Hubert

Budíky první letošní prázdninový den, 29. června, dopřály svišťům poměrně dlouhý spánek. Jakto? Inu, kapitanát štědře rozhodl, že se pojede vlakem až v 10 namísto 8! Co ale pro některé sviště až tak přínosné nebylo? Místo srazu. Dva maníci si totiž spletli nádraží Hlavní a Smíchovské.

S dobrou dávkou adrenalinu a 33 (!!) člennou posádkou byl oddíl perfektně připraven na tlačenici k vlaku. Po chvíli hledání, smlouvání a prokazování se platnými místenkami už naštěstí všichni seděli v několika zarezervovaných kupé – dokonce hned vedle o poznání menší malosviští výpravy, která ovšem vystoupila již v Berouně. Oddíl Velkých svišťů pokračoval dál – s jedním přestupem až do Železné Rudy, kde začalo letošní putování…

V prvních dnech nás provázelo velké horko a strmé šumavské kopce, díky kterým kapitanát poznal, jak silné a šikovné to má sviště – svižně a hlavně vytrvale šlapali i ti nejmenší. Šumava se rozloučila vydatnou bouřkou, a tak ve dnech cesty podhůřím panovaly o poznání příjemnější teploty.

Dále kroky maníků a děben směřovaly ku Zbyslavi – vesničce, v jejímž okolí stál tábor, jež bylo v plánu přepadnout… Přepad však z různých více i méně ovlivnitelných důvodů nedopadl podle představ. O tom si raději nechte osobně vyprávět od někoho, kdo u toho byl.

Pak už nezbylo, než sebrat všechny síly, užít a ujít poslední kilometry a nakonec se svézt vláčkem do staré známé Blatné. Kapitáni neopomněli zpestřit puťák nějakou tou novotou: sviště nechali vymyslet co nejchytlavější taneček na oblíbený popěvěk „mňau ňa ňauu, …“, následně jejich tanec a zpěv natočili a nakonec nahráli na oddílové sociální sítě. Co že to a proč že to?

Tábor CP.TV 2024

Následující program se tradici příliš nevymykal – únos odrostlých malých svišťů, pohodový den v táboře, společné celosviští řezničiny, koupačka v lomu a předělový táborák, kde mimo mnohých vydařených scének proběhlo i předání pomyslného malosvištího žezla Háně. Pak však události nabraly rychlého spádu…

Sviští taneček obletěl internet a všimla si toho i média – v noci proto svišti museli čekat četným útokům dotěrných novinářů a paparazzi, které jim nedaly spát. Také si svišťů jako nadějných influencerů a herců všimla televizní stanice CP.TV, společnost na pokraji krachu, které levná pracovní síla (za stravu a přislíbenou malou odměnu) přišla velmi vhod. Svišti se tak mohli seznámit s celým štábem a prožít s ním po dva táborové týdny při natáčení televizních pořadů a shows mnohé slasti i strasti – spor mezi kameramanem a režisérem, protekci režisérova syna, milostnou pletku producenta s produkční a další.

Vše vyeskalovalo ve velké drama – někdo ze štábu lstí ukradl peníze na výplaty! Vyšetřování se ujala detektivka v přestrojení, která, následována svišti, nakonec pachatele dopadla. Došlo i na přestřelku a kameraman Roman, nečekaný záporák, byl i s výplatami v kufříku po poslední šifře pokladu nalezen mrtev ve strouze vedoucí pod táborovou loukou… A tak i letos nakonec vše dobře dopadlo.

Poslední den tábora se nesl v radostném olympijském duchu.  Hosté a rodiče se začali sjíždět k táboráku, všichni v dobré náladě. Jen kapitanát se zdál být poněkud napjatý – věděl totiž, co přijde po Černé vlajce. Kapitanátní apoptóza x). Oddíl jsme jako dosluhující kapitanát předali mladším a silnějším. A vězte, že je předán do dobrých rukou!

Dodo

Starý kapitanát:

x) Apoptóza (z řec. apoptosis – padání), neboli programovaná buněčná smrt je mechanismus sloužící k eliminaci nepotřebných či poškozených buněk, programovaná buněčná smrt za účelem zachování zdraví celého organismu; zánik buněk, který je odlišný od jejich nekrózy a není provázen zánětlivou reakcí. Často jako synonymum pro programovou smrt buněk („sebevraždu“).

Nový kapitanát přidává pár slov …

Ahoj dedousku,

Zdravím z autobusu cestou z Rujány do Prahy. Napsal jsem zprávu, kterou za nás jako nový kapitanát můžeš dát na oddílové stránky:

Tak je to opět tady. Oddíl byl zase předán, a já a moje generace (dříve svišťů, teď již kapitánů) jej rádi přebíráme do svých rukou. Budeme se o něj snažit pečovat tak hezky, jako generace před námi a doufat, že s trochou štěstí bude za pár let podobnou zprávu psát někdo další.

Hubert

]]> https://www.oddilsipka.cz/wp/2024-putak-a-tabor-chobot-iii/feed/ 0 https://www.oddilsipka.cz/wp/ondras-pravnicka-dynastie-kloudu/ https://www.oddilsipka.cz/wp/ondras-pravnicka-dynastie-kloudu/#comments Fri, 15 Dec 2023 10:34:44 +0000 Plk http://www.oddilsipka.cz/wp/?p=2536  

V online “Advokátním deníku” vyšel moc zajímavý rozhovor s Janem a Vladimírem Kloudovými, což jsou kamarádi, kteří prošli oddílem, to je podle Mydlíka důležitá kvalifikace pro život. Nemyslí si to jen on, ale asi většina z nás, jakkoli pyšné se to někomu může zdát. Když pozorujeme některé selhávající jedince vůkol, napadne nás: “Nojo, ten (nebo ta), halt neprošli oddílem.”

Tak tohle se naprosto nedá říci o rodině Kloudových. JUDr. Antonín Klouda se nám bohužel nedostal do knížky, na které jsem měl tu čest spolupracovat. Výběr osobností pro titul “Advokáti proti totalitě” provedla v roce 2017 Advokátní komora a mým úkolem bylo po jejich osudech pátrat, s těmi živými se setkat a natočit rozhovory, které jsme pak s kolegou Petrem Tomanem podle našich nejlepších schopností zpracovali pro knížku. Bývalý prezident Advokátní komory z let 1934-1938 a 1945-1948 tam určitě měl být, neboť to byl nesmírně statečný muž, který se této prestižní funkce dvakrát vzdal, protože nechtěl spolupracovat ani s nacisty ani s komunisty.

Během druhé světové války se společně se svými pěti syny, z nichž čtyři byli rovněž advokáty, významně zapojil do odboje. Mimo jiné spolupracovali se skupinami Steel a Silver A, které zabezpečovaly radiové spojení s Londýnem, a výsadkem Anthropoid, jehož členové Jan Kubiš a Jozef Gabčík úspěšně provedli atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.

V roce 1943 byl Antonín Klouda zatčen a spolu se syny Vratislavem a Jiřím a synovcem Jiřím deportován do koncentračního tábora. Syna Vladimíra zatklo pro jeho odbojovou činnost Gestapo a v říjnu 1944 byl popraven. Syn Ivan byl v koncentračním táboře již od září 1939. Po nástupu komunismu byl navíc jeho syn Jiří odsouzen ve zinscenovaném politickém procesu na 12 let tvrdého žaláře v roce 1951.

Právníkem se nestal jeho syn Vladimír, v oddíle známý jako Mum. V době komunismu nesměl studovat na gymnáziu, a proto šel do učení. Souhrou okolností mu bylo po smrti Josifa Stalina umožněno vystudovat Strojní fakultu ČVUT, po jejím dokončení se zabýval automatizací průmyslové výroby. Po pádu komunismu se pak podílel na obnovení anglického gymnázia – The English College in Prague. Já osobně jsem jeho kapitanát zažil jako začínající maník na prvním Sedmihoří v roce 1964 a vzpomínám na něj s láskou. Asistoval mu tehdy student psychologie Karel Balcar, čili Ryn.

Před pár lety Mum sepsal a vlastním nákladem vydal knihu o historii široké rodiny a uspořádal výbor z vlastního životopisu JUDr. Antonína Kloudy, který v originále čítal více než 360 stran. Už jako student byl radikálním až bouřlivým vlastencem a účastníkem demonstrací. Při známém procesu s Omladinou v roce 1894 byl dokonce v soudní síni zapisovatelem za obžalované. Při studiu na Právnické fakultě byl tři roky redaktorem vlasteneckých časopisů ostře kritických vůči habsburskému absolutismu a objevoval se v předsednictvech radikálně českých politických stran. Byl pracovitý, a tak po studiu rychle vybudoval úspěšnou advokátní kancelář, ale politiku neopustil. Dva roky byl poslancem prvního Národního shromáždění nově vzniklého Československa a potom od roku 1920 až do okupace senátorem. Napevno zakotvil v Národně socialistické straně jako její dlouholetý místopředseda a úzce spolupracoval s dr. Edvardem Benešem. Jako advokát si brzy získal dobrou pověst, takže již po sedmi letech advokátní praxe byl v roce 1912 zvolen do disciplinární rady Pražské advokátní komory. Osvědčil se, a když si pak za první republiky vybudoval také význačné politické postavení, byla funkce prezidenta Advokátní komory v r. 1934 zřejmě přirozeným krokem. Po „Mnichovu“ se této funkce vzdal. Po osvobození nerad podlehl naléhání a v r. 1945 byl do funkce opět zvolen. Setrval v ní ale jen krátce – do likvidace svobodné advokacie po komunistickém převratu v roce 1948.

Zažil obě světové války. Za té první naštěstí nebyl odveden, ale nadále udržoval styky s vězněnými politiky. Za nacistické okupace už mu bylo kolem sedmdesáti. Shromažďoval důležité informace, které se soustřeďovaly v rodinné advokátní kanceláři na Malé Straně a odtud se předávaly k vysílání do Londýna exilové vládě. Své finanční zajištění pro stáří věnoval na financování odboje a pomoc lidem postiženým okupací. V roce 1943 byl spolu se svými syny zatčen a odvezen nejprve do Osvětimi a potom do koncentračního tábora Buchenwald. Především díky péči jeho blízkých se mu podařilo přežít.

Z jeho sedmi synů jich přežilo pět a všichni vystudovali práva. Z rozsáhlé odbojové činnosti rodiny Kloudových zjistilo Gestapo pouze předávání informací z kanceláře protektorátního prezidenta dr. Háchy přes Vladimíra k odbojovým vysílačkám a exilové vládě v Londýně. To stačilo, aby na přímý nátlak komisaře pražského Gestapa soud v Drážďanech odsoudil Vladimíra k trestu smrti za velezradu. Ani přes kruté zacházení Vladimír nic nevyzradil. Když víme, jak výslechy Gestapa probíhaly, ukazuje to Vladimírovou velkou vnitřní sílu a odhodlání. Možná je dobré také připomenout, že před válkou i během ní poskytoval mimořádně rozsáhlé právní služby zdarma potřebným, a to nejen v odboji.

Jak vnímal Mumův syn Jan (Honza) komunistický režim?

“Když se do něčeho narodíte, tak nejdříve nevnímáte, co je špatně. Doma jsme ale o věcech otevřeně mluvili, i když řadu detailů o rodinné historii jsem se dozvídal až jako dospělý. Poměrně brzy jsem ale znal příběh útěku tátovy sestry do USA v roce 1969, věděl jsem, že příbuzní s příjmením Klouda jsou díky emigraci doslova po celém světě od Spojených států přes Anglii až po Austrálii a vnímal jsem zvrhlost komunistického režimu. Hodnoty předků v rodině zůstaly, utvářely moje postoje a ovlivňují také můj současný přístup k životu. Možná i proto jsem si vybral studium práv a mám ve své profesi na starosti vedle právních záležitostí také compliance a vyšetřování podvodů. Nespravedlnost a podvod mi hodně vadí, což je někdy náročné na zdravý rozum. Ale ono to v jiných dobách nebývalo jiné.”

Celý rozhovor najdete na:

https://advokatnidenik.cz/2023/11/06/rozhovor-s-janem-kloudou-a-jeho-otcem-potomky-prezidenta-advokatni-komory/

Minulou sobotu (28.10.) se po asi 45 letech, kdy jsme ji považovali za ztracenou, vrátila do mých rukou kronika našeho oddílu (“Hilbertíků”) z doby mezi 15.7.1957 (začátek tábora ve Slovenském ráji (první zápis je Kobrův, stejně jako mnoho dalších; později zápisů hodně učinil též Selim) a Velikonocemi 1961 (4denní výlet do Českého ráje; ten, pokud se dobře pamatuji, byl společný s vodáckým oddílem, vedeným tehdy Mumem). Jako dodatek je tam zápis o Tyčkově svatbě, také z r. 1961.

Tato zpráva o návratu kroniky mezi nás jistě potěší všechny vás, jejichž adresy znám a posílám vám tento e-mail. Prosím o další šíření této radostné zprávy v našich kruzích, aby se potěšení z ní co nejvíce rozšířilo. Její uveřejnění na webových stránkách oddílu je již zajištěno. Kroniku jako takovou chci předat našemu oddílu, snad se bude moci i oskenovat.

Kroniku nalezla mně neznámá osoba v jakémsi opuštěném bytě v Praze 6. Ta ji předala hlavním aktérkám této menší detektivky, dvěma mně do minulé soboty neznámým pražským skautkám – matce a dceři, které si mě vygooglovaly na základě 2 pohlednic z dávné doby, které mi oddíl poslal jednak z lyžování v Polubném, jednak z přechodu Nízkých Tater. Po zjištění, že jsem pracoval v Botanickém ústavu AVČR v Třeboni, ji obě skautky (plníce původní funkci skautů coby mladých rozvědčíků pod vedením Lorda Baden-Powella v Burské válce v Jižní Africe) předaly jim známému mému dřívějšímu kolegovi z Třeboně, aby on ji nakonec předal mně. Ten tak učinil a přinesl mi ji jako překvapivý dárek k mým nedávným 90. narozeninám. Předání kroniky se účastnily i obě již zmíněné skautky. Jejich jména a adresu předám současnému kapitanátu oddílu s prosbou, aby jim navíc k mým již učiněným díkům poděkoval také oficiálně.

Dovolím si zakončit tento e-mail velkými svými díky těm z vás, kdo jste mi poslali svá mně moc milá  narozeninová blahopřání. Ale děkuji těm z vás, kdo jste mi blahopřání sice neposlali , ale myslíte na mě spíše  v dobrém než naopak.  Avšak také se musím omluvit za zpoždění svého poděkování. Zčásti je má na svědomí covid-19. Byl sice dost mírný, ale obtěžoval současně Radku i mě od 16.září po 2 týdny, kdy jsme oba byli schopni jen mála činností za hranicí základního udržovacího  fungování člověka.  Teď jsme již v pořádku přiměřeném našemu věku. A tak vás za sebe i Radku mohu ve zdraví a radostně pozdravit! Ahoj! Hony

Jedna rána za druhou i za třetí; kácí se již nejen v našem lese, ale i v mnohem mladším porostu… Žraloku vzpomínáme na tebe již jen v dobrém, zažili jsme s tebou, v době tvého kapitanátu, řadu pěkných svištích táborů.

Plk

Tak pozvedněme večer číš dobrého vína s přáním šťastné cesty Branou dále… Ať má dobrou cestu a dobré boty, tentokrát bez “žraloka”.
Rebecca

Pro mě je to zpráva jako blesk z čistého nebe. Ještě před týdnem jsem se Žralokem telefonoval a zdál se mi být O.K.. Uvažoval o opětném  léčení svého pohybového ústrojí v třeboňských lázních, kde už byl několikrát a vždy jsem se s ním zde setkával a občas jsme spolu i vyrazili do okolí. Jsem smutný hodně také vzhledem k Žralokově poměrně mladému věku. Requiescat in pace! (Nechť odpočívá v pokoji!).

Hony, Třeboň

Byl jsem s ním na několika výpravách na horách, věřím, že si to užil.

Petřík

Měl jsem ho s Čárou v družině, smutné.

Láwa

Nevím co napsat.. honí se mi hlavou spousta myšlenek..

Asi v sedmi letech jsem přistoupila do Šipky a on tam samozřejmě už byl;

Taková osobnost… Měla jsem ho ráda.

Vzpomínám třeba, jak ho hošíci vozili na táboře na káře se zafačovanejma nohama po úrazu. Je mi smutno.

Andrea

Nyní se přesuňme zpět do Prahy, kde se svišti 1. července setkávají na Hlavním nádraží u pokladen. Nervozita stoupá, z eskalátorů ještě máváme dojatým maminkám a už už se béřeme do vlaku, který nás bude následujících několik hodin unášet daleko od toho všeho. Šla se Česká Sibiř – Z Českých Velenic pohraničím až do Českého Krumlova.

