihorlát a Poloniny. Měli jsme na to poměrně dost času, protože díky přízni datumů byl puťák, při započtení přípravky, dvoutýdenní.

 

Následující dva týdny samotného tábora se odehrávaly v tajuplném Čarostánu. Jednalo se svým způsobem o návrat ke kořenům, kdy Svišti každý den potkávají kouzelné bytosti. Oproti dřívějším letům měla i letošní táborová hra jednu zvláštnost – tentokrát úplně chyběly záporné postavy. Jako smutná peripetie bohatě stačilo, že lidé přestávají věřit v různé bludičky, upíry, enty a podobné. Svišti proto museli magickým bytostem všemožně pomáhat, aby získali jejich důvěru a pomohli Spisovateli sepsat velkou knihu o Čarostánu.

 

Asi nejoceňovanější částí hry byla mapa, kde se měřily výkony jednotlivých družin, respektive cechů. Mapa byla zprvu kompletně černá a po večerech se odkrývaly její části, podle výkonů družin, podobně jako v RPG hrách. Cílem družin bylo nalézat bytosti na mapě a získat je do svých bestiářů.

 

Všichni Svišti projevili houževnatost při hrách, a hlavně při šedesátikilometrovém závěrečném pokladu, který vedl až na Blaník. Své schopnosti předvedli i Lodivodi, kteří s naprostou samozřejmostí zajistili chod tábora, když jednoho slunného rána záhadně zmizel celý kapitanát, i s dronem. Ještě téhož večera se ale nalezl, když po šesti letech proběhla stará dobrá bojovka.

 

Celý dvacátý tábor v Ondřejkách se vlastně nesl v duchu jisté výjimečnosti. Ale byl snad vůbec nějaký tábor všední?

 

Za cpt.42 Kuba

???????

2019 Puťák a tábor Ondřejky XIX

Letošní puťák se netradičně odehrál na Slovensku, konkrétně jsme prošli Slovenským rájem a Muráňskou planinou až do Brezna. Tato neočekávaná inovace vyvolala nevšední nadšení všech maníků a děben, doprovázené záchvaty štěstí, a následně, po našem návratu, rozhořčení některých rodičů, plynoucí z jejich neinformovanosti. To však již, z pohledu svrchovaného kapitanátu, nebylo naší starostí.

Idylku, slovy svišťů nejvydařenějšího, puťáku pomalu a nenápadně vystřídala temná atmosféra táborové hry, která byla inspirovaná knihou a filmem Kladivo na čarodějnice.

Hlavním naším záměrem bylo zaujmout především starší sviště a vyvolat v nich intenzivní emoce. Na začátku byli svišti rozděleni do řeholních řádů (Cisterciáni, Panoptikáni, Trapisté a Prokrastiáni) a pod vedením děkana Lauthnera se podíleli na budování dokonalé náboženské obce. Za účelem odstranění drobných prohřešků povolal Lauthner inkvizitora Bobliga z Edelstadtu, který se ochotně chopil moci a začal rozsévat zlo. Lauthner později založil tajný odboj a svišti se museli snažit na obě strany.

Nejefektnějšími scénami bylo inscenované podpálení týpka, drsný proces se Zuzankou, na jehož konci byla pro výstrahu připravena o vlasy, a poněkud méně zinscenované zbičování Mikuláše.

2019 - hoří tee-pee

V noci před pokladem byli svišti za svitu loučí zbuzeni, a byla jim sdělena strašlivá zpráva, Lauthnera taky upálili. Z medailonku nalezeném v ohořelé kostře svišti vyčetli první indícii a vydali se na poklad, na jehož konci zjistili, že všichni upálení byli nevinní a Boblig beztrestně uprchl. Šlo o první tábor v historii obnoveného Oddílu, kdy na konci tábora nebylo zlo poraženo.