Kapitanát nelenil – tušil již ohranou každodennost a jakousi přílišnou jednoduchost puťákových dní, i jal se je svišťům trochu zpestřit.

“Čísla, čísla, je čas na čísla, co budem dělat? Xylofon ví! Tam-tam-tadam-ta!”

Toť znělka, kterou svišti slýchali 1 až 2 krát denně a kapitanát jim k tomu umě tančil.

Tahalo se z tajemného pytlíčku. Třeba hned první papírek, který byl vytažen, říkal: “Jsi  hovnivál!” a znamenal, že před sebou každý včetně cpt. musel koulet tenisák. Vydrželi jsme to asi 6 km, pak kapitanát vyhlásil úkol, jehož splněním mohli být svišti prokletí zbaveni. Jediný Egon musel vydržet další 2 km, neb měl z nás všech nejhorší mušku. Za odměnu další den z pytle tahal on. Jiné dny se třeba nosily kalhoty zadkem dopředu, kormidelníci nesli všechnu vodu svým družinám, všichni se oslovovali jménem svého kormidelníka, …

Po týdnu putování jsme zdárně dorazili na Chobot, kde na nás čekal krásný tábor a 8 přestupujících malých-velkých svišťů! Seznámili jsme se s nimi skrze noční únos, jak jinak.

Příběh svišťů tady zdaleka neskončil, čekaly je v tu chvíli další dva týdny táboření, kopec času. Čas se jakoby zastavil, skoro se až rozběhl opačným směrem… Svišti se totiž probojovali konkurzem a stali se členy záchranné mise prof. Menuisiera! Cílem mise se ukázalo být odvrácení hrozné zkázy lidstva, a to drobnými změnami v nedávné minulosti pomocí stroje času. Kdo by to byl řekl, že se z toho vyklube setkání s Hitlerem, Anglickou fregatou, Ježíšem, pračlověkem a dalšími… Nakonec vše dobře dopadlo a svišti svou cestu časem zakončili v léčivých blatenských lázních (rozuměj na koupáku s hranolkama, smažákem a bezednou limonádou).

Zbytek tábora se jako obvykle nesl v duchu olympiády, táboráku a odpravky.

Ptáte se, jak to dopadlo s hausbótem? Skoro jsme o něm nevěděli. Tonda, dočasně omezen dobíhající mononukleózou, se jej málem pokusil pronajmout, by s námi mohl strávit víc času a zároveň se v klidu léčit. Jednou se na mole u domku slunila jakási dáma, zatímco se její druh jal spravovat střechu. Pohrávali jsme si s myšlenkou hausbót přepadnout. Nic z toho nakonec nebylo, co naplat.

Návrat do Prahy s sebou i letos nesl jednu příjemnou tradici, a to návštěvu restaurace Ambiente, kde školáci po předložení vysvědčení jedí celý červenec takřka zadarmo. Nacpali jsme si břicha, dobelhali se do svých domovů a uzavřeli tím další sviští táborovou kapitolu.

Dodo

Výročák (70 let Oddílu) se vydařil snad nejlépe, jak jen mohl – od krásného počasí přes luxusní zázemí Zlatého kopce až po lidský faktor nás všech, kdo jsme se v sobotu sešli. I pagoda si dala říci a po chvíli boje jisker s vlhkým borovým chrastím se k úlevě celého kapitanátu přeci jen rozhořela!

Nu co dodat než jen to, že se na všechny nejpozději za pět let těšíme znovu! A radujeme se z toho, jak skvělý to máme oddíl.

Za kapitanát VS

cpt. Dodo

P.S. Fotky od Kristýny zde: https://www.rajce.idnes.cz/kristy77/album/70-zahajovak

Oficiální oznámení poslal Šimon:

S lítostí vám musíme oznámit, že nás Vosa bohužel navždy opustil.

Určitě teď někde hraje bridge, pokuřuje a popíjí u toho černý čaj…

Poslední rozloučení proběhne v úzkém rodinném kruhu.

Uctěte s námi jeho památku tichou vzpomínkou.

Děkujeme

Jménem pozůstalých

Helena, Klára a Šimon Borecký

To je mi moooc líto. Škoda, že slušní lidé mizí tak brzy.

Zverboval nás do oddílu, dal mi tam slušné vychování.

Voso, díky za všechno! Nezůstaneš jen na fotkách…

Alfa

To je smutná zpráva, Vosa byl moc fajn chlap.

Vzpomeneme si na něj na výročním táboráku.

Moucho, Kláro, Šimone, myslím na vás.

Kolumbus

Věnujme všichni, kdo jsme ho znali, tichou vzpomínku na hezké chvíle, které jsme společně s ním zažili.

Karel Bureš

Ani Roháči a  Ledňáčci, natož jim na roveň postavení, netěší se nároků na nesmrtelnost. Škoda  …. Meďoun

Vosa mě přivedl do Oddílu, chodil jsem k jeho matce do houslí…

V Oddílu a s Vosou jsem prožil několik báječných let! … Odpočívej v pokoji, Voso…
Jakub Noha

Petřík

je to dávno a zase jako včera….Byl jsem kormidelnikem družiny Roháčů a Mydlík vedl Ĺedňáčky.Vosa byl naším kapitánem.

Zůstane jím do konce našich dnů.

Mat/es

Na jednu stranu smutek, ale už jsem se smířil s tím, že už se kácí v našem lese… Na druhou stranu radost, že se ozývají hoši z mé tehdejší družiny…

Tonáš

Mili Šipkaři a Oddílníci,

i já vzpomínám na svého vrstevníka Vosu, nepominutelného člena vedení našich antinormalizačních tábornických a vodáckých akcí. Sice s podobnou nostalgií, jakou čtu ve vašich slovech, ale s jasným vědomím, že i já a pár nás dalších stejně jako Vosa už patříme (dle systematiky našich dospívajících Svišťů) ke generaci, tuším, Zkamenělin, a jako takoví máme přirozené právo i obyčej svou fyzickou podstatou tu a tam poodstoupit ze scény oddílové i širší. Tak i nyní se množící (i blížící) odchody tohoto druhu takhle přijímejme a zůstávejme si blízcí bez ohledu na to, kdy a kam nás naše přirozenost zrovna povolá a odvolá. Vzpomínám přitom vždy na všechny ony, vás i nás, ať živé či („dle soudu druhých“) nikoliv, ale v každém případě nějak zůstávající svým pobytem tu součástí našich sdílených životních příběhů.

Taky jeden z už věkem odrůstající, kdysi též mladé Vosovy generace – když už JEHO fotku nemám, tak aspoň takhle, pořád VÁŠ

Ryn

Bude stále žít v mých vzpomínkách  na krásné údobí Tlupy  , až do konce mých dnů.

Kýčera

Vosa byl jeden z mých vedoucích, když jsem vstoupil v roce 58 do oddílu. Zažili jsme v oddíle báječné chvíle až do dospělosti, kdy Vosa vytvořil jedny z prvých bojových deskovek, které jsme u něj doma na Šmukýřce ve skupině nadšenců hrávali až do pozdních popůlnočních hodin. Moc na něj vzpomínám.

Mik

Milí oddíláci, i já se připojuji s jednou Vosí fotkou. Když jsem v roce 1954 přišel do oddílu, byl jsem zařazen do družiny Roháčů, kterou vedl Vosa. Když se o pár let později stal Vosa kapitánem, sloužil jsem pod ním dál jako kormidelník Ledňáčků. Mnohé jsem s ním prožil i v rámci Tlupy.

Mydlík.

Milý Oddíle,

bohužel nás potkala další smutná událost. Odešla nám i naše máma.

Jsou teď s Vosou zase spolu…

Poslední rozloučení proběhne v úzkém rodinném kruhu.

Uctěte s námi její památku tichou vzpomínkou.

Děkujeme

Jménem pozůstalých

Klára a Šimon Borecký

Milý Šimone a Kláro,

myslíme si, že vyjádření lítosti je málo, k tomu, co vás potkalo, Vůbec nemáme slov, těžko se nám nacházejí. V duchu jsme s vámi a na vaše rodiče budeme rádi vzpomínat.

Držte se, hodně sil

Plk a Iva…

A pak, že blesk neuhodí dvakrát do stejného místa… Asi byli spolu obzvlášť propojení…

Tichou vzpomínku věnuje hrdý autor přezdívky “Moucha”, která vydržela přes 50 let.

Tonáš

Milí Kláro a Šimone,

vím o vás obou, ale osobně vás vlastně neznám. Neznal jsem vlastně ani Vaši maminku, ale hodně dlouho jsem znal  vašeho tátu,  Jardu řečeného Vosa. A ještě déle jsem věděl jak o něm, tak o jeho dvou bratřích a jejich mamince, vaší skvělé babičce, paní Milce Borecké-Pacovské, spolužačky z konzervatoře mojí mámy Evy Květové, roz. Žižkové, a její celoživotní přítelkyně. Dříve, než jsem se občas vídal hlavně s vašim tátou Vosou díky oddílům, ve kterých jsme působili,. Vosa i jeho oba bratři dědili po mně, jako o něco starším, nejen různé svršky a hračky, ale pro své vodácké působení si ode mě vypůjčovali stanové dílce (celty), a asi i jiné vybavení. Od r.  1954 jsem se pak hlavně s Vaším tátou Vosou  vídal poněkud častěji, tak jak se prolínaly akce našeho pěšího oddílu při MSMT s akcemi vodáckého oddílu, jehož on byl členem. Později jsem se pracovně přesunul do Brna a pak Třeboně a v r. 1979 do Třeboně i bydlištěm. Od té doby jsem se o Vosovi a jeho manželce Heleně – Mouše, vaší milované mámě, dovídal především od Kloudů: Muma a Jany, mé neteře.

A tak mi dovolte, abych i já vám takhle na dálku z Třeboně stisknul symbolicky ruce na znamení mé soustrasti a účasti nad vaší ztrátou obou vám drahých rodičů, která vás potkala najednou. Omlouvám se za dvouměsíční prodlení, během kterého jsem se však musel vyrovnávat se ztrátami několika dalších mně blízkých lidí. Ty jsou nevyhnutelnou daní, kterou platí snad každý, kdo se dočká vysokého věku jako nezaslouženého Božího daru. Nakonec na nás oba, manželku Radku i mne, dopadl covid-19, s jehož následky se ještě vyrovnáváme.

Zdravím vás oba a vaše rodiny s účastí  a přáním, abyste se ve svých vzpomínkách na své rodiče radovali ze všeho hezkého, co jste s mini prožili a co oni vám oběma dali!

Hony

Smutná zpráva od Honyho:

Milí oddílníci Petra Hilberta, Šipkaři pěší i vodáci, Tlupníci a naši příznivci,

je mi líto, že vám dnes musím poslat smutnou zprávu, že včera náhle a nečekaně z řad našeho pozemského oddílu a Tlupy do jejích nebeské družiny přešel Ivo Vlček, stár 81 let. Ivo je člověk, na kterého nelze zapomenout a který si zaslouží naše díky nejen pro své zásluhy o oddíl, jehož byl členem od jeho vzniku v roce 1953 a zůstával s ním ve spojení po celých 70 let dodnes. Ivo je pro mě také jedním z nejspolehlivějších a veskrze čestných lidí, jaké jsem kdy poznal. Smuteční obřady ani jiné formální rozloučení s Ivem se konat nebudou, a tak na něho vzpomeňte sami u sebe.

Jako nevyhnutelně již brzký (neboť skoro devadesátiletý) následovník Ivův a ostatních jeho předchůdců vás všechny zdravím.

Ahoj! Hony

Kapitanát nikdy nenadává. A když už, tak z nějakého důvodu! Inu přihodilo se, že jsme prvního července zaveleli: “Do Prčic!” a taky se tomu tak stalo. Okolí městečka Prčice nabízí vskutku krásnou krajinu, pro vandr dvaceti maníků a děben ideální. Putovali jsme směrem na východ. Svišti neměli ponětí, kam že to vlastně směřujeme, když Chobot u Blatna ležel na jihozápad od naší výchozí polohy. Naše kroky nás totiž vedly k Pacovu, do luk a luhů nám tak dobře známých!

Jednou z nejhezčích a nostalgicky nejtěžších zastávek opravdu byla návštěva v Ondřejkách u Pacova, pozdrav se Svitáky a přenocování na místě, které bylo naším táborovým domovem už více než 20 let. Ačkoliv naše cesta musí pokračovat, tahle louka bude vždy mít zvláštní místo v našich srdcích. A tak ten večer, při této zvláštní příležitosti, byly taky vyhlášeny nové družinky, ve kterých budou letos svišti přežívat.

Dalšího rána, byť nás již několika dny pochodu zmožené svalstvo notně táhlo, jsme museli trochu pospíšit, abychom stihli vlak z Obrataně a následný přestup v Táboře. Z toho se vyklubal úprk na pomezí chůze a běhu – 8 kilometrů celý oddíl s veškerou batožinou zvládl urazit za necelých 80 minut! Na nádraží nám zbyla dlouhá chvíle a otrávené výrazy Svišťů, kteří až v tu chvíli poznali, že zas tak nutný ten běh nebyl.

Druhá část puťáku tedy odstartovala v Písku, kde se Svišti na chvíli rozprchli, aby za přidělené peníze nakoupili čerstvé zásoby jídla. Kapitanát opět nedal zvídavému Svišti pokoj, pochod totiž směřoval na sever podél řeky Otavy namísto severozápadu, kde ležel náš cíl. Odměnou za všechny meandry, zařízlá údolí a kopřivy nám byla dvě krásná trampská tábořiště přímo u vody, která jsme využili jako své noclehárny – jedno z nich dokonce s luxusním výhledem na hrad Zvíkov! Skupina statečných dokonce přeplavala vodu a hrad téměř dobyla.

Pak už zbývalo jen pár dní chůze, než jsme zahlédli pět bílých tee-pee na obzoru…

Tábor 2022 CHOBOT

Svišti letos  rozbili základní tábor v novém prostředí. Čekala je neznámá krajina, kultura a nezměrná dobrodružství, o kterých se bude vyprávět v legendách. Odysseus jako první přivítal naše poutníky a jeho slova a příběhy otevřela srdce svišťů k věcem tak velikým, že se dosud nikdo z nich ani neodvážil o tom uvažovat. Doma byli jejich činy už dávno dobře známy, byli prohlášeni za ochránce čarokraje, amatérské hasiče Ondřejských lesů, za hrdiny, kteří přežili nejen inkvizici ale i pobyt v Gulagu. V těchto nových krajích byl však jejich štít čistý, a tak po rozpravě s Odysseem se rozhodli zamířit výše než kdy dřív. Hned první den tedy zamířili až ke kořenům Olympu, aby uvedli sami sebe do povědomý bohů.

Áres bůh války se jako první rozhodl otestovat jejich vůli a sílu, ale mimo jejich schopnost boje ho zaujala i jejich strategická mysl. Společně s Athénou se rozhodli si sviště prověřit.

Nejcennější věc na této zemi je přízeň bohů. Tak to alespoň platí pro smrtelníky. Rozmary bohů se mohou velmi lišit ale tentokrát byli snadné pochopit. Boj o území mezi Artemis, bohyní lovu, Apollonem, bohem slunce a Poseidonem, pánem všech moří, otřásal celou zemí a pro sviště se tím vytvořila jedinečná příležitost prokázat se hned před třemi bohy Olympu.

Odysseus nezapomněl na dobrodruhy které potkal a když se nechali zlákat půvabem sirén, neváhal aby je z pasti vysvobodil. Stále bylo potřeba tyto bestie dostat pryč od pobřeží, ale s Orfeovou písní to svišťům šlo jako od ruky.

I po tak krátké době si svišti některé bohy velmi oblíbili. Doposud se však setkali jen s některými z bohů a jejich spory byly převážně pozemské a povrchní. Jak daleko by ale takový bůh zašel, kdyby mu na výsledku opravdu záleželo? Na tuto otázku najdou svišti více než jednu odpověď a záleží jen na nich, jak se k tomu postaví.

Svišti byli nuceni vydat se do podsvětí, aby zachránili své tři padlé kormidelníky. Zabytí Hádem a Poseidonem při duševní krizi, čekali na druhém břehu řeky Stix, až Charona svišti uplatí, až své duše osudu v sázku dají a své družinky tak zkompletují.

Krása a vášeň Afrodity je nakažlivá nejen mezi smrtelníky. Její ztráta daru od Ára mohla rozpoutat nevídanou zkázu. Ze strachu z rozhněvání boha války, tak raději rychle sháněla náhradu…

Prý si nikdo nezachová zdraví rozum jde-li o lásku. Ani svišti si nezvládli uhlídat své emoce, když je zasáhl šíp z Erotova luku. Své právo svatební však budou muset obhájit před zraky lidí i bohů. Nutno však říci, že v den svatby se toho může hodně stát. Nikdo neví přesně co se stalo v onen den. Ví se jen, že na Olympu bylo slyšet mnoho modliteb, a že mnoho bohů bylo žádáno o laskavost.

Vše se zvrátí v chaos, je-li u kormidla Dionýsos, bůh hojnosti oslav a vína. I vzpomínky svišťů jsou rozmazané a připomínají spíše vzdálený sen. Den a noc se v jedno slijí, bohové se řádně zlijí a svišti čas opomíjí. Oslavy svateb byli ohromné, tak ohromné, že jen jeden z bohů byl druhý den schopen jednat. Ne však proto že by zůstal střízlivý, ale spíše proto, že pro něj to byla prostě jen další párty.

Troufalost smrtelníků se ukázala v ohromné míře, když Marsyas vyzval na souboj samotného Apollona. Ten výzvu přijal a koncem dne dal všem smrtelníkům jasně najevo, že on je pánem ve své říši. Dokonce i Afrodita si našla svou sokyni v podobě krásné Psyché. Její osud zvládli svišti ještě zvrátit, ale osud nadaného satyra byl již zpečetěn.

Nikdo není dokonalý. Vždy se musíme spokojit jen s některými vlastnostmi v lidech kolem nás. Která vlastnost je ale ta nejdůležitější? Je to láska, emoce ze všech nejtajemnější a nejčistší? Věrnost, která nesmí chybět žádnému z velikých hrdinů z legend? Nebo moudrost, která oplývá každého správného vládce, který kdy změnil dějiny k lepšímu? Všechny tři vlastnosti tak důležité a přeci je málokdy naleznete pohromadě. Taková byla podoba sporu, jenž se rozvířil mezi Afroditou, Hérou a Athénou. Tento spor museli svišti rozsoudit, dojdou však ke stejnému názoru?

Po uvíznutí v minotaurově labyrintu musel sviště opět zachránit Odysseus. Že by se v nich zmýlil? Jejich sláva se po světě lidí šířila, ale sláva mezi lidmi je pomíjivá a zdaleka nedosahuje božských výšin.

Héra, bohyně rodiny, připravily sviště na žití jen z těch nejnutnějších zásob. Ona totiž viděla že se jejich cesta blíží ke konci, ale před jejím cílem je čeká část nejnáročnější.

Zvěsti o velké události dnes dosáhli svištích uší. Rozpravy bohů, které ještě nikdy nebyli tak nadšené a napjaté, jako tento den. Budou pozváni i svišti? Najdou cestu až k mytologickým kořenům Olympu, kde lidé nejblíže jsou k božským síním? Jejich poslední cesta brzy započne, avšak nebude to cesta přímá a je jen na nich, jestli to stihnou v čas.

Myslím že je snadné říci, že letošní tábor všechny trochu děsil. Přeci jen nikdo z nás ještě nikdy nezažil sviští tábor jinde než v Ondřejkách a každého naplňovala směs strachu, ale i vzrušení pro nové zážitky na novém místě. Můžu asi v klidu říct, že letošní tábor byl důkazem toho, co jsme si říkali s nejistým hlasem celý rok. Důkazem, že dokud jsme společně, tak to vždycky zvládneme. Že nehledě na to, kde jsme, co všechno se změní, nebo jaké pohromy na nás bohové sešlou, si to stejně všichni užijeme a nakonec si z toho odneseme jenom to dobré. Tohle nám dokázala loňská vichřice, letošní nová louka, a já se nemůžu dočkat, jaké peklo nás čeká příští rok, protože na konci dne se z toho pekla vždycky vyklube závěrečný táborák.

Za kapitánát velkých svišťů,

cpt. Čenda a cpt. Dodo

Dechberoucí pohledy na Krušnohorskou přírodu se svými ladně zbarvenými loukami a nekonečnými, hlubokými lesy byly na letošním puťáku na denním pořádku. I na těch nejkamenitějších cestách nešlo koukat pod nohy ani vteřinu. Bohužel nám ale v průběhu celého týdne mraky a studené kapky dávaly zakusit pořádného horského počasí. O to více jsme však pocítili návaly euforie, když slunce na chvíli vykouklo a dovolilo nám namočit si znecitlivělé konečky prstů do teplé koupele hřejivých zlatých paprsků. Za temných, mrazivých nocí se nám ale chlad zarýval hluboko pod kůži a promočené ledové spacáky se nám lepily snad přímo na kost. Přístřešky, co jsme skoro každý den po cestě potkali, sice zpříjemnily spánek, ale déšť byl často tak neodbytný, že se do úkrytu vtíral i ze stran. I přes chlad ale nikdy nebyla chladná atmosféra a spokojenost Svišťů byla doprovázena jásotem a výskáním byla doslova ohlušující. Obzvláště, když jsme si velmi významně přivstali a v noci vystoupali nahoru na Klínovec. Mraky se jako kouzlem rozestoupily a odhalily nám pohled na to, co musel být ten nejhezčí východ slunce od počátku časů.

Narozdíl od ostatních roků jsme byli hygienickou situací donuceni vynechat společný konečný/zahajovací táborový oheň s Malými Svišti. Letos jsme tedy přišli do opuštěného tábora a za vlezlého odéru dezinfekce jsme se zabydleli ve vyvětraných teepee a po dlouhém puťáku jsme zuli promoklé, zapáchající pohorky a provětrali zubožené nohy pokryté obřími palčivými puchýři.

Ještě první den naivní a nic netušící Svišti dobrosrdečně pomohli mladé ruské ženě Katušce vyrobit plakáty propagující neškodnou divadelní hru – Zahradní slavnost Václava Havla. To, že se jednalo jenom o neškodnou hru, se ale ukázalo jako chybný úsudek a důsledek byl takový, že ubozí Svištíci byli v noci zburcováni a v pyžamu položeni na břicha do mokré trávy před stany. Potom co byli za své plakáty propagující zakázaného autora důkladně pokáráni, pevné lano se jim zařízlo do roztřesených zápěstí a byli odvedeni. Po nepříjemném pochodu se konečně dostali do tábora. Nebyl to ale stejný tábor, který před hodinou opouštěli – byl to tábor pracovní. Sibiřský gulag se jim teď stane domovem na pěkných pár let…

Byli rozděleni do part (družin) a každému bylo na předloktí vytetováno číslo, které se stalo jeho novou a jedinou identitou po zbytek trestu. Tábor šlapal jako hodinky, ale bez pracovního úboru je šance na přežití v této bílé pustině téměř nulová. Svišti si tedy vlastnoručně za pomoci vězně Feťukova ušili oděvy a lhal bych, kdybych tvrdil, že nevypadali jako parta neupravených paviánů obalených prostěradly (až na pár jedinců, kteří vypadali jako upravení paviáni). To ovšem nebylo všechno. Těžká práce v táboře a dlouhé nepraktické vlasy jdou skloubit jen velmi těžko, a proto jsme byli nuceni přivést dozorce se strojkem a každého, kdo nebyl srab, zbavit mastné, zacuchané hřívy za příslib přízně ostatních dozorců.

Všechny prohřešky v gulagu byly samozřejmě přísně a krutě, ale zároveň spravedlivě trestány. Život v táboře není žádná pohádka…

První pokus o útěk byl zastaven již na hranici lesa. Ukázalo se totiž, že Feťukov – vězeň, kterého si za dobu pobytu v gulagu spřátelili a který jim pomohl plán na útěk připravit, není nic než jen špinavá krysa a celou akci zorganizoval jen aby prchající vězně mohl udat a vyměnit přátelství za  přízeň dozorců a trochu suchého chleba navíc – Feťukov je krysa. Toto zlé bylo ale i k něčemu dobré. Na útěku potkali totiž Pavla, který jim nabídnul svou pomoc s přípravou a plánováním druhého pokusu, kterou po troše získávání důvěry ochotně přijali.

Druhý pokus už byl naštěstí  úspěšný a Svišti se vydali za pokladem z nevlídné Sibiře za moře do Ameriky. Šli dnem a nocí a o několik zoufalých chvil později, v promočeném oblečení potem, slzami a studeným potem, dorazili do Ameriky – konečně freedom. Po šťastném setkání se starým přítelem Pavlem všechny peníze z pokladu utratili na kapitalistické dražbě a hromady proviantu a jiných hodnotných předmětů si do stanů museli odnášet v náručí.

Během tábora jsme samozřejmě dodržovali přísné hlídky a díky novému systému hlídání se náš tábor stal téměř nedobytnou pevností. Toto tvrzení nám potvrzuje fakt, že jediný přepad ke kterému došlo byl s přehledem odražen. Dodnes si ale nejsme jisti, zda neúspěch útočníka nebyl spíše způsoben komicky patetickou neschopností bývalého kapitanátu…

ZÁPIS Z PŘEPADU STRAŠÁKŮ

Noc ze soboty 17.7., dne po plápoláku.

Kapitanát jde na kutě a probouzí hlídku. Vilda je na svém místě, jen vymítač vypověděl službu. Služba se vše dozvídá z rozpisu hlídek na Táně. V kuchyni na stole spí cpt. dne Viki,  do sítě jde spát Mikuláš. Tuto noc výjimečně hlídají všichni svišti – o plápolákové noci se totiž na polovinu z nich nedostalo.

Zatím vše probíhá, jak má, je cca 2:00 a Bárt s Bělou jsou u konce své hlídky. Ve chvíli, kdy Běla budí Huberta v teepee, se táborem rozléhá dlouhý hvizd na píšťalku – Bárt v kuchyni je napaden Pepou vyzbrojeným pepřákem. Bárt se strategicky povalí vzad i s lavičkou, aby unikl zásahu. Tábor je už mezitím na nohou, křičí na poplach a každý si hledí svých předem stanovených úkolů. V tu chvíli se Pepa sápe ozbrojen do sítě k Mikulášovi a nic netušící Viki běží na náměstíčko hlídat sviště. Mikuláš se vrhá dolů ze sítě na Pepu a v zápalu boje oba narážejí do poliček. Mikuláš držící Pepu v pevném sevření dostává přímé zásahy pepřákem do obličeje. Na pokraji sil se snaží Pepu ještě udržet a trochu předčasně se mu uleví, když k němu přibíhá Tonda s Frantou. Franta křičí o pomoc a snaží se Pepu zadržet. Anča přibíhá z ,,protilehlého” prostoru hangáru. Nasadí mu kravatu a pevně drží. Pepa se ocitá v úzkých a volá na Šišiho (ten je zaneprázdněn řezáním provázku na stožáru). To už jsou pod palbou paralyzujícího pepřáku jak Mikuláš, tak i Anča. Jen díky tomu se Pepa zmáhá na poslední kousnutí a kopnutí, načež se sápe ze sevření a zbaběle bere nohy na ramena.

Na druhé straně tábora je o dost klidněji – svišti jsou v bezpečí a pod kontrolou Dodo, Viki a Vendy. Marně čekají na čestný boj na náměstíčku. Místo toho se dočkají jen panického křiku Anči a Mikuláše z kuchyně. Přepad je sice u konce, ale řešení jeho následků si vyžádá slušnou řádku krušných chvil (asi hodinu). I když ,,jen” nadávali na dráždivě leptavou bolest způsobenou pepřákem, nejeden se obával horšího. Všichni zasažení sebou hodili do potoka, který alespoň částečně zmířňoval nepředstavitelnou bolest.

Za týpka byla vyslána hlídka starších maníků a po stabilizování situace na pokyn kapitánů šli spát.

15 minut po začátku přepadu, aneb co dokáže pepřák, svišti netuší co vše se po jejich odebrání se na kutě ještě přihodí. Každý se snaží po svém způsobu zklidnit paniku což se po pár výměnách názorů křiku a nadávek a prvotnímu ošetření zasažených povedlo. Poryčáky se plní vodou, ale zjišťuje se, že se jedná jen o dočasnou úlevu od bolesti. Dodo hledá, co s tím. Prý slaná voda a mléko. To, že možná nezbyde na ranní poryč je v tu chvíli zcela vedlejší. Zasažení lapají po dechu, schází jim žábry a pálí obličej. Panika se uklidňuje, do nemocnice se nejede, zásah a a jeho výsledky se uvádějí na pravou míru.

Dodo, Anča a Terka

-        konec zápisu z přepadu

Není krásného bez trochy zlého, aneb co se nám v průběhu tábora přihodilo….

Všechno to začalo jeden večer kdy jsme s kapitány stáli na louce a pozorovali rozzuřenou oblohu daleko daleko od nás. Nikdo z nás ještě nikdy neviděl takovou frekvenci blesků a fascinovaně jsme pozorovali blikající oblohu jako něco, co nás nemusí trápit. Hrozně jsme se ale mýlili….

Druhý den k večeru se obloha mračila a bylo jasné, že co nevidět začne i řvát. Celé to začalo několika velkými kroupami, co spadly z oblohy v docela velkých intervalech a poměrně ve velké vzdálenosti od sebe. Tyto velké kroupy za pár sekund ustaly a bylo ticho… – ticho před bouří.

Pak se to všechno semlelo tak nějak najednou… Jako první se spustil déšť o takové intenzitě, až jsem měl pocit, že nám někdo na hlavu vylil obrovský kýbl s ledovou vodou. Z kuchyně jsme pozorovali řádící bouři a zanedlouho jsme slyšeli hlasité zapraskání. Byl to strom ve stráni nad táborem… Starý strom podlehl silnému větru a s mohutným žuchnutím se skácel k zemi…

Ve strachu o Sviště jsme je všechny zahnali do teepee – do bezpečí… Tedy, bezpečí pro nás teepee celý život znamenalo. Tam jsme se přece už od malička schovávali před bouří a před čímkoliv co nám nahánělo strach… Silné poryvy větru si už braly za oběť další stromy a obrovské kmeny se lámaly jako párátka a jen vystrčit hlavu znamenalo spatřit nemyslitelnou pohromu, která se v našem bezprostředním okolí odehrávala. A pak se stalo nemožné – s děsivým zvukem se zvednul další vítr a opřel se do všech šesti teepee, co nám na louce stály. Ty větší nabraly vítr jako plachty na plachetnici, nadzvedly se nad zem a položily se na jejich obyvatele jako domečky z karet, když někdo neopatrně vrazí do stolu…

Poličky byly povaleny na bok a věci z nich se vysypaly na louku do bláta mezi hromady krup. Všechno bylo úplně mokré. Skrz naskrz… Knihy, spacáky, všechno oblečení a vůbec – všechno. Ve snaze zachránit alespoň něco jsme nosili věci po náručích do starého děravého hangáru a tam je házeli na zem do bláta na jednu hromadu. Ale nebyl čas. Další várka poryvů extrémně silného větru mohla přijít každou minutu a vzhledem k počtu polámaných stromů byla evakuace nutná. Svišti byli tedy odvedeni a dočasně se schovali u Svitáků ve stodole. Odtamtud je částečně vozila Venda do Pojbuk autem a částečně se tam dostávali po svých.

Kapitanát a pár starších Svišťů zůstalo v táboře a snažili jsme se zabezpečit věci abychom nepřišli o to nejdůležitější. Ale už se schylovalo k další pohromě a nebyl čas…

“Pojďte! Jsou to jen věci!” křičeli jsme ze shora z louky na poslední odvážlivce, aby konečně šli a zachránili si život raději než věci. Konečně jsme vyrazili a cestou skrze dva smrtelně nebezpečné lesy jsme doběhli až k autobusové zastávce, kde nás Venda nabrala a dostala do bezpečí Pojbukovské chalupy.

Neměli jsme s sebou nic jen než trochu suchého oblečení – všechno zůstalo v táboře. Naprosto vyčerpaní jsme se namáčkli ke spánku a – konečně v bezpečí – usnuli.

Za nový velkosviští kapitanát,

cpt. Matyáš

Vážení a milí členové či příznivci Oddílu, obdržel jsem zamyšlení, možná zpověď neznámého pisatele, kterou s chutí vkládám do našeho WEBu; pro řadu z vás to bude povědomé, bude vám to něco připomínat. Doufám, že vás následující text zaujme …

Ahoj Plk

Přestože měl můj plán vyjít na světlo světa až ve chvíli, kdy mé opus magnum bude dokončeno, má ješitnost mě nutí poodhalit vám část svého velkolepého plánu a svých dosavadních úspěchů již nyní.