Pepa

Zemřel Petr Hilbert

Smutná zpráva nás zaskočila, pár dnů po vydařeném výročním táboráku. Zemřel náš zakladatel – Petr Hilbert. Vzpomínám nejen na osobní setkání, ale i na jeho poslední dopis z Kanady a zvláště na Mumova slova (viz Slovo otců zakladatelů): „Petr (s dalšími) pak zakládal zcela nový oddíl „z čisté vody“, což bylo obdivuhodné. Každý oddíl žije do značné míry z tradic; zformovat kluky nabrané jen tak ze školy a vytvořit tradice, navíc v době, kdy nelze otevřeně stavět na správných hodnotách, to je práce jako hrom na nejeden rok. Podařilo se jim to velmi úspěšně“

4_-_1954_Petr_HilbertZamrazilo mne, když jsem opětovně četl Petrova slova: „Vidím tu malou loučku s dřevěnou lávkou přes rozvodněnou řeku a stále stoupající Lužnici i bez fotek zcela jasně. Zrovna tak tábor i Jirku Marka jak leze na stožár uvolnit zaseknutou vlajku. Dodnes mám péřový spacák, který mi ušila maminka Edy Hromádky (musím přiznat, že už trochu pelichá, ale moje žena a děti vědí, že si přeji být v něm pohřben)“.

 

Petr v době založení Oddílu

 

Těžko něco dodat; snad jen email od Honyho, kterým reaguje na výroční táborák a zároveň nám oznamuje velmi smutnou zprávu.

 

Ahoj, Dášo,
moc Ti děkuji za zprávu o slavnostním táboráku a Tobě i fotografům děkuji velice za fotky, prokazující, že táborák byl vskutku mohutným shromážděním všech generací našeho oddílu. Největší potěšení mi však způsobily radost a nadšení té nejmladší generace, potvrzující, jak jsi citovala, že “je to pořád stejný”. A je velice dobré, že oddíl je od začátku víceméně “stejný” v tom hlavním směru skautské výchovy, navzdory rychle se měnící společnosti, její technické vybavenosti a převládajícímu konzumáctví. To, že to jde bez kroje, odznaků, a pod., se nám potvrdilo už v počátečních dobách. Není proto divu, že i Ty, Tvoji vrstevníci/ce a pokračovatelky/lé tuto formálnost považují za třebas i hezkou, ale nadbytečnou nadstavbu, resp. nadbytečné “učební pomůcky”. Bez nich ovšem vzrůstají nároky na vedení oddílu, pokud jde o správné předávání a výklad skautských idejí a zásad chování. Jsem moc rád, že se to pořád daří. Po této úvaze ještě více lituji, že jsem se letošního táboráku neúčastnil. Děkuji Ti, žes moji nepřítomnost na táboráku kompenzovala rozesláním mého pozdravu s krátkou vzpomínkou na dávné doby.
Teď ovšem moji radost zastiňuje velký smutek z náhlého skonu Petra Hilberta, o němž jsem si včera večer přečetl zprávu od Petrova syna, kněze P. Martina Hilberta z Toronta. Ty i ostatní si můžete níže přečíst e-mail, který mi Martin poslal před svým předčasným odletem z Říma, kde byl na nějaký čas.
Dear Hony:, I tried to phone you from the airport in Rome, but no one picked up.  I have to rush back to Toronto, because my father died on October 2 around noon.  Totally unexpected and sudden.  Some complication of hernia and bowel obstruction.  Funeral will probably be on Saturday.  Now I have to get on the plane and lose wifi.  Let us pray, Martin.

 

Měj se krásně! Hony

Tradiční zimní vandr

P1130126Již po desáté jsme 6. února 2016 pořádali pohodové zimní setkání u ohně; tentokrát pod převisem Jeřmanská skála [N 50°43’23,3“; E14°57’18,2“ – 556m] 2,4 km JZ od Ještědu. Bylo nás přes 30, Velmi příjemné posezení všech generací.

 

P1130231

Lucka k tomu napsala:

Ahoj Plku, díky za fotky. Hrajeme si k nim skladby Martina Kratochvíla.  Až teď vím, kdo to je :-) . Ani jednou jsem 

neslyšela jeho příjmení. A také po dnešní rozpravě s tátou vím, že jsme se do oddílu dostali díky Jiříkovi a Petříkovi. Mějte se pěkně i s Plčicí. Lucka a spol

.

Zelené bludičky

Na nedávném setkání pamětníků se vedla řeč o Zelených bludičkách, strašící akci Černé družiny na Jihlávce v roce 1963. Našel jsem zápis v soukromé kronice z 15. 7. 1963, který končí slovy:

 „byl vyhlášen poplach, byli jsme pochytáni a veřejně odhaleni zradou Pumpy; Černá se mu totiž svěřila se svými plány… ráno jsme všichni dostali černou bednu“ …

Zelené bludičky

Beta v Praze

BetaLetos v srpnu (2015), po čtyřech letech, opět přijel Beta do Prahy. Je gynekologem v Kanadě a vypadá stále stejně. V hospodě U parašutistů v Resslově ulici bylo nás, pamětníků 60. a 70. let, více jak deset. Strávili jsme pěkný podvečer obecným tlacháním a vzpomínáním na léta prožitá v Oddíle.