Všechno to začalo na počátku nového milénia, kdy se v oddíle Malých svišťů konečně objevili jedinci, kteří se zdáli být dostatečně vhodnými prostředníky pro realizaci mého Díla. Velké věci však nevznikají přes noc, a tak i já jsem byl trpělivý. Vyčkávaje jejich dostatečné zralosti jsem bedlivě sledoval jejich kroky. V roce 2007 jsem dospěl k závěru, že se mí adepti již mezi Malými svišti nemají čemu naučit, a nastal čas, aby se věci daly do pohybu. V ten okamžik sehrála významnou roli jedna z mých prvních loutek, nebyl jí nikdo jiný než sám Kolumbus. Podnítil jsem jej, aby se mnou vyvolených Svišťů ujal a po následujících několik let je vedl a formoval k mé představě. Na tomto místě by bylo záhodno zmínit, které maníky a děbeny jsem si pro své účely zvolil. Šlo o Kubu, Matyáše, Martina, Pepu a Sebastiána. Z obavy, že by na nelehký úkol nemuseli stačit, jsem později jejich řady rozšířil o Radovana a Háňu. Tím se vytvořil vedle stávajících Malých svišťů paralelní oddíl Velkých svišťů, který se začal rozrůstat o další zdatné jedince, kteří již prošli průpravou Malých svišťů. Kolumbus naplnil své poslání více než obstojně, avšak po nějaké době jeho vedení nebylo potřeba a já mohl působit na Sviště bez prostředníka.

Nechal jsem své následovníky jmenovat plnohodnotnými a suverénními kapitány s neomezenou mocí rozhodovat o osudech přestupivších Svišťů. Ačkoliv si to často ani neuvědomovali, vždy jednali v souladu s mou vůlí. Později se čas od času objevovaly hlasy, které se pokoušely do jejich vedení zasahovat a ovlivňovat jej, k mé radosti ale prokázal Kapitanát potřebnou asertivitu a s baziliščím úsměvem na rtech těmto hlasům nepřikládal žádnou váhu.

V průběhu následujících sedmi let se Kapitanát snažil navázat na dobré tradice Oddílu, jakož i založit tradice nové. Byl obnoven původní účel černé bedny, s nadšením začali přepadat cizí tábory a úspěšně bránili tábor vlastní, fungování služeb bylo dovedeno k dokonalosti, do táborového života zasáhl i falešný král. Závěr tábora byl neodmyslitelně spjat s olympijskými hrami a s hledáním pokladu, jehož délka dosahovala až šedesáti kilometrů. Příkladem nové zvyklosti budiž předtáborový puťák zakončený únosem a obřadným přijetím nových Svišťů. Opomíjeny nebyly ani společenské a zdravotní návyky: děbenky hodnotily chování maníků, maníci hodnotili kvalitu vlastní stolice. Ke každoročnímu vyhlašování Sviště roku přibylo i ocenění pro kapitána roku, kterému se dostalo takové prestiže, že když jej jednoho roku získala Lucka, která kapitánem nebyla, nezbylo Kapitanátu nic jiného než ji do tohoto stavu přijmout. Iniciativu projevili i samotní svišti, když pozdvihli nezbytnou konfiskaci soukromého proviantu na celotáborovou hru, která bavila obě strany. Svišti se rovněž zasloužili o vznik nových táborových písní a časem zcela převzali kontrolu nad hudební stránkou táborového života. Závěrečné ohně byly důstojné a pagody se tyčily do nebývalých výšek. Byl zaveden plápolák.

Během roku se každý měsíc konala jedna akce. S neochvějnou pravidelností se každé září Velcí svišti účastnili zahajováku, následovala tématicky zaměřená jídelní párty, vopravdu drsnej vandr, vánoční hra po městě, Kozákov, únorová kulturní akce, pohodovej jarní vandr, Stezka (ve které Velcí svišti poměřovali své síly s jinými oddíly) a v červnu přípravka. Aby však Svišti zůstávali ve střehu, Kapitanát tuto rutinu čas od času narušil zcela nečekanou akcí, jako byla voda, kolovýlet, separátní večery maníků a děbenek a nebo k překvapení všech zkrátka přenechal vedení akce lodivodům. Vyložený úspěch pak slavily tyto kontroverzní akce: naturalistická hra na Mašíny, říjnová voda, Hunger games (hry o přežití), horský přechod na běžkách nebo vandr se spaním ve dne a chozením v noci, kdy bylo okolo nuly a pořád pršelo.

Těžištěm celého oddílového života ale zůstával dvoutýdenní červencový tábor. To byla také událost, při které se mi nejvíce dařilo projevovat svou vůli a uplatňovat svůj vliv. Abych se přesvědčil o schopnostech Kapitanátu a Svišťů, jakož i o jejich loajalitě vůči mně, přichystal jsem jim každý rok výzvu, se kterou se museli popasovat. První rok se svišti vydali po stopách Marca Pola, pak pomohli Karlu Jaromíru Erbenovi s psaním Kytice, připletli se do šarvátky tří mušketýrů, asistovali Limonádovému Joemu a Hogofogovi se stavbou železnice, svedli lítý boj s Boromorem a zachránili Čarostán před zlou mocí. Některé roky jsem do života svišťů zasáhl více než jindy. Tak tomu například bylo, když se mi podařilo zamotat jim hlavy intrikami zlovolné psycholožky a svést veškerou vinu na Jokera, anebo když jsem v táboře skrze Bobliga z Edelstadtu rozpoutal inkviziční teror. Společným rysem těchto zkoušek bylo, že se mi podařilo zasít mezi sviště nedůvěru a někdy je poštvat i proti sobě navzájem. Nutno však dodat, že všechny obtíže společným úsilím překonali, což mi jen potvrzuje, že jsem si pro realizaci svého velkého plánu nemohl vybrat lépe.

Po dlouhých osmi letech opět nastal čas, aby se figurky na šachovnici pohnuly a v září roku 2020 jsem se rozhodl odvolat kapitanát a na jeho místo jsem povolal dosavadní lodivody Velkých Svišťů. Věřím, že ti budou při naplňování mé vůle stejně oddaní. Vzhledem k tomu, že mé Dílo ještě není zcela dokončeno, služba původního kapitanátu tímto ještě zdaleka nekončí.

I přes těžké časy koronaviru se oddíl nevzdal. Nemohli jsme se nechat porazit něčím tak titěrným a tak jsme se navzdory všem varováním opět vydali do ciziny. Respektive, vydali jsme se na východní Slovensko, kde jsme bojovali s vlastními silami, s viry všemožných povah i s byrokracií ajznboňaček. Vždy uspěla alespoň většina oddílu, takže jsme mohli procestovat postupně Slovenský kras, Vihorlát a Poloniny. Měli jsme na to poměrně dost času, protože díky přízni datumů byl puťák, při započtení přípravky, dvoutýdenní.

Následující dva týdny samotného tábora se odehrávaly v tajuplném Čarostánu. Jednalo se svým způsobem o návrat ke kořenům, kdy Svišti každý den potkávají kouzelné bytosti. Oproti dřívějším letům měla i letošní táborová hra jednu zvláštnost – tentokrát úplně chyběly záporné postavy. Jako smutná peripetie bohatě stačilo, že lidé přestávají věřit v různé bludičky, upíry, enty a podobné. Svišti proto museli magickým bytostem všemožně pomáhat, aby získali jejich důvěru a pomohli Spisovateli sepsat velkou knihu o Čarostánu.

Asi nejoceňovanější částí hry byla mapa, kde se měřily výkony jednotlivých družin, respektive cechů. Mapa byla zprvu kompletně černá a po večerech se odkrývaly její části, podle výkonů družin, podobně jako v RPG hrách. Cílem družin bylo nalézat bytosti na mapě a získat je do svých bestiářů.

Všichni Svišti projevili houževnatost při hrách, a hlavně při šedesátikilometrovém závěrečném pokladu, který vedl až na Blaník. Své schopnosti předvedli i Lodivodi, kteří s naprostou samozřejmostí zajistili chod tábora, když jednoho slunného rána záhadně zmizel celý kapitanát, i s dronem. Ještě téhož večera se ale nalezl, když po šesti letech proběhla stará dobrá bojovka.

Celý dvacátý tábor v Ondřejkách se vlastně nesl v duchu jisté výjimečnosti. Ale byl snad vůbec nějaký tábor všední?

Za cpt.42 Kuba

Idylku, slovy svišťů nejvydařenějšího, puťáku pomalu a nenápadně vystřídala temná atmosféra táborové hry, která byla inspirovaná knihou a filmem Kladivo na čarodějnice.

Hlavním naším záměrem bylo zaujmout především starší sviště a vyvolat v nich intenzivní emoce. Na začátku byli svišti rozděleni do řeholních řádů (Cisterciáni, Panoptikáni, Trapisté a Prokrastiáni) a pod vedením děkana Lauthnera se podíleli na budování dokonalé náboženské obce. Za účelem odstranění drobných prohřešků povolal Lauthner inkvizitora Bobliga z Edelstadtu, který se ochotně chopil moci a začal rozsévat zlo. Lauthner později založil tajný odboj a svišti se museli snažit na obě strany.

Nejefektnějšími scénami bylo inscenované podpálení týpka, drsný proces se Zuzankou, na jehož konci byla pro výstrahu připravena o vlasy, a poněkud méně zinscenované zbičování Mikuláše.

V noci před pokladem byli svišti za svitu loučí zbuzeni, a byla jim sdělena strašlivá zpráva, Lauthnera taky upálili. Z medailonku nalezeném v ohořelé kostře svišti vyčetli první indícii a vydali se na poklad, na jehož konci zjistili, že všichni upálení byli nevinní a Boblig beztrestně uprchl. Šlo o první tábor v historii obnoveného Oddílu, kdy na konci tábora nebylo zlo poraženo.

Pepa

Oddíl, který byl přímým pokračovatelem 21. oddílu vodních skautů ze střediska Šipka, tehdy procházel výrazně předělovým obdobím. Jeho dosavadní kapitán Radko Trohař odešel na vojnu a vedení přebírali Mum a Sáďa. A protože i Sáďa posléze narukoval, zbylo to hlavně na Muma. Oddíl prodělal i změnu krycí organizace. Po několika letech v Sokole Odívání (kromě tohoto lehce absurdního názvu o této organizaci nic nevím, snad v ní tehdy působil právě Radko) se stal součástí nově vzniklé Městské Stanice Mladých Turistů (společně s oddíly, které tam přivedli Foglar a Stárka, a posléze i s dalšíma dvěma oddíly vybudovanými na základě dalších oddílů z Šipky (22. pěší oddíl a dívčí oddíl), které jsme my vodáci nazývali Hilbertíci a Anduly.

Tyto organizační změny vyvolaly patrně i změny ve složení manšaftu. Na prvních výletech jsem potkával některé starší členy oddílu, jmenovitě si vzpomínám třeba na Johnyho (který byl mým prvním kormidelníkem) a Puzuka. Nicméně většina těch starších během jara jaksi vymizela a na příběnický tábor už nepřijeli, i když se tam naopak dostavil třeba Meďounův starší bratr Jura a nakonec i sám Radko. Když o tom tak zpětně přemítám, napadá mě, že možná jeden z hlavních důvodů odchodu některých starších členů bylo právě začlenění do Městské Stanice Mladých Turistů. Tenkrát jsem to bral jako něco nepodstatného, hlavně že jsem v tom marastu, který panoval všude kolem, našel autentický skautský oddíl, které se očividně odlišoval od všeho, co se tehdy oficielně pro mládež podnikalo. Ale dnes chápu, že ti, kteří poznali legální skauting, byli z té městské stanice trochu zaraženi. Družinové schůzky se odehrávaly ve dvou místnostech, které vypadaly spíš jako kanceláře. Nakonec v jedné z nich neustále vysedával Foglar, který nás tak trochu kontroloval. Například nám poté, co jsme zazpívali oblíbenou oddílovou píseň Onamo namo, přišel vysvětlit, že to je jugoslávská píseň (jako bychom to nevěděli) a že Tito je v současné době náš nepřítel.

Nejvíc podezřele však vypadal šéf toho všeho. Jmenoval se Tybor a byl to velmi dobromyslně vypadající tlouštík s brejličkami, kterému chyběly jen pověstné kamaše, aby vypadal jak dvojče pana Pickwicka. Oblečením i chováním připomínal tehdy všudypřítomné stranické funkcionáře a nebylo pochyb o tom, že je členem strany. Jinak si nedovedu představit, že by mu soudruzi svěřili péči o turistickou mládež. Vzpomínám si, že jsem snad tehdy zaslechl něco o tom, že se jedná o bývalého příslušníka Spartakových skautů práce, což byla taková prvorepubliková levě zaměřená mládežnická organizace, která nicméně pořádala letní tábory a v mnohém napodobovala skauty. Nicméně před jeho odvahou je třeba smeknout. Měl sice patrně dosti vysoké stranické krytí, ale kdyby prasklo, že v jím řízené organizaci tajně přežívají skautské oddíly, asi by mu to krytí moc nepomohlo. A že se jedná o skautské oddíly mu muselo být jasné. Kde by se z čista jasna vzaly tak dobře organizované a hladce fungující party.

Pokud se vám mé údaje zdají zmatené a kusé, tak vězte, že zvláště ze začátku nebylo tak jednoduché se v tom vyznat. Mnohé údaje byly totiž zatíženy nepřiznaným informačním embargem. Nám nováčkům (současně se mnou se v oddíle ocitli i dva další nově příchozí) nikdo otevřeně neřekl, že jsme vlastně skautská jednadvacítka, ale viselo to ve vzduchu a bylo cítit, že si na této tradici starší členové oddílu velmi zakládají. A tak jsme si svou představu o oddílu vytvářeli z útržků pověstí a historek, které často ani nebyly určeny nám. Například všichni jsme věděli, že mnozí lidé spojení se skautingem jsou ve vězení (zaslechli jsme i jména) a že těm, kteří nás dnes vedou něco takového hrozí také. Byl teprve začátek padesátých let a pokud člověk pocházel z určité společenské vrstvy, nemohl se informacím o politických vězních vyhnout. Pro mě to byl především právě Mumův strýček, kterého jsem si v ranném dětství velmi oblíbil. Když mně bylo šest, dostal dvanáct let více méně za to, že jako advokát před soudem obhajoval majetková práva nějakého Američana. Jezdila k nám do Prahy i jedna tátova sestřenice z venkova za svým patnáctiletým synem, který seděl na Pankráci za to, že se údajně na nějakém vojenském letišti u Rakovníka chystal ukrást vojenské letadlo a uletět na západ. Že neuměl létat už nikoho nezajímalo. A tak dále.

Byla to dost schíza. Návaznost na skauting byla cítit všude. Kapitanát se snažil nás napojit na  skautskou tradici, ovšem pojmenovat kořeny nesměl. Největším embargem byla zatížena skautská lilie. To nám bylo dokonce řečeno explicitně a důrazně v ten moment, kdy jsme si ji namalovali do zápisníku nebo vyřezali na střenku nože. Takže jsem ke své velké lítosti neuplatnil ani předválečný skautský opasek s litinovou přezkou, který jsem zdědil po otci. Ale na druhou stranu družiny nesly tradiční jména Ledňáčci a Roháči (občasné pokusy nahradit tato jména barvami nikdy nepřetrvaly a zelené družině stejně všichni říkali Roháči). Družinám veleli kormidelníci a člunaři, vedení oddílu bylo nazýváno kapitanátem. Mužstvo bylo nazýváno manšaftem, posléze se vžilo spíše označení maníci. K vlajce na táboře v Příběnicich jsme  my vodáci nastupovali v tmavomodrých košilích (modř 21) zvaných nástupovky. Signály polnice také očividně vycházely z nějaké starší tradice a na pádlech jsme měli dva zelené a jeden bílý pruh, což byly barvy jednadvacítky (dokonce jsme měli všichni v zápisnících výrazně zakreslenu předepsanou šířku jednotlivých pruhů a jejich vzdálenost od konce pádla). Tyhle pruhy se datovaly od 1. oddílu vodních skautů, kde se používaly pruhy červenomodré. Podle otcova vyprávění to vše vzniklo rozstříháním stuhy z panamského klobouku. Ty kousky, které takto vznikly, si pak členové 1. oddílu vodních skautů jednak našili na rukávy košil a jednak si podle nich vyrobili vlajku, kterou pak Josef Rossler jr. zvaný Pepka maloval všude do kroniky. Jenom už nevím, jestli byl uprostřed modrý pruh lemovaný dvěma červenými, nebo to bylo naopak (spíš naopak). Ale koho by to zajímalo, může si to najít v těch kronikách, které jsme měli doma a které otec posléze věnoval do nějakého skautského archivu.

Jak už jsem byl pravil, žádné jasné instrukce jsme nedostali a stále jsme se museli sami rozhodovat, co nám projde a co ne. Když jsme si na velikonoční výlet v roce 1958 tajně všichni pořídili modré barety s bílou bambulkou, hned na srazu na Hlavním nádraží nám je Mum s Vosou strhali z hlav a nacpali je do svých báglů. Ale už druhý nebo třetí den nám je postupně vraceli a když velikonoce končily, pochodovali jsme přes vesnice za zvuků polnice s čepičkami na hlavě. No, už se tolik nezavíralo.

O něco výše jsem se zmínil o tom, že vstup do Městské stanice mladých turistů zřejmě odradil některé starší členy oddílu tak, že odešli. Ono to na ně bylo asi skutečně trochu moc. Ale my, co jsme šli do školy až po únoru (vítězném), jsme si už uměli přivodit stav totálního nezájmu, který jsme nasazovali vždy, když jsme ve vzduchu ucítili nějakou indoktrinaci. Například krátce po svém zřízení pořádala Městská stanice mladých turistů společný výlet na Okoř, do kterého se jim podařilo vměstnat i vzpomínku na hornické Kladno spojenou s četbou z knihy Vstanou noví bojovníci. Vlastně jsem po celou dobu četby pokukoval po kapitanátu, jak to snášejí oni. Bylo mi jasné, že ne tak lhostejně, jako já.

Ale časem se o nás přestali činovníci stanice starat a ponechali nás samým sobě. Na příběnický tábor přijel Tybor s jednou soudružkou (tak to skutečně někdo zapsal do kroniky a měl pravdu, opravdu to byla soudružka) jen na den. Nicméně i tak vyvolal trapnou situaci. V našem oddíle se tradičně na táborech budovala kamna, ale Tybor pro tábor tehdy koupil kotel, jaký se používá na ohřev teplé vody při zabíjačce. Staří členové se opět ošívali, přišlo jim to paďourské, ale nakonec jsme si zvykli na to, že v kotli se vše uvaří rychleji. No, a po svém propagátorovi dostal kotel jméno Tybor. Nakonec trochu hrála roli i jejich vzájemná podoba, zvláště obvod rovníku. Takže když ten živý Tybor přijel na tábor, byli tam najednou Tyborové dva a tím vzniklo samozřejmě nebezpečí záměny. Ta nastala hned večer, kdy se vedoucí služby velmi nahlas sháněla, zda už někdo zatopil pod Tyborem. Ten sebou škubnul a začal se zmateně rozhlížet. Nakonec mu to nějak vysvětlili, ale trapas to byl dobrej. Kotel se nakonec stal oddílovou tradicí. Když už jsme dávno nebyli v MSMT a skutečný Tybor upadl v zapomnění, začalo se kotli říkat poryčák (podle poryče-porridge, hlavní potraviny, který se v něm připravovala) a posléze kotlina. Dnes už se nepoužívá.

Jak už jsem uvedl výše, v MSMT (tedy Městské stanici mladých turistů) jsme se zdrželi jen dva roky, a pak jsme na dlouhou dobu zkejsli ve Svazarmu, kde Radko dělal nějakého bafuňáře a dále pěstoval moderní pětiboj. Bolševik se mezitím v národě zabydlel a už tolik kolem sebe nekopal. Ani nemusel. Ovládal vše. Dokonce i my, kteří jsme kouzlu společného vlastnictví nikdy nepropadli, jsme si zvykli. A tak v kronice z roku 1957 lze najít dvě fotografie z 1. máje, na kterých několik členů oddílu, kteří jsou převlečeni za svazarmovce, pózuje s prapory před kamerou (montérky s našitými znaky dodal Radko se slovy, někdo tam od nás musí jít, tak to pro nás udělejte). Zde bych rád dodal, že jsme se naučili vnímat podobné akce jako recese a tím si je učinili stravitelnými. A to už se bolševik často zlobil. Když jsem o dva roky později přišel na první máj za náš gympl v motýlku, musel jsem na 2. máje do řiditelny, kde jsem čelil výhružkám, že budu vyhozen. Kromě onoho motýlka zmínila soudružka řiditelka i mé krátké vlasy sčesané do čela (později tak pronásledované dlouhé vlasy si tehdy nikdo nedovolil ani ve snu) a můj třídní původ. „Vy dobře víte, Krůto, že budete mít s přijetím na vysokou školu problémy i bez motýlka!“

O další dva roky později jsme se na 1. máje vypravili s velkou kapelou složenou z členů téměř všech pražských dixielandů a byli jsme pod pohrůžkou zatčení rozehnáni.

No a to je tak zhruba vše, co si pamatuji ze svých prvních let v oddílu v padesátých letech.

Tak jsem řekl. Mydlík

Historie

Takže, o co se vlastně jedná. Celý příběh je vlastně o tom, jak původně skautské pražské středisko Šipka bolševickým zákazem skautingu nezaniklo, ale naopak se v padesátých letech vynořilo jako Fénix z popela, aby dalo vzniknout třem „turistickým“ oddílům, které se pak v průběhu dalších pětašedesáti let různě rozdělovaly a slučovaly. Těm, kteří tento proces nesledovali od začátku, se může zdát, že jsou to oddíly oddělené, ale já je viděl vyrůstat z jednoho květináče, vzájemně prorůstat a znovu se oddělovat, a tak je všechny vnímám jako jeden. V praxi se to projevuje tak, že když o nich mluvím, všechny označuji zájmenem my. Dnes na tuto tradici navazují už jen oddíly dva, z nichž jeden se stal znovu součástí skautské organizace a druhý se posléze odpoutal od všech zastřešujících protektorů a je v současné době zcela na volné noze.

Začneme tím, že se pokusíme definovat důležité vývojové uzly tohoto pozoruhodného společenství. Zde bych se ještě chtěl omluvit, že v tomto přehledu budu uvádět i fakta, která již v Historii uvedli druzí přispěvatelé, ale je to potřeba pro zachování celistvosti textu.

Za první a základní takový uzel lze považovat rok 1935, kdy bylo v Praze ustaveno skautské středisko Šipka,  sestávající se z 21. vodních skautů, 22. oddílu pozemních skautů a dívčího oddílu. Pokud tam byly ještě nějaké další oddíly, do našeho příběhu patrně výrazně nezasáhly.

Druhým uzlem byl protektorátní rok 1940, kdy byl skauting zakázán. Nicméně přinejmenším 21. oddíl vodních skautů zcela nezanikl, ale přežíval pod hlavičkou vodáckého odboru KČT (Klubu českých turistů). Po válce se opět vrátil do skautské organizace a tam setrval do roku 1949, kdy skauting zakázali pro změnu komunisté. Ani tento zákaz ale neznamenal úplný konec Šipky. Přinejmenším vodáci přežili pod hlavičkou TJ Sokol odívání a dál se během roku scházeli a v létě sjížděli řeky, a to pod vedením Radka Trohaře.

Nevím přesně jak si v této době počínaly ostatní oddíly, ale vzhledem k tomu, že Petr Hilbert pro svůj projekt navazující na 22. oddíl musel v roce 1953 shromáždit novou partu, asi se 22. v podobném rozsahu jako vodáci nescházela.  To nevím. Podobně nejsem informován ani o dívčím oddíle, ale mám pocit, že i v tomto případě se na společném táboře na Příběnicích mimo vedení objevily pouze nové Anduly.

A tak jsme se ocitli u třetího uzlu, kterým bylo v roce 1953 založení žluté družiny (Staroch, Hanes, Pápa, Karlos, Tomík, Kája Balík aj.). Dal jí dohromady Petr Hilbert v rámci nějakého rekreačního pobytu pražských advokátů. Přes rok se k němu přidali další členové 22. oddílu (Mery, Hony, Oskar, Pedro a možná i další), kteří mu pomohli doplnit stav mužstva a předat něco z oddílové tradice (např.písničky a signály na polnici). V témže roce u vodáků odešel Radko na vojnu a oddíl zanechal Mumovi a Sáďovi. Sáďa vzápětí odešel na vojnu také a zbylo to na Muma. V této fázi jsem se součástí ságy stal i já.

Čtvrtý uzel potkal naše oddíly v roce 1954, kdy na dva roky svázaly své osudy s nově vytvořenou MSMT (městskou stanicí mladých turistů – ve druhé části mého vyprávění se k této organizaci vrátíme, abychom patřičně rozvedli, o jak absurdní organizaci šlo.) V rámci MSMT se pak uskutečnil tábor pod hradem Příběnice, který vedli Mum s Petrem Hilbertem a kterého se zúčastnili vodáci (21.), Hilbertova žlutá družina posílená o starší hochy z 22. a znovu postavený dívčí oddíl zvaný Anduly, které vedly sestry Sedlákovy. Stále jsme ještě v době, kdy se za udržování skautského hnutí v chodu chodilo na deset let do kriminálu. Byl to proto zázrak, že se našli lidé, kteří si to vzali na zodpovědnost a že se našel šílenec, který dal dohromady MSMT a přijal do ní bývalé skauty (mimo nás i oddíl Jaroslava Foglara zvaného Jestřáb).

Prostě v roce 1954 tábořily u Příběnic oddíly obnovené Šipky. Starší členové to vnímali přímo a my nováčci to spíše jen tušili. Nám se to radši neřeklo. Nicméně nebyli jsme slepí. Neušlo nám, že ta zvláštní šipka z kamenů, kterou Jura s Pedrem vyskládali do ohniště na táborák, vzbuzovala u starších určité pohnutí.

V MSMT jsme zůstali pohromadě zhruba dva roky. V roce 1955 se uskutečnil ještě společný tábor na Želivce, během kterého náš oddíl(tedy vodáci) podlehl generační krizi a na půl roku se odmlčel. Znovu se vzchopil až na velikonoce 1956, které pod vedením Vosy strávil v minimalistickém obsazení v Hradišti u Mydlíků (Vosa, Mates, Mydlík a jako host Tonáš). Nicméně v létě ještě netábořil. V dalším roce už náš oddíl fungoval normálně pod vedením Vosy jako vodácký turistický oddíl Svazarmu, kam nás protlačil Radko. A v témže roce se Hilbertíci přesunuli pod hlavičku AZKG.

Byl jsem tehdy ještě v hierarchii oddílu příliš nízko, a tak opravdu nevím, co se dělo s Andulami a vlastně i s celou Městskou Stanicí Mladých Turistů. Ať už příčina byla jakákoli, v roce 1956 se ony tři oddíly z Příběnic opět rozešly a proto tento rok označím jako pátý uzel. Ale i když jsme se tehdy ocitli pod různými hlavičkami, kontakt jsme zcela neztratili. Jako příklad společného podniku bych uvedl Velikonoce 1958 v Českém ráji.

My jsme v roce 1957 vyrazili pod vedením Vosy a částečně i jeho bratra Vládi na Lužnici.  Lužnici jsme sjeli i v následujícím roce 1958. Po vodě jsem už asi převzal oddíl já. Na následující vodu 1959 se ke mně připojil Mum a společně jsme odvedli Vltavu. Ale už na této vodě nás trápil nedostatek maníků (pamatuji, že jsem měl na pramce čtyři lidi) a hlavně nám nějak chyběli vedoucí družin. Takže na podzim se oddíl opět rozpadl, čímž vznikl již šestý uzel.

V roce 1959 jsem tedy na hodně dlouhou dobu ztratil kontakt s oddílem. Nicméně můj bratr Tonáš ne. Protože stejné generační problémy a nedostatek maníků trápily patrně i Hilbertíky, došlo v roce 1961 k propojení zbytků obou oddílů, takže od této chvíle pod pojem my zahrnuji jak vodáky tak i Hilbertíky. Vedení tábora Žižpachy se ujali Mum s Vosou a Tonáš se zapojil jako kormidelník. Tato fúze se mimo jiné projevila i v tom, že do té doby pěší oddíl začal od této chvíle používat vodáckou terminologii a vlastně dodnes své vedení označuje jako kapitanát a družiny vedou kormidelníci. Někdy v této době došlo i na obnovení dívčího oddílu, který se nicméně nenazýval Anduly, ale nově byl označen jako Děbenky či hruběji Děbeny. Jejich vedení se ujmuly Evička (Oskarova sestra) s Gábinou, která se k tomu dostala tak, že jdouc kolem Lužnice, stopla pramku se staršími hošíky z oddílu a ti ji naverbovali. Někdy v tomto mezidobí začala fungovat i Tlupa, kterou vytvořili odrostlí členové oddílu. Tlupa neměla žádné vedení, bylo to dobrovolné společenství, které nicméně fungovalo ještě těsněji než oddíl. Kromě prázdninových delších akcí a víkendových výletů se členové tlupy scházeli často i během týdne na různých koncertech, chodili spolu do kina a podobně. Výraznou roli při těchto kulturních akcích hrál Prťák, který pečlivě sledoval pražský kulturní program a Tlupu o něm informoval.

V roce 1965 jsme v létě jeli s Tonášem na mé motorce BSA do Hradiště a cestou nás stopla Gábina, která mířila na tábor. Naložili jsme ji do sajdkáry a když se Tonáš po týdnu v Hradišti chystal na výroční táborák, připojil jsem se k němu. Bylo to osudové, neboť jsem nejen po pěti letech znovu navázal vztah s oddílem, ale zcela nově jsem navázal i vztah s Gábinou. Na podzim jsem se připojil k již fungující Tlupě a více méně pravidelně jsem začal navštěvovat i letní táboráky a podzimní zahajováky. V té době se zauzloval i další mezník. To když několik bývalých členů vodáků (vím jen o Matesovi a Mývalovi) v rámci na krátko obnoveného Junáka uvedli znovu do chodu i 21. vodní oddíl. Ten, věren naší tradici, po druhém bolševickém zákazem skautingu neskončil a fungoval samostatně do té doby, než byl Junák znova, tentokrát potřetí, obnoven. A tam funguje dodnes.

Za čas dalšího historického zauzlení bych označil rok 1978. Na táboře na Skalce se pod Plkovým vedením uskutečnil první tábor Svišťů, tj. dětí odrostlých členů oddílu ve věku od 3,5 do 9 let.. Byla to geniální myšlenka, protože řešila dva problémy najednou. Jednak poskytovala možnost vrátit se pomocí svých dětí tak trochu zpátky do oddílu a současně tomu oddílu zajišťovala  přísun nových maníků a děben. Okamžitě jsem se nadchnul a příští léto se s dcerou Nikou přifařil. A tak jsem se zase na sedm let ocitl zpátky v oddíle, neboť jsem se Svišťům věnoval tak dlouho, dokud Nika nepřešla do oddílu. A s námi se znovu vrátila i Gábina. Těšila se zvláštnímu privilegiu. Na samém začátku Svišťů totiž Plk stanovil, že Svišti budou mít výhradně mužský kapitanát. Nicméně Gábina dostala výjimku a až do našeho společného odchodu ze Svišťů do civilu se na jejich výchově výrazně podílela, aniž přitom propadla mateřské změkčilosti.

Je nutné zaznamenat i to, že v období Svišťů jsme uskutečnili i dva společné zahajováky s výše uvedenou obnovenou jednadvacítkou, kterou tehdy vedl budoucí pražský primátor Střívko.

Důležitá událost se přihodila v roce 1981 během tábora na Smolově, kdy Svišti dodali oddílu svůj první kontingent nováčků (Dáša, Šimon). Ale oni vlastně už žádní nováčci nebyli. Znali signály polnice, uzly a morseovku a Dáša měla za sebou i několikaleté vedení sviští družiny. Tím se uskutečnil tajný plán, který jsme s Plkem zosnovali pod kódovým označením Améba. Když nám totiž oddílový kapitanát dával občas znát, že oni jsou tu pány a my jsme více méně pouzí hosté, utěšovali jsme se, že ve Svištích vychováváme budoucí trojské koně, kteří nám umožní, poté co jako améby prorostou tkáně oddílu, znovu se zmocnit moci. Jen jsme nepočítali s tím, že v čase svištího převzetí oddílu už nebudeme tak při síle.

Když v roce 1986 přešla do oddílu i Nika, odpoutal jsem se od Svišťů a nadále už jen navštěvoval některé táboráky a většinu zahajováků. V roce 1988 se už do oddílu přemístila většina svišťů a Svišti jako takoví přestali prakticky existovat. Tedy jako zvláštní jednotka. Jinak se výrazně uplatňovali v oddíle a v roce 1989 první z nich dorazili až do kapitanátu. Tábor na Blanici v roce 1991 už probíhal zcela pod jejich vedením. V roce 1994 pod svištím vedením také oddíl opět zdánlivě zanikl. Do určité míry se o to zasloužily nějaké nové děbeny, jejichž matka v záchvatu porevoluční svobody chtěla po táboře podat na kapitanát žalobu za to, co musely její dcery na táboře jíst, a tak vůbec. Už to vypadalo docela bledě, ale pak tu paní navštívil soudce Kolumbus v roli právního zástupce oddílu a paní vysvětlil, že by také oddíl mohl podat žalobu na ní, a to za pomluvu. Paní uviděla profíka a couvla. Nicméně oddíl se na pět let odmlčel.

Ale v 1999 se na tradičním záplavovém tábořišti v Kunvaldu sešli přeživší Svišti, z nichž mnozí v té době již vychovávali následující generaci. A tak se na tomto táboře dohodli, že pro ně oddíl znovu otevřou.

Sviští tábor svištích dětí se uskutečnil v Kunvaldu o rok později. A pak už to šlo zase normálně rok za rokem. Protože bylo stále obtížnější sehnat povolení k táboření, jezdilo se každoročně na stejné místo zvané Ondřejky. Louka byla nastálo zamluvena a táborová výbava se skladovala na chalupě v Pojbukách, která patřila Vendině rodině.