Posléze Beta poslal následující příspěvek.

 

Ahoj Plku,

jsem též rád, že jsme se po letech sešli.

Díky za informace o oddílovém Webu. Prošel jsem to a narazil jsem na zajímavou informaci o “rysčionech”. Shodou okolností, též trochu smutných, o původu tohoto slova, vím spolu s Petrzem něco víc. Pokud vím, slovo bylo uvedeno do oddílového slovníku Petrem Závadou, který měl, spolu později se mnou, spolužáka jménem Vít Ryška, který se měl na nějaký školní výlet dostavit se zavazadlem, které se spíše rozvazovalo. Já jsem s ním později studoval medicínu a jezdil autobusem Královského Hlavního Města Prahy FOK, číslo 147 z Moráně na Bořislavku, kde on někde bydlel, a při tom reformovali anatomii vytvoříce výrazy, jako Sphaira Superior pro hlavu a Sphaira Inferior pro prdel a zbytek byl Ramus Communicans Intersphairae a jiné hovadiny v mladistvém optimismu. On se specializoval v urologii, vzal si moc šikovnou dívku, která mu ovšem po několika letech zemřela na Grosmannovu chorobu, tedy Hodgkin Lymphoma, která je dnes léčitelná. On to velice těžko nesl a snad z únavy tragicky zemřel při autonehodě při návratu z Bedřichova, kde měli chalupu. S Petrem Závadou jsem asi před dvěma lety mluvil, myslím, že se zabývá matematikou a jeho věrný přítel Kýbl nebolí Karel Ybl vzal rohofila do říše, kam snad etnolinguistickým původem patři.

Náhodou jsem při výletu do středního Povltaví překvapil Hynka a dopadlo to stejně jako před dvaceti či kolika lety. Bydlí v Oubenicích, na zavolání vyšel ven velmi vyhublý Hynek, pozorován ze dveří svou 93 letou tchýní. Viditelně nebyl rád, tvař se mu všelijak pitvořila signifikantními tiky, o pozváni nemůže být ani řeči a po výměně bezobsažných verbalizací jsme se urychleně rozloučili a on rychle a s viditelnou úlevou pečlivě zavřel, před tím otevřenou bránu do své zahrady. Nevím, ale kontakt bude obtížný, stal se z něho a už asi delší čas je v podstatě hermit (poustevník – pozn. redakce).

Zdravím kluci a holky kabrňáci. Opatrujte se a zase někdy na viděnou či slyšenou.

Michal Beta

Oddílové signály

na trubku nás provázely celým táborem. Od rána do večera. A je tomu tak dodnes. Zkuste si znovu vybavit vaše dřívější asociace, dnes již při poklidném a nestresujícím poslechu jednotlivých signálů.

Nedočkaví nováčci se probouzeli již na zvuk, který vydávala polnice při poklepu trubače o náhubek; ještě dříve než začal troubit budíček. Ti starší, déle sloužící, se obraceli ve spacáku na druhou stranu; vždyť než kapitanát napočítá do třinácti je času dost.

Několikrát denně se troubilo nádobíčko, které nás zvalo do kuchyně na něco kalorického, výživného, občas připečeného a často i méně chutného. To se týkalo zvláště poridge, když ho připravovala nezkušená družina. Čas od času se stávalo, že služba nestíhala a jídlo nebylo včas připraveno, pak byl tento signál očekáván maníky již velmi netrpělivě.

nástupů, kterých bylo během dne více, stojí za zvláštní zmínku ranní nástup k prohlídkám a k vlajce. To se zase budou rozdávat černé bedny a možná i trestná prohlídka padne.

Signály k poplachu byly zvláště vítány v noci, kdy maníci nabírali síly k přežití dalšího dne.

Kanadská jízdní nás zvala k táborové hře a většinou nás zbavovala nudy a nic nedělání         o poledním klidu.

Večerka korunovala dílo celého dne, jen spát se nechtělo.