Na táboře v roce 2007 došlo k další historické události. Kolumbus dal dohromady již odrostlé sviště druhé generace (Pepa, Kuba, Sebastián, Martin a Matyáš) a od podzimu pro ně připravoval zvláštní program. Oddíl začal opět fungovat.

V roce 2013 pak vedení tohoto oddílu přešlo do rukou jím odchovaného kapitanátu (co pamatuji, vedl náš oddíl vždy velmi mladý kapitanát, který byl po třech až čtyřech letech vystřídán a nikdy se u nás nestalo, že by se vedení na delší dobu zmocnil dominantní jedinec). A tak jsme se ocitli tváří v tvář zatím poslednímu uzlu. Po dobu jednačtyřiceti let jsem sledoval, jak dcera Nika postupovala od svišťů přes oddíl až do kapitanátu a jak společně s dalšími svišti, mezi něž patřil i její manžel Intoš, znovu obnovují sviští tradici se svými dětmi. Vzpomínám, jak jsem spolu se svými vnuky zapaloval zahajovací táborák v roce 2008 (oni byli ze všech přítomných nejmladší a já ten nejstarší). Po několika letech přešli oba vnuci  do oddílu a dneska už jsou kormidelníci. Rychle to uteklo.

Kvůli úplnosti dodám ještě jednu skutečnost. Při skautské Šipce vznikla skupina oldskautů, do které se vedle skautů Matesa a Mývala, zařadili i mě dobře známí staří členové oddílu jako Radko, Meďoun, Ota, Tonáš, Johny a další. Scházejí se dvakrát ročně v klubovně na Bubenečské ulici. Občas tam zajdu i já. Při jedné z návštěv klubovny jsem zjistil, že uchovávají tři staré kroniky vodáků z let 1954 až 1958 a jednu kroniku spojeného oddílu z let1961/62. Vše jsem naskenoval a předal redakční radě našeho webu. Takže kromě mého vyprávění je možné se na stránkách Šipky pohrabat i v těchto starých kronikách. V kronice z jara 1954 lze na stránce 22. dohledat zápis o tom, jak jsem přišel ke jménu Mydlík. Tu stránku jsem si naskenoval i pro své osobní použití a budu ji nadále používat místo svého křestního listu.

Zamrazilo mne, když jsem opětovně četl Petrova slova: „Vidím tu malou loučku s dřevěnou lávkou přes rozvodněnou řeku a stále stoupající Lužnici i bez fotek zcela jasně. Zrovna tak tábor i Jirku Marka jak leze na stožár uvolnit zaseknutou vlajku. Dodnes mám péřový spacák, který mi ušila maminka Edy Hromádky (musím přiznat, že už trochu pelichá, ale moje žena a děti vědí, že si přeji být v něm pohřben)“.

Petr v době založení Oddílu

Těžko něco dodat; snad jen email od Honyho, kterým reaguje na výroční táborák a zároveň nám oznamuje velmi smutnou zprávu.

Ahoj, Dášo,
moc Ti děkuji za zprávu o slavnostním táboráku a Tobě i fotografům děkuji velice za fotky, prokazující, že táborák byl vskutku mohutným shromážděním všech generací našeho oddílu. Největší potěšení mi však způsobily radost a nadšení té nejmladší generace, potvrzující, jak jsi citovala, že “je to pořád stejný”. A je velice dobré, že oddíl je od začátku víceméně “stejný” v tom hlavním směru skautské výchovy, navzdory rychle se měnící společnosti, její technické vybavenosti a převládajícímu konzumáctví. To, že to jde bez kroje, odznaků, a pod., se nám potvrdilo už v počátečních dobách. Není proto divu, že i Ty, Tvoji vrstevníci/ce a pokračovatelky/lé tuto formálnost považují za třebas i hezkou, ale nadbytečnou nadstavbu, resp. nadbytečné “učební pomůcky”. Bez nich ovšem vzrůstají nároky na vedení oddílu, pokud jde o správné předávání a výklad skautských idejí a zásad chování. Jsem moc rád, že se to pořád daří. Po této úvaze ještě více lituji, že jsem se letošního táboráku neúčastnil. Děkuji Ti, žes moji nepřítomnost na táboráku kompenzovala rozesláním mého pozdravu s krátkou vzpomínkou na dávné doby.
Teď ovšem moji radost zastiňuje velký smutek z náhlého skonu Petra Hilberta, o němž jsem si včera večer přečetl zprávu od Petrova syna, kněze P. Martina Hilberta z Toronta. Ty i ostatní si můžete níže přečíst e-mail, který mi Martin poslal před svým předčasným odletem z Říma, kde byl na nějaký čas.
Dear Hony:, I tried to phone you from the airport in Rome, but no one picked up.  I have to rush back to Toronto, because my father died on October 2 around noon.  Totally unexpected and sudden.  Some complication of hernia and bowel obstruction.  Funeral will probably be on Saturday.  Now I have to get on the plane and lose wifi.  Let us pray, Martin.

Měj se krásně! Hony

Puťák do tábora vedl opět z jihu a stejně jako minulý rok se začínalo v Kaplice City. Jelikož však je cesta trnitá, oddíl se nalodil na kánoí děravých jak ústa staré ženy, kterýmiž splul Rio Lužnice a významně se tak přiblížil svému cíli v Ondřejkách alias Stetson City.

Samotný tábor probíhal v příjemném duchu, jak tomu již je pravidlem. Došlo na přepad nedalekého tábora i na zažívací problémy. Kromě hlavní dějové linie probíhala i neoficiální táborová hra kapitanátu, který důsledně konfiskoval soukromý proviant mužstva, jenž k tomu kapitanát ostentativně vyzývalo.

Vše tedy nakonec dopadlo nejlépe jak jen mohlo a při táborovém ohni jsme jen smutněli, že máme opět na rok utrum.

Kuba

V následujících dnech jsme se plně ponořili do táborového života, který obnášel tradiční činnosti udržování tábora a také propracovanou táborovou hru z pohádkového světa. Kraj tábora byl totiž sužován zlým Boromorem, což byl kouzelný noční tvor o výšce asi tří metrů, o podobné délce, o čtyřech nohách a s planoucí lebkou. Jako vždy však maníci a děbenky zvládli zlo porazit a celý Bájný kraj zachránit.

Morálka mužstva byla dokonce tak dobrá, že jsme si mohli dovolit uskutečnit několik přepadů táborů, které se staly rychle naší oblíbenou činností. Během puťáku byly za jedinou noc přepadeny dva tábory, jež mají s naším oddílem společnou minulost v oddílu Šipka. Ani jeden tábor neobstál proti obratnosti maníků a děbenek. Třetí přepad pak směřoval již během tábora, stejně jako loni, do nedalekého ležení paintballistů. I v tomto případě jsme uspěli zostudivše protivníkovu hlídku.

Můžeme tedy shrnout, že letošní tábor se opět vydařil a že se nám opět nechtělo zpět do civilizace. A jak by jen mohlo, když nám je společně tak skvěle!

Kuba

Byla provedena kontrola tábora (komisePlk, Jezevec, Kolumbus, Iva a pes Dan); jako obvykle bez závad.

Robert, Šimon & spol. se pokusili přepadnout tábor. Akce skončila přátelskou debatou s hlídkou.

Závěrečný táborák navštil Beta a spolu s ním několik staroušů.

Milí přátelé,

když jsem Vám před několika dny posílal oznámení o právě vydané knize našeho zesnulého kamaráda Šolima Stará Praha štětcem a objektivem, tak jsem na úplném konci mailu přidal rádobyvtipnou poznámku o Richardu Špačkovi a jeho výroku, který provázel mnohá oddílová konání. Richard Špaček, ta osobitá a záhadná postava, se však nějakým způsobem vryla do naší paměti, a tak v odpovědích na můj mail jste se někteří z Vás Špačkem začali zabývat. Většina mailů šla ke mně, tak se s Vámi rád podělím.

Tyčka

Kykolka 6. 5. 2017 píše Tyčkovi:

Šolima si moc dobře pamatuji, byl to vlastně náš oddílový a posléze tlupní fotograf, vždycky se mi vybavuje s foťákem na krku, měl takový zelený aparát zn. Wera z NDR, spoušť se uváděla do chodu otočením celého objektivu. Nasekal stovky fotek z táborů, výletů, puťáků, recesí apod. Sám to  vyvolával a dodával na objednávku. Je ho škoda. Taky hrál na kytaru a vybavuje se mi, že se vyznačoval takovou zvláštní klouzavou modulací hlasu. Tu knihu o Praze si pořídím.

Jenom bych si dovolil poněkud zaostřit tvou, sic stále dobrou, leč mnoha léty zamlženou vzpomínku na naše heslo, které  správně zní: “Chci, mohu, dovedu, vytrvám – cíle dosáhnu!  Richard Špaček”. Dotyčný Špaček byl jakýsi cimrmanovský myslitel-samorost, který vymýšlel podobná “pozitivní” hesla a investoval svůj majetek do jejich šíření v podobě všelijakých visaček, nálepek atd. Jednou z jeho obdivovatelek byla jistá domácí učitelka klavíru, k  níž jsem byl dodán svými rodiči ve svých asi 8 létech. Pamatuji se, že její “salón” byl doslova ověšen zarámovanými cedulkami se Špačkovou  myšlenkovou produkcí.  Ona mi věnovala hromadu takových ozdobných nálepek – a to ještě před tím,  než se po marných pokusech vzkřísit ve mně hudebního génia definitivně zhroutila.  Z toho všeho se zachovala jen ta jediná nálepka.a asi i to jediné heslo, které je však nadčasové a nám všem dodává odvahu a optimismus v těžkých chvílích našich životů.

Meďoun 7.5. píše Tyčkovi + všem:

Richard Špaček, bytem Annenské nám. v tom průchodu do Karlovky, korespondenční přítel Romaina Rollanda a Rabindranatha Thakura, se kterými se navzájem cyklicky navrhovali na Nobelovu cenu, řekl, napsal, a vlastním nákladem vydal  Chci – mohu – dovedu – vytrvám – cíle dosáhnu – Richard Špaček. Ještě ho/jej mám schovanýho. Bohužel nevím kde.

Vosa 7.5. píše Kykolkovi:

Ahoj Kykolko,

z Tvého mailu mě zaujala “jistá domácí učitelka klavíru”,  jejíž salón “byl doslova ověšen zarámovanými cedulkami se Špačkovou  myšlenkovou produkcí” .

Moje matka totiž učila housle, klavír a zpěv u nás doma (proti Karlovým lázním) a s Richardem Špačkem se znala od svých studií v Paříži v 30. letech. Ovšem za jeho obdivovatelku ji považovat nelze. Brala ho spíše s úsměvnou shovívavostí.

R. Špaček, ovlivněný indickou spiritualitou, měl před válkou “Školu vyjádření”, kde učil děti poznat své “jádro”, což ale můj bratr Vladimír vykládal jako “nabiflovat se Špačkovy myšlenky”.

Pan Špaček k nám občas přišel na návštěvu a i my tři bratři jsme ho občas navštívili (bydlel hned vedle na Betlémském náměstí). Proto jsme byli zásobeni jeho myšlenkami na těch pověstných záložkách.

Když jsem vedl vodácký oddíl, tak jsem za všelijaká provinění manšaftu ukládal naučit se zpaměti myšlenku ze záložky, kterou jsem provinilci dal. Byla to docela legrace.

A z toho “Chci, mohu, dovedu, vytrvám, cíle dosáhnu” se skoro stal oddílový pokřik.

Tak se měj príma a napiš mi, ke komu jsi to do klavíru chodil.

Jiřík 7.5. píše Kykolkovi a Tyčkovi:

Už před několika lety  jsem se trochu věnoval tomu, kdo to byl Richard Špaček, autor našeho pokřiku. Nezjistil jsem to. Objednal jsem si alespoň  v antikvariátu jeho knihu “Myšlenky”, vydanou vlastním nákladem v létech třicátých. Když ho znali bratři Borečtí, kteří s ním asi bydleli v domě (nebo bydlel za rohem, jak píše Meďoun), musel to to být už kmet. Mám záblesk na mozku, ale vidím přes vzdálenost více než padesáti let následující: Byl jsem u Boreckých doma v té myší díře u Karlova mostu, co nese název “Smetanovo nábřeží” a když jsem vycházel z bytu od Vosy, tak tam byl na chodbě nějaký malý starý pán a Vosa možná řekl: To je Richard Špaček. Ale možná, že je to jen nějaký sen.

Už zemřelý Vladimír Borecký ho uvedl v knize “Zrcadlo obzvláštního” mezi ostatními ještě většími mašíbly (magoři, šílenci, blbi) podobně jako pravzora Járy Cimrmana Jakuba Hrona z Metánova, Jana Lukeše, Františka Kahudu, Zdeňka Nejedlého, Josefa Váchala. Knihu jsem nečetl, přikládám však její recenzi z časopisu Vesmír. Kousek z pasáže o Richardu Špačkovi je uveden v knize “Jak s dobrou náladou překonat nepříjemné situace” nakladatelství Grada 2010. Protože to jde okopírovat blbě neúplně, dostupnou část textu jsem přepsal.

Tedy je náš pokřik hodně Cimrmanovský. Smál se Vosa už tenkrát, když nám ho předhodil, nebo až později? Jeho bratr Vladimír se musel asi smát od samého počátku. Dnes by asi Richard Špaček mohl být hvězdou motivačních seminářů nebo teambuildingů.

Ať to je, jak to je, mně  přijde “Chci- mohu- dovedu-vytrvám-cíle dosáhnu!” jako  pro mne přijatelný slogan a občas se jím dodnes motivuji.

Hony 8.5. píše všem:

Je pozoruhodné, jak každého nejvíce zajímají kuriozity, v tomto případě Richard Špaček. Znal jsem ho osobně do té  míry, že jsem on se mnou někde na koncertě prohodil pár slov. Ale jinak jsem ho vídal dost často, někdy ráno z tramvaje při svých cestách z  Hradčan  na fakultu nebo do Průhonic. Odhadem člověk středního věku (asi do 60 let), střední postavy, bělovlasý, kudrnatý, v zimě v létě v košili s rozhalenkou (v zimě přes ni nosil jakési  po malířsku střižené sako), v opánkách bez ponožek, chodil dlouhými kroky buď jen tak, anebo třeba s nákupní taškou. Byl. prý svobodný a žil sám, což ho možná stálo život. O ten totiž přišel pádem ze schodů ve staroměstském činžáku (nejspíše v Karlově ulici), a v těchto činžácích jsou obvykle příkrá schodiště. Tam se prý zřítil a nalezen byl, ale to se přesně nepamatuji, až když mu nebylo pomoci. Hesel měl více než to jedno “naše”, které jsme skandovali před startem každého orienťáku. Ale o tom všem až příště.

Kykolka 8.5. píše Vosovi + všem:

Ahoj Voso,

vidím, že odkaz velkého myslitele R.Š. nás dává opět bezděky dohromady, jsem až ohromen, kolik je nás stále naživu (mnozí i při smyslech). Já jsem úplně zapomněl, že tvůj brácha kdysi vydal tu půvabnou knížku o “mašíblech” a že se tím odborně zabýval. Vzpomínám, že jsme se  tehdy náhodně setkali v hospodě “U žáby” vedle Staromáku a on mi o tom povídal. Dá se ta kniha ještě sehnat?

K té mýtické učitelce klavíru: já si pamatuji, že to byla starší noblesní paní (tedy starší z pohledu osmiletého, možná sedmiletého kluka). Matnou, ale nezaručenou vzpomínkou je, že jsem k ní chodil (v podstatě jen párkrát, protože skutečně brzy poté umřela) kamsi v blízkosti Palackého nám., pravděpodobně do Gorazdovy ulice. Muselo to být v r. 53/54 minulého století – spíš v první polovině r. 53, protože brzo na to zavřeli tátu  a naše rodina měla poněkud jiné starosti. Nezdá se mi, že by to byla vaše máma, ta by musela být o generaci mladší. Ale kdoví….Je ale možné, že R.Š. měl nějakou slabost pro učitelky klavíru a obšťastňoval jich svými cedulkami více. To nabízí četné další hypotézy. Rozhodně by to stálo za seriózní výzkum. Nedal by se na to sehnat nějaký grant, třeba z norských fondů? Doufám, že vznikne nějaká příležitost, abychom toto téma (mezi jinými) náležitě probrali. ¨

P.S. Meďoun mi psal, že mám prd na práci, abych zorganizoval příslušné špačkovské sympozium. Co se toho prdu týče, má pravdu, ale organizačně jsem poněkud vyhaslý a ani ona slavná životní maxima velkého myslitele mě nedokáže vybudit. Takže sázím na nějakou šťastnou náhodu.

Jiřík 8.5. posílá Tyčkovi:

Milý Tyčko,

přikládám ty dvě přílohy. — VIZ–Recenze z Vesmíru se zrovna Richardu Špačkovi nevěnuje, ale ta druhá příloha z Grady něco o Richardu Špačkovi uvádí citací ze stejné knihy: Zrcadlo obzvláštního (z našich mašíblů). Když člověk tuto knihu zadá do vyhledávače, objeví se i další knihy Vládi Boreckého, všechny jsou vyprodané, chtělo by to pátrat v knihovnách, kdyby člověk chtěl použít nějakou obsáhlejší citaci.

————

Tyčka 8.5. doplňuje:

Ideální by bylo, kdyby někdo z nás vyštrachal a naskenoval nějaké ty cedulky, které Špaček rozdával, či jeho knížečku. Sám něco z toho mám, ale kde? Protože skoro nic nevyhazuji, tak taky nemohu v tom nashromážděném bordelu nic najít!

Se srdečným pozdravem Zdeněk Thoma

Beta poslal email z Kanady. Vzpomíná na Jihlávku 1963.

Milý Plku,

o tvorbě tohoto příspěvku přemýšlím a docela se s tím bavím již zhruba několik let.

Při mé silné lemrovitosti nenahlížím, že se mi to podaří najednou a dnes, tedy o Velikonoční Neděli 16. dubna, kdy si mimo zmrtvýchvstání Ježíše Krista, připomínáme 19. výročí definitivního příjezdu mé životní družky Janičky do Yellowknife a převrácení mého dosavadního života, jak se tady říká Right side up. Přeji Vám všem hezké Velikonoce.

Tak tedy.

V červenci si my pamětníci připomeneme padesáté čtvrté výročí epochálního tábora na Jihlávce. To je tam, kde je teď vlhko.

A ten byl dějištěm událostí, o jejíž mou interpretaci bych se chtěl s Vámi podělit.

Jednoho dne, myslím v první polovině tábora, se Ryn rozhodl nás naučit Jiu Jitsu, tedy konkrétně chvat zvaný “Osotogari”. Shromaždil si nás zájemce, a myslím, že nás bylo hodně, do (tuším) kruhu, sám zaujal střední postavení a započal s výkladem a demonstrací. A právě tu bych tu chtěl zdůraznit.

Vám Japanologům, pro které je “Osotogari “, notoricky známou týdenní, možná v nynějším těžkém světe denní záležitostí, nemusím chvat vysvětlovat, ale pro těch pár neználků, to zkusím. Snad si to budu pamatovat i s mou sloní pamětí je to přece jen těch, jak jsem předeslal, let, takže si to opravte podle libosti. Chvat slouží k zneškodnění agresivního oponenta, kterému vzdorujete z anfasu. Když vyčerpáte pokusy zdeptat oponenta argumenty a případně tento se na Vás sápe, uchopíte ho za paže, či ramena a pevné ho držíce, učiníte v podstatě kotoul na zad a pomocí pokrčeného kolena kontrolujete situaci oponentova solarového plexu. A právě instruktorovo koleno, při následné demonstraci hrálo jednu z hlavních roli v popisované události. V ideálním případě šokovaný oponent narazí hyperextendovanou hlavou do země, buď si zlomí krk nebo omdli a obyčejně přestane být agresivní. Po skončení úvodního podrobného teoretického popisu chvatu a jeho ideologicko historických ramifikaci přikročil Ryn k praktické demonstraci. Jako oponenta si na neštěstí vybral mě, asi mě měl rad a domníval se správně, že já budu ze znalosti chvatu nejvíce benefitovat.

Při pokusu o kontrolu mého solaroveho plexu Rynovým přikrčeným kolenem naneštěstí došlo k předčasnému kontaktu tohoto tam, kde my chlapci přebýváme a bolíme. Naštěstí úraz po několika  dnech v horizontále přebolel, i když jsem se snažil správně podezřívajícímu Rynovi modifikovat skutečnost tvrzením, že stále bolím a neměl trvalé důsledky. Toho důkazem jsou naše berušky, které jste viděli na obrázcích z Havaje a s pomocí boží uvidíte v reálu, neboť právě v červenci plánujeme návštěvu historických zemí. Letenky už máme, holky přilítávají 30. června a já jako tradičně po čtrnácti dnech 14.cervence.

Tak se mi to podařilo dokončit pouze s obědovou (mňam,mňam) pauzou.

Beta

Puťák vedli: Pepa, Matyáš, Háňa; na táboře se pak přidali Kuba, Martin, Radovan, Seba

Čtvrtý tábor znovuobnoveného oddílu (velkých maníků a děben) se nesl tentokrát v tuchu Tří mušketýrů.

Po týdenním putování téměř od Českých Budějovic a po tradičním únosu nových členů se tábor proměnil na Paříž, respektive Londýn, sedmnáctého století. Například stařičká kuchyně dostala novou tvář pod vývěsními štíty „La Putique“ a „The Big Ben Bar“. Celou proměnu dokonali maníci a děbenky, kteří se převlékli do role noblesních gentlemanů či dam, případně do role pochybných individuí jako kněz či hospodský. Z hlediska příběhové linie jsme se ocitli krátce po skončení první knihy. Popravdě řečeno, Dumas by na náš příběh těžko navazoval, jelikož většina hlavních postav byla zavražděna zrádným Planchetem, a to včetně jeho pána d’Artagnana, po jehož stopě jsme se celý tábor pídili.

Možná že změn bylo dost. Třeba i to, že samotný tábor trval další dva týdny. Nicméně nic se nezměnilo na tradičním faktu, že se nám nechtělo zpět domů. Opět jsme si užili plno zábavy, letos umocněné i tím, že jsme zase o rok starší a že se o rok déle známe. Tak jsme dokázali překonat i drobné neshody jako třeba tradiční sváry v kuchyni. Tak jsme dokázali stát pevně při sobě na rozcvičce, na hlídce i na náměstíčku paintballového tábora přepadajíce ho.

Kuba

Letos se nám nevyšel čas na tradiční očekávanou kontrolu tábora. Tak jsme požádali Kolumba, kterého jsme vybavili příslušným pověřením. Zde je výsledek dohlídky, včetně korespondence:

Vážená kontrolní komise,

hlásím, že v době od 19. 7. 2016, 18:42,  do  20.7. 2016, 10:42, jsem provedl kontrolu tábora Ondřejky 2016. Zprávu o výsledku připojuji.

Kolumbus

Milý Kolumbe,

díky, moc pěkný zápis z kontroly; doufám, že nebyli až tak moc překvapeni nebo vyvedení z míry.

Měj se. Ahoj Plk

Milý Plku,

řekl bych, že byli především rádi. Mrzelo je, že se kontrola neuskuteční. Mám z nich radost, řekl bych, že to dělají dobře.

K.

Lucka k tomu napsala:

Ahoj Plku, díky za fotky. Hrajeme si k nim skladby Martina Kratochvíla.  Až teď vím, kdo to je . Ani jednou jsem 

neslyšela jeho příjmení. A také po dnešní rozpravě s tátou vím, že jsme se do oddílu dostali díky Jiříkovi a Petříkovi. Mějte se pěkně i s Plčicí. Lucka a spol.

…  „byl vyhlášen poplach, byli jsme pochytáni a veřejně odhaleni zradou Pumpy; Černá se mu totiž svěřila se svými plány… ráno jsme všichni dostali černou bednu“ …

Posléze Beta poslal následující příspěvek.

Ahoj Plku,

jsem též rád, že jsme se po letech sešli.

Díky za informace o oddílovém Webu. Prošel jsem to a narazil jsem na zajímavou informaci o “rysčionech”. Shodou okolností, též trochu smutných, o původu tohoto slova, vím spolu s Petrzem něco víc. Pokud vím, slovo bylo uvedeno do oddílového slovníku Petrem Závadou, který měl, spolu později se mnou, spolužáka jménem Vít Ryška, který se měl na nějaký školní výlet dostavit se zavazadlem, které se spíše rozvazovalo. Já jsem s ním později studoval medicínu a jezdil autobusem Královského Hlavního Města Prahy FOK, číslo 147 z Moráně na Bořislavku, kde on někde bydlel, a při tom reformovali anatomii vytvoříce výrazy, jako Sphaira Superior pro hlavu a Sphaira Inferior pro prdel a zbytek byl Ramus Communicans Intersphairae a jiné hovadiny v mladistvém optimismu. On se specializoval v urologii, vzal si moc šikovnou dívku, která mu ovšem po několika letech zemřela na Grosmannovu chorobu, tedy Hodgkin Lymphoma, která je dnes léčitelná. On to velice těžko nesl a snad z únavy tragicky zemřel při autonehodě při návratu z Bedřichova, kde měli chalupu. S Petrem Závadou jsem asi před dvěma lety mluvil, myslím, že se zabývá matematikou a jeho věrný přítel Kýbl nebolí Karel Ybl vzal rohofila do říše, kam snad etnolinguistickým původem patři.

Náhodou jsem při výletu do středního Povltaví překvapil Hynka a dopadlo to stejně jako před dvaceti či kolika lety. Bydlí v Oubenicích, na zavolání vyšel ven velmi vyhublý Hynek, pozorován ze dveří svou 93 letou tchýní. Viditelně nebyl rád, tvař se mu všelijak pitvořila signifikantními tiky, o pozváni nemůže být ani řeči a po výměně bezobsažných verbalizací jsme se urychleně rozloučili a on rychle a s viditelnou úlevou pečlivě zavřel, před tím otevřenou bránu do své zahrady. Nevím, ale kontakt bude obtížný, stal se z něho a už asi delší čas je v podstatě hermit (poustevník – pozn. redakce).

Zdravím kluci a holky kabrňáci. Opatrujte se a zase někdy na viděnou či slyšenou.

Michal Beta

Na puťáku nás bylo 15; na táboře, po příchodu nováčků – přestárlých malých svišťů – celkem 19. Puťák trval 9 dní a navazující tábor 8 dní.

Stejně jako předchozí rok jsme dva společné týdny započali vandrem. Nechali jsme se dovézt do Slavonic, odkud jsme se vydali za putováním po České Kanadě. Měli jsme obrovské štěstí, že až na předposlední den nepršelo, avšak i to bylo draze vykoupeno. Trmáceli jsme se v úmorných vedrech a při vaření jsme byli nuceni dbát extrémní pozornosti kvůli vysokému riziku požárů. V průběhu cesty jsme strávili jeden den v Albeři u Johančiny sestry Františky, jež se o nás s manželem velice laskavě starala. My odpočívali u lezení po skalách a na břehu rybníka Osiky. Dále jsme pokračovali přes Landštejn, Markův kámen, Ratmírov do Jindřichova Hradce a dále podél Nežárky k Třeboni a zpět směrem k táboru. Nicméně po týdnu chůze a vydařených sportovních výkonů jsme konečně dorazili do našeho cíle, jenž do té doby náležel malým Svišťům. Ve dnech relaxace jsme přijali nové členy, pomohli se závěrem malosviští táborové hry či připravili táborák, abychom nakonec sami přebrali vládu v táboře.

Tématem naší táborové hry byl Joker, tajemná postava známá z filmů o Batmanovi. Jelikož se však jeho aktivita projevovala především v noci, byl přes den čas na klasický táborový život, i když jej provázela značná únava a chaos (rozesetý právě Jokerem a jeho posluhovači). Zloduch byl nakonec, jako obvykle, poražen a tak i tento tábor skončil v klidu, míru a v olympijském duchu. Víc než kdy dřív zněly hlasy, že jeden týden tábora je málo a že příští rok musí být tábor delší. Uvidíme.

Kuba

K táboru je třeba dodat, že spolu s Ivou jsme provedli (poslední dva dny tábora) důkladnou inspekci. Neshledali jsme podstatných nedostatků. Ba naopak. Tábor byl přímo vzorový; všude pořádek, výborná strava, pěkný program a nadšení maníci i kapitanát. Řekl bych, že byl veden s daleko větší péčí než za našich dob.

Plk

Kuba píše:

“Tentokrát tábor znamenal další krok ve stopách směrem zpět, za oddílovými tradicemi; společně jsme totiž strávili dva týdny, tedy o týden více než loňský rok.

Naše putování začalo v Benešově, odkud jsme se během několika dnů zdárně dostali až k cíli cesty, táboru, jenž byl do té doby domovem malých Svišťů. Tři z nich jsme měli přijmout do našich řad, což byl dostatečný důvod k přepadení tábora, které nakonec dopadlo úspěšně.

Následující týden byl ve znamení drsného táborového života a také poezie, neboť táborová hra volně adaptovala Kytici od K. J. Erbena.  Pochopitelně vše nakonec dopadlo dobře. Poutník poslal zlého obra Zhoře do pekla, Erben se stal králem sjezdu bardů, Vodník s Polednicí založili rodinu a žádný Svišť se neztratil při pokladu.

Celý ten příjemný druhý týden v Ondřejkách doplňovaly různé drobnosti jako pomoc panu Svitákovi, který měl zraněnou ruku, dále pak noční záhada vykopané jámy či olympiáda a babička, jež i letos přijela”.

Po táboře jeli Pepa, Kuba, Sebastian a Martin na 10 dní do hor ve Slovinsku.

Již v první prázdninový den 1. července 1954 odjely na svůj první společný tábor vzorové oddíly Městské stanice mladých turistů, nadále zvané Vodáci, Hilbertíci a Anduly na líbezné tábořiště pod zříceninou hradu Příběnice. Před jejich příjezdem tam rejdila přípravka, nejspíše od Jacka a pár přidružených siláků, protože po příchodu na tábořiště již stál hangár, ve kterém probíhaly první dny táborového života, latriny, odpadovka a kuchyně. Chlapecký tábor, přímo pod zříceninou, střídali pak asi 17. července Jackovci. Anduly pak vybudovaly své hnízdo asi 300 m proti vodě, v blízkosti Adamitského ostrova.

Chlapecký tábor byl urbanisticky řešen do véčka, kde ve vrcholu véčka byl erár, pak souměrně velké jehlany kapitanátů a podél řeky asi sedm stanů  Hibertíků  a  jim naproti rovněž asi sedm stanů vodáků. Kapitanát:  Petr Hilbert, Mum, Pedro, Jack, Jura, Alena. Hosté: Mery, Oskar, Hony, Radko

Z Hilbertíků se zúčastnili Petr Pac., Jirka Froelich, Mirek Kraus, Jirka Marek, Ivo Vlček, Míšek Pštross, Jan Papež/Papa, Tomáš Chmel, Jan Husák, Karel Balík, Eda Hromádka, Karel Pacák/Karlos/Škleble.

Z Vodáků pak Ota, Vláďa, Krůťa, Vosa, Tonda, Kája, Honza, Mydlík, Zebra, Bukvice, Meďoun, Buřt

Díky Jiříkovi máme spojení na Emmu Havlovou, která od konce šedesátých let žije ve Švýcarsku. Ve svých dopisech psaných krásnou češtinou, kde musí ručně doplňovat háčky a čárky, vzpomíná na Oddíl i Tlupu a pamatuje si řadu oddíláků z doby před svou emigrací. Vybrali jsme z naší korespondence některé zajímavé pasáže.

Mám radost, že ten turistický oddíl, kde jsem jako dvacetiletá prožila nejkrásnější chvíle mého života, dál existuje a vy dokonce sepisujete jeho kroniku.

Byl to jedinečný nápad mladým lidem dát takové výtečné životní zkušenosti. Jsem všem těm „pořadatelům“, co měli tak skvělé nápady dodnes velmi vděčná a postrádám něco podobného ZDE i všude jinde –  to asi nikdo tak neumí.

Je toho hodně na co vzpomínám, jako jak mi poslední den před odjezdem z tábora přivedli Lojzu (snad to je on) co vytahoval hřebíky druhou stranou sekyrky ( tam co bývá žlábek), ale jak hřebík povolil, tak i ta sekyrka se ostřím „dotkla“ jeho hlavy. Na hlavě stejně vše dost krvácí, no zavázala jsem mu to důkladně, ale druhý den vidím obvaz je pryč! On řekl, že to rodině nemůže udělat přijet s rozseknutou hlavou. Zda-li se mu to podařilo zapřít? Na jednom z táborů Honšt udělal kamna s pecí a tak se pekly třešňové koláče. Koupili jsme dva stromy plné.

Jednou si Mum upekl bedlu jedlou a zezelenal, lehl si do takové jeskyně ve skále, kam jsme se spresovali pak všichni, že strašně pršelo. Měli jsme o něj všichni starost. Taky jsem byla u toho přepadu vlaku, kde jsme skrytí trávou leželi u kolejí – někdo s vlajkou vyběhl na koleje a vlak zpomalil a my měli zatknout důležitou osobu – asi hosta tábora, co pravděpodobně toho průvodčího vlaku na to upozornil, že to vůbec bylo možné?

V koutku duše jsem moc vděčná, že se našlo pár dobrých, hodných lidí, jako byl Hony, co mně „úplně neprokádrovanému živlu“ vystavil tak pozitivní posudek. Jsem dojmutá zcela upřímně k slzám. Byl to asi taky Hony, co mi věnoval Honštův zápisník s básněmi. Myslím, že si matně vzpomínám, že to bylo před obřadní budovou u příležitosti Honštova pohřbu. Taky jedna moc srdcervoucí vzpomínka. Jak oba rodiče plakali a myslím, že déle než rok ho nepřežili. Měl asi strašné bolesti hlavy (ale z čeho?) – byl napůl Němec. Kolik nenávisti mnozí v sobě drží – tady to cítíme každý den – ten odpor k cizincům – asi se to nastávající bídou bude jen zhoršovat. Někdo musí být na všem vinen a toho tlučte! Jen když to nejsem já. Když se ale zjistí, že JÁ TO JSEM TAKY, tak pak každý hloupě kouká! To vím sama ze své zkušenosti. Najít smír a důvěru v každého člověka, co JE DOBRÝ, ať je kdo chce?

CHECHOT

Honšt 10.5.1961

Že dívčí úsměv okouzluje

Rád kdekdo znovu dosvědčí,

Že je to důkaz největší

O tom, že život k něčemu je.

Tak pozor! Moc to nepřeháněj!

Já totiž psát chci v sonetu

O jednom dívčím chechotu

A nevím jakým veršem na něj.

Čtete to dobře chechotu!

Takovém, že tě přesvědčí,

Že to jde všechno světově

Všechno pěkné je přímo tu

V téhle chvilce: raz, dav, tři…

Záleží jen na tobě!

Předpokládám, že ten CHECHOT asi určitě náleží spíš k Evičce, než ke mně, mně do smíchu nikdy moc nebylo. Já byla a asi i zůstala „tichá velmi umírněná“ povaha. A také si myslím, že i básničky od Honšta by Honšta mohly jen poctít tím, že by si je někdo přečetl? I když už tu není mezi námi.

Musím říct, že když se na to tak dívám, tak jsem SKUTEČNĚ MOC RÁDA, že jsem z toho prolhaného SYSTÉMU pryč. I když to netrvalo věčně, že nás tady to „špehování domovních důvěrníků“ dostihlo také. Myslím, že je to tou demokracií, že vše trvá desetiletí a nic se nedá změnit z hodiny na hodinu (jak to „umí“ revoluce). Škoda, že se nepodařilo udělat TEN SVĚT MOUDŘEJŠÍ, či lepší.

Nedočkaví nováčci se probouzeli již na zvuk, který vydávala polnice při poklepu trubače o náhubek; ještě dříve než začal troubit budíček. Ti starší, déle sloužící, se obraceli ve spacáku na druhou stranu; vždyť než kapitanát napočítá do třinácti je času dost.

Několikrát denně se troubilo nádobíčko, které nás zvalo do kuchyně na něco kalorického, výživného, občas připečeného a často i méně chutného. To se týkalo zvláště poridge, když ho připravovala nezkušená družina. Čas od času se stávalo, že služba nestíhala a jídlo nebylo včas připraveno, pak byl tento signál očekáván maníky již velmi netrpělivě.

Z nástupů, kterých bylo během dne více, stojí za zvláštní zmínku ranní nástup k prohlídkám a k vlajce. To se zase budou rozdávat černé bedny a možná i trestná prohlídka padne.

Signály k poplachu byly zvláště vítány v noci, kdy maníci nabírali síly k přežití dalšího dne.

Kanadská jízdní nás zvala k táborové hře a většinou nás zbavovala nudy a nic nedělání         o poledním klidu.

Večerka korunovala dílo celého dne, jen spát se nechtělo.

Díky za tvůj dlouhej e-mail. Moc mě potěšil – hrozně rád bych s váma na tom srazu byl taky. Jsem rád, že oddíl furt žije. A ještě radši, že žije mimo Junáka, pokud se Junák podobá tomu originálnímu skautu. Časem jsem si vlastně uvědomil (až po osmašedesátým) že Šipka byl skaut. Že mně na tom originálním skautu vadí právě ta uniforma a ta para-vojenská struktura a disciplína,včetně toho pochodování, atd. Prostě jsem hrozně rád, že jsem si užil právě toho nejlepšího ze skautingu, protože na uniformy a pochodování, atd. mi stačil pionýr a potom vojna. Byl jsem na ní sice jen rok, ale měl jsem uniforem, disciplíny, atd. až až. Naopak vzpomínám na oddíl jako organizaci hrozně svobodnou, lidskou a strašně veselou, bez tý vážnosti a jednomyslnosti, o kterou se ta uniforma a vojenská disciplína snaží. Prostě jak vidíš nemám vůbec rád vojáky a nic tomu podobnýho.

Taky jak jsem se díval na ty fotky, co jste byli na těch Plkových narozeninách a na těch různejch výročích, tak jsem si znovu uvědomil, ale tentokrát snad mnohem jasnějc, jak ten čas utíká a jak jsme všichni zestárli. A to ne proto, že byste vypadali nějak zvlášť staře, ale proto, že moje vzpomínky na vás utkvěly v roce 68 a najednou jsem byl nucen přeskočit dohromady 45 roků. A navíc je tu i ta kvantitativní záležitost – tolik “známejch” který jsou najednou skoro a nebo úplně, neznámý. Tebe bych určitě nepoznal – snad bez vousů. Plka možná, bez kníru. Ryna taky ne. Jena už vůbec, atd. Ještě jsem se z toho úplně nedostal. Furt se ve mně perou ty starý obrazy s novejma. Ale čuměl jsem (to mi psal Ondráš, toho bych taky nepoznal), že je Rynovi 75. No ten se pěkně udržuje! Hodně mě rozesmutnělo, když jsem zjistil z adresáře, že Bloody zemřel. Vzpomínám, že jsem ho tehdy za mlada hodně obdivoval. Ještě mám takovej malej totem, co na táboře v Miřkově vyřezal a co mi dal.

Uvědomil jsem si, do jaké míry pro mě oddíl představuje ty šťastný roky mládí, ten “ztracenej ráj”, kam by se člověk hrozně rád vrátil, ale už to nejde. Jen si můžu uvědomit, co všechno jsem si odtud do života vzal – mohu říci, že toho nebylo málo – a kolik toho je furt ve mně živýho. Jsem přesvědčen, že moc. Samozřejmě ta láska k přírodě. Jistá nevnucená a dokonce nevyřčená duchovnost o to hlubší, že byla zbavená jakékoliv poslušnosti a tradice, což jí dodávalo na tajuplnosti (mystérium), což je základ jakékoliv duchovnosti. Ta byla prostě přítomna ve vztahu vůči přírodě a lidem kolem a po letech jsem si to uvědomil v některých písničkách. (vzpomínám například na: Pane, jaké jitro) Jedna z nejutkvělejších vzpomínek z oddílových akcích pro mě je hra po Praze. Nenašel jsem o ní skoro žádné zmínky. Vzpomínám, že začínala kdesi v nějaké hájovně či co, na mýtině uprostřed lesa. O dvanácté jste nás probudili a po dvojicích jsme museli lesem na první stopu. Byla černá noc a poprchávalo a jak ty kapky ze stromů padaly na zem, ten zvuk mi připadal jak zvuk korků za náma. No měl jsem namále. A teď si nepamatuji kdo šel se mnou, ale určitě měl v kalhotách jako já. Ale šli jsme a došli jsme k dřevěný hlídkový věži. Tam jsme chvíli hledali, ale nic nenašli. A když jsme slyšeli vrznutí (jako když ve filmu k vyvrcholení napětí vrznou dveře) samozřejmě stromy se třely jeden o druhej – tak jsme tam dýl nevydrželi a mazali jsme zpět. Ještě se k tomu mezi stromy míhaly bílý strašidla. Pokud mi paměť neselhává, nikdo tu první stopu nenašel, takže bylo nutno opět začít od začátku v Praze a to ve sklepě baráku na Malý Straně, pokud se nemýlím dole, na levý straně pod mostem, anebo tam někde blízko. Tam nás ve tmě, osvícena pouze několika svícemi, čekala lidská kostra, která v rukách držela lejstro, na kterém byla sepsána historka hry. Honili jsme se po stopách po celým Starým Městě a Malý Straně a sem tam zděšeně utíkali před jistým černě oblečeným individuem s holí, který tě nesmělo tou holí udeřit, jestli jsi nechtěl byt ze hry vyřazen. Ale nakonec padla 12. hodina – lhůta, do které bylo nutno poklad najít a žádná dvojice maníků, poklad nenašla, načež poklad sežrali organizátoři. Neměli jste žádný slitování s maníkama. Pro mě to neskončilo! Až když jsem kolem půl jedný(!) dorazil domů, kde mě čekali rodiče, který mě pořádně sprdli, že jsem jim neřekl, že přijdu tak pozdě. A že už chtěli volat na policii.

Tak pro dnešek už toho je dost, doufám, že to vyluštíš bez těch háčků a asi spousty chyb.

Měj se moc fajn

Pablo

Po usilovném pátrání, Jiřík získal spojení na Hraboše. Toho však zajímalo, jaký byl vztah Oddílu na Pětku. Jiřík se tedy obrátil na pamětníka Matese, z jehož vzpomínek vybíráme.

Potkal jsem Mydlíka před pár dny a probrali jsme naše oddílové dětství od A do Z. Já byl kormidelník Roháčů, on Ledňáčků, jeho brácha Tonáš můj člunař, můj (Honza) zas jeho. Honza zemřel na podzim.

Ale k věci. Za války se Šipka v časech tzv. “Káčat” nejvíc kamarádila s vodní “Třináctkou”. Její kapitán Hugo Sedláček – Minda padl Na Příkopech za povstání. Tak vlastně vznikly vodní oddíly.

Ale původně Šipka skutečně vznikla tak, že v roce 1935 kluci, kteří nechtěli dělat vodu v Pětce/klubovna ve věži/z ní odešli, vznikl 8. oddíl, na lodi Skaut se spojil s 22. oddílem, který vznikl na tenisu v LTC (byli v ní i bří Zábrodští), a tak vzniklo středisko. Po zrušení Junáka se pořád stýkaly oddíly, které přežily. Po vstupu do MSMT (Radko tam byl totiž zaměstnán), proto se tam dostal jak jeho (můj) vodácký oddíl, tak Hilbertíci s Petrem i Anduly s původní vedoucí Alenou S. , dál oddíl Foglara a Stárky.

MSMT trvala jen dva roky, pak vodáky s Vosou vzal Radko do Svazarmu a Hilbertíci se uchytili časem v AZKG. Pokud se oddíly stýkaly s jinými, tak při hrách po městě. Svého času jsme měli od “Pětky” půjčenou klubovnu dole v Havírně (Rudolfova štola), ještě tam byly ty úžasné židle po Braťkovi – jejich historickém vedoucím Novákovi. Ale že by se nějak víc osudy obou oddílů po roce 1968 propletly, se mi nezdá. Víc se v dobách před spojením v AZKG stýkali na akcích vodáci a Hilbertíci. Včera jsem byl pozván do Semaforu na 10. výročí od smrti Kobry (nějak to rychle uteklo), vzpomínali jsme s Tyčkou na možná 1. divadelní pokus Slávka, na který nás HIlbertíci pozvali do Železnejch vrat. A byly i další společné akce – Velikonoce v Českým ráji, návštěvy na táborech atd.

Některé kapitány “Pětky”jsem dobře znal, nejvíc Yšara, léta jsme se přátelili. Dnes o “Pětce” moc nevím, určitě jsou napůl Slavojáci, napůl z tradice skauti. Ale on to byl kdysi strašně protekční oddíl složenej z kluků z “lepších “rodin. Jo, taky jsme vedle nich tábořili v roce 1970 na Lipně, ale to je jiná kapitola.

Napsala nám Emma Havlová ze Švýcarska; email nepoužívá.  Do Tlupy a Oddílu ji přivedl Hony, s kterým pracovala V Průhonicích. Mimo jiné uvádí na pravou míru Meďounovu poznámku o Honyho chlípnictví a jeho odložených milenkách v Tlupě.

Autor: Magda

Příběh první: Dvanáctiletá děbenka –  rok 1963

Po konci tábora na Jihlávce, jsem jela na další prázdninový pobyt, a tak jsem věci nenechala na odpravce a nesla jsem si vše na zádech. Cesta na nádraží byla dost dlouhá, já nevím cca 10 km a já jsem byla i z táborového pobytu dost unavená. Po dvou hodinách pochodu na nádraží jsem už moc nemohla a táhla jsem se vzadu. Nevím, kdo z kapitanátu nás doprovázel, ale slíbil nám, že na kopci nám řekne radu, a že nám zbylá cesta rychle uteče. Když jsem se vyškrábala na kopec, čekala jsem vše, jen ne větu: Víš co udělali indiáni když už nemohli chodit: DALI SE DO BĚHU. To bylo pro mne dost zdrcující. Faktem, že jsme pak šli 10 kroků a 10 běhů a cesta nám uběhla.

Až po mnoha letech později mně došlo, že při běhu namáháš jinou svalovou skupinu a že to opravdu pomáhá.

Příběh druhý: Třiceti sedmiletá maminka  –  rok 1988

Bylo krásné léto, děti byly na táboře na Svištích, chtěla jsem se jít koupat. Zazvonil pošťák a přinesl doporučený dopis. Byl z okresní nemocnice v Kutné Hoře a stál v něm dotaz:

Váš syn Vilém, nar. 1977 byl postřelen. Uveďte druh a vlastníka zbraně:

a)      Mysliveckou organizací

b)      Zájmovým sdružením

c)      Soukromou osobou.

Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Šla jsem do baru a dala si panáka. Jediné co jsme doma měli, byla vodka a asi za tři hodiny jsem jí vypila celou. Musím podotknout, že jsem vůbec nebyla opilá. Telefonovala jsem všem, ale všichni byli na dovolené, nebo se byli koupat. Až jsem narazila na spolupracovníka, který se vrátil ze služební cesty a ten mne do KH dovezl. Našla jsem Viléma v nemocnici a ten se divil, co tam dělám, protože byl úplně v pořádku. Na tábořiště jsem prý přiletěla jako lítá saň a když jsem se dozvěděla, že Kolumbus omylem strefil synka do břicha (broky nenašli), tak to už jsem byla v klidu.

O pár dní později jsem se dozvěděla, že to byl povinný dotaz nemocnice rodině pro prokurátora, protože kdyby byl v nemocnici déle, než stanovuje zákon, bylo by zahájeno trestní řízení.

Protože synek byl pojištěný, za rok jsme šli uplatňovat trvalé následky. Pan doktor vzal pravítko a změřil jizvu. Byla dlouhá 3cm. Dostali jsme odškodné a to byl základ financí nákupu našeho psa Bena, kterého jsme měli 14,5 roku.

Dodávám, že další peníze dodal bratr Daniel, kterému lámali špatně srostlou ruku po zlomenině, ale to už je zase jiná historka.

Příběh třetí: Šedesáti dvouletá seniorka  –  rok 2013

Do pracovního procesu jsem zapojena více než třicet let. V současné době pracuji jako technický úředník a mimo jiné jsem interní auditor. Jako auditor jsem povinna účastnit se různých manažerských  aktivit  a tak to bylo i v loňském roce.  Jedním z úkolů bylo, aby jedna skupina předala zprávu druhé skupině, která byla vzdálena cca 300 m. Nejprve jsme různě dumali a pak jsem si vzpomněla na  SEMAFOR.  Napsala jsem příjemci znaky jednotlivých písmenek a odvysílala  zprávu. Bylo to za chvilku a hotovo.

Naše oddílové heslo mne provázelo celý život. Asi nejvíce jsem si to uvědomovala, když  jsem  zajišťovala privatizační projekt pro naši obchodní  společnost a v půl druhé ráno jsem měla na chodbě Ministerstva privatizace rozložený privatizační projekt na zemi po chodbě  a rozpočítávala  jsem akcie tak, aby zahrnuly celé základní jmění. Dnes mně samotné přijde toto vyprávění úsměvné, jak jsem byla naivní. Ale asi bych se dnes zachovala stejně, protože naivita, že věci se mají dělat slušně, ve mně zůstala.

Turistice jsem zůstala věrná. Původně jsem chtěla být tulákem, ale stala jsem se turistou. Svato Jakubská cesta do Santiaga de Compostela v roce 2009 mně splnila můj sen a možná ji jako stařešina vykonám znova. Chodím do TAKu (turistického akademického klubu) kde jsem do prosince 2013 vedla trasu 12.

To vše díky tomu, že moje máma pracovala v AZKG ( Automobilové závody Klementa Gottwalda) a tam na nástěnce v roce 1962  visela cedulka, že turistický oddíl přijme nové členy, hlavně děvčata